Chlapci v Cestě do pravěku změřili délku těla mrtvého dinosaura na devět kroků, což mělo podle nich odpovídat zhruba osmi metrům. Největší hřbetní desky jsou zase velké šedesát krát šedesát centimetrů a samotný stegosaurus je velikostně přirovnáván k tanku. Byli ale opravdu stegosauři tak velcí a mohutní, jak můžeme ve filmu vidět?
Samozřejmě musíme počítat s tím, že silueta a držení těla filmového stegosaura jsou již značně neaktuální a odpovídají znalostem o dinosaurech z poloviny minulého století. Zde nám ale půjde o něco jiného – opravdu dosahoval stegosaurus se svými výraznými krčními, hřbetními a ocasními dermální útvary (desky a ocasní bodce) velikosti zobrazené ve slavné scéně zmíněného filmu?
V minulých desetiletích se objevovaly názory, že stegosaurus Karla Zemana byl příliš velký a mohutný a ve skutečnosti šlo o značně štíhlé a relativně lehké zvíře. Zčásti je to pravda, protože stegosauři patřili skutečně spíš k menším zástupcům hlavních vývojových linií dinosaurů, dosahujícím skromnějších rozměrů než největší teropodi, ornitopodi a pochopitelně i sauropodi v jimi obývaných ekosystémech.
Klad Stegosauria zahrnuje necelé tři desítky vědecky platných druhů, žijících v období střední jury až rané křídy (asi před 170 až 120 miliony let) na území většiny současných kontinentů. Nejstarší formy stegosaurů zatím neznáme, ale vývojově primitivní tyreofoři (jako byl rod Scutellosaurus) ukazují, že jejich první zástupci byli velcí asi jen jako menší pes (délka kolem 1,2 metru a hmotnost v rozmezí 3 až 10 kilogramů).
Oproti tomu největší zástupci, jako byly pozdně jurské rody Dacentrurus a právě Stegosaurus, už mohli překonávat hmotnost největších zástupců slonů afrických a byli dlouzí téměř jako standardní autobus. Do jaké maximální velikosti ale mohli stegosauři skutečně dorůstat? V některých pramenech z přelomu minulého a současného století je pro tohoto severoamerického „obrněného“ dinosaura udávána délka v rozmezí 6 až 7 metrů a hmotnost zhruba do tří tun.
Tyto odhady vycházely z údajů pro rozměry menších kosterních exemplářů, jakými jsou například i subadultní jedinci, objevení ve Wyomingu v letech 1994 a 2003 („Sophia“), dosahující délky 4,6 metru, respektive 5,8 metru. Hmotnost těchto nedospělých exemplářů je odhadována na 1,5 až 2,2 tuny. Podle amerického badatele Gregoryho S. Paula a jeho referenčního díla The Princeton Field Guide to Dinosaurs dosahovaly běžně velké dospělé exempláře druhu S. stenops délky asi 6,5 metru a hmotnosti přibližně 3 500 kilogramů, u mírně většího druhu S. ungulatus pak 7 metrů a 3 800 kilogramů.
U velkých kosterních exemplářů, jako je ten z Peabody Museum v Yale (YPM 1850), objevený v Coloradu v roce 1877, jsou nicméně odhadované rozměry ještě podstatně velkolepější. Zmíněný jedinec dosahoval délky kolem 9 metrů (v závislosti na podobě rekonstrukce a anatomické pozice kostry), hmotnost takto velkých stegosaurů je pak nově odhadována asi na 4 700 až 7 000 kilogramů. A takovými rozměry už by exemplář z Yale velmi dobře odpovídal i velikosti jedince ze snímku Cesta do pravěku, ba dokonce by tohoto svého filmového konkurenta poněkud zastínil.
Jaká byla skutečná velikost hřbetních plátů?
Také pláty trefili tvůrci filmu velmi dobře. Zmíněný obří jedinec z Colorada měl skutečně největší pláty nad bederní oblastí páteře, kde mohly měřit přes 60 centimetrů na výšku i šířku. Nejvyšší udávaný rozměr pro výšku dermální desky ale činí fantastických 108,6 centimetrů a pro její šířku pak 74,3 centimetrů. Ocasní bodce dosahují u známých jedinců stegosaurů délky v rozmezí 60 až 90 centimetrů, u velkého exempláře z Yale však dosahují maximální délky „jen“ 64 centimetrů.
Zajímavé údaje o těchto stegosauřích „ozdobách“ publikoval před dvěma lety již zmíněný Gregory S. Paul se dvěma kolegy v rámci odborné práce o odhadech hmotností obratlovců (včetně dinosaurů). Paul se mimo jiné zaměřil na menšího jedince stegosaura s označením USNM 4934, dosahujícího odhadované hmotnosti 2 611 kilogramů. Pro tohoto menšího subadultního nebo raně dospělého stegosaura odhaduje hmotnosti jednotlivých hřbetních desek se započítanou přítomností keratinového pokryvu na 0,25 až 24,45 kilogramů a jejich celkovou hmotnost pak na 159 kilogramů.
Celková hmotnost čtveřice ocasních bodců tohoto exempláře činí podle Paula 26,5 kilogramu, tedy v průměru asi 6,6 kilogramu na každý z nich.
Tělní pláty a ocasní bodce představují u tohoto stegosaura 7,1 procenta celkové hmotnosti těla (konkrétně 185,5 z 2 611 kilogramů). Snadno tak můžeme extrapolovat, že v případě sedmitunového jedince stegosaura by za předpokladu shodného poměru velikosti těla a tělních útvarů vážily desky celkově asi 426 kilogramů a bodce 71 kilogramů, tedy v průměru téměř 18 kilogramů každý. Velikost desek ani bodců stegosaurů však spolu s rostoucí velikostí a mohutností jejich těla přímo úměrně nenarůstala.
Přesto se dá přinejmenším s dostatečnou mírou pravděpodobnosti odhadnout, že největší bederní desky stegosaurů mohly vážit výrazně přes třicet kilogramů a největší bodce přes deset. Pokud by si je tedy chlapci ve filmu chtěli potěžkat (za předpokladu, že by byly odděleny od mrtvého těla dinosaura), možná by měli co dělat, aby je vůbec uzvedli.
Skutečně měli velcí dospělí stegosauři tak široké hřbety?
Ve filmu vidíme, že se v prostoru mezi oběma řadami desek mohl projít člověk jako po pěšince. Co se týká celkové šířky trupu, ta dosahovala u dospělých stegosaurů přibližně 1,5 až 1,8 metru, což docela odpovídá pohodlnému chodníku. Problémem je však zejména rozmístění oněch 17 až 22 desek, které se ve skutečnosti nacházely mnohem blíž u sebe a prostor mezi nimi byl pro pohodlnou procházku po hřbetě dinosaura příliš úzký.
Přesná podoba rozmístění a orientace těchto pozměněných osteodermů na stegosauřích krcích, hřbetech a ocasech je stále předmětem dohadů, nejpravděpodobnější rekonstrukce je nicméně umísťují do dvou vůči sobě lehce posunutých řad, mezi kterými činil rozestup maximálně několik málo decimetrů.
Trochu méně, než kolik zobrazoval film, ale možná dostatečně na to, aby mladý chlapec dokázal v tomto užším prostoru projít. Ačkoli tedy stegosauři vypadali jinak, než jak jsou ve filmu Cesta do pravěku zobrazeni, samotná scéna je velmi nápaditá a nanejvýš působivá. A co víc, po hřbetě velkých jedinců stegosaurů (pokud by například zahynuli opřeni o strom a zůstali tak ve vzpřímené poloze se hřbetem mířícím vzhůru) by se skutečně dalo chodit právě tak, jak nám to před 67 lety ukázal režisér Karel Zeman.
Článek vznikl pro Dinosaurusblog Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Původní verzi včetně bohatého odkazového rejstříku najdete zde.
27. listopadu 2012 |
