Zmíněný model hypotetického vysoce inteligentního dinosaura, evolučně vycházel z dinosauřích předků v okruhu druhu Stenonychosaurus inequalis. Russell dokonce spekuloval i o rozmnožování, pohlavním ústrojí a péči o mláďata u těchto hypotetických potomků troodontidů, kteří by přežili hromadné vymírání na konci křídy.
Ačkoliv se později objevily desítky dalších rekonstrukcí hypotetických dinosauroidů a jejich fiktivní civilizace a kultury, Russellův podivný zelenohnědý a dvounohý tvor zůstává originálem a zároveň i ikonou v populární kultuře.
Nová vědecká studie trojice paleontologů si nyní pomyslně posvítila na některé původní výzkumy a přináší nové a aktualizované informace o potravních návycích, rozmnožování, hnízdním chování a také inteligenci troodontidů, které před půl stoletím zkoumal i Dale Russell a jeho kolegové.
Nejzajímavější částí textu je ovšem pasáž o možném používání nástrojů u těchto dinosaurů, což je oblast, kterou se detailně zabývali i tvůrci originálního konceptu dinosauroida. Autoři zmíněné práce přepočítali encefalizační kvocient (v podstatě relativní velikost mozku) u fosilií druhů Troodon formosus, Stenonychosaurus inequalis i Latenivenatrix mcmasterae a po několika úpravách dospěli k poměrně vysoké hodnotě v rozmezí 0,64 až 0,80 (v závislosti na odhadované hmotnosti zkoumaných jedinců).
Původní rekonstrukce stenonychosaura, jak jej viděl Dale Russell a zhmotnil Ron Séguin v roce 1982. Ve skutečnosti byl tento teropodní dinosaurus nejspíš na většině svého těla opeřený a také podstatně barevnější.
Jedná se o dosud nejvyšší potvrzenou hodnotu EQ u dospělých jedinců neptačích dinosaurů, při zahrnutí mláďať ale jasně „vede“ druh Bambiraptor feinbergorum s absolutní hodnotou asi 1,26.
Russelův hypotetický předek dinosauroida tedy skutečně patřil mezi nejchytřejší známé neptačí dinosaury, jehož relativní velikost mozku překonávala i dnešní pštrosy a jim příbuzné druhy nelétavých ptáků.
Větší mozek neznamená automaticky větší inteligenci
Jakékoliv poměřování inteligence mezi různými druhy živočichů je ovšem velmi ošidná věc, nevíme například ani to, zda větší objem mozku znamená vždy vyšší inteligenci. Ostatně výzkumy z posledních let dokládají, že ptáci sice mají malá nervová centra, ale hustota jejich neuronů je velmi vysoká – v podstatě na úrovni vyšších primátů. I s celkově malým mozkem tak mnozí opeřenci vykazují značně vysokou inteligenci – dokážou například vyrábět nástroje a do určité míry přemýšlet abstraktně.
Autoři studie konstatují, že Russell se mýlil, když přisuzoval schopnost používat nástroje pouze sapientní formě (dinosauroidovi). Jednoduchou formu používání nástrojů totiž známe i u současných zvířat dinosaurům nejvíce příbuzných, a to u více než stovky druhů ptáků a dokonce i u dvou druhů krokodýlů - krokodýla bahenní (Crocodylus palustris) a aligátora severoamerický (Alligator mississippiensis).
Tito plazi využívají klacíky, které mají položené vyváženě na své hlavě a lákají tak hnízdící ptáky, aby se k nim přiblížili. Poté se je snaží zachytit do svých čelistí. Je to sice velmi primitivní využívání nástrojů (či spíše přírodních objektů), přesto jde o poměrně významnou podporu hypotézy, že i dinosauři dokázali jednoduché nástroje používat.
Deinonychosauři, jako byl i Velociraptor mongoliensis, jehož rekonstruovaná kostra je na snímku, patřili k vůbec nejinteligentnějším dinosaurům. Byli hbití, agilní a měli relativně velké mozky. O tom, zda dokázali používat nástroje, však bohužel prakticky nic nevíme.
Vzhledem k tomu, že deinonychosauři i někteří další teropodi byli bipední a rozsah pohybu jejich předních končetin byl značný, nedá se vyloučit ani možnost, že tito relativně inteligentní dinosauři dokázali manipulovat s objekty. Podle jedné odborné práce si tito opeření dravci (jako je Bambiraptor nebo Deinonychus) dokázali podat menší předmět přední „tlapou“ do své tlamy, sevřít objekt mezi své „ruce“ (prsty nebo „dlaně“) nebo přitisknout a přidržovat objekt u svého hrudníku.
V roce 2006 byla dokonce rekonstruována přední končetina rodu Bambiraptor s vratiprstem, tedy protistojným prstem, který umožňoval potenciálně lepší a přesnější manipulaci s předměty. Ačkoliv je ale tento koncept kontroverzní a mnozí paleontologové s ním nesouhlasí, za 170 milionů let existence neptačích dinosaurů se jistě mohlo u teropodních dinosaurů vyvinout množství zajímavých anatomických adaptací, o kterých dnes už vůbec nic netušíme.
Stejně jako dnešní ptáci však jejich druhohorní příbuzní nemuseli používat přední končetiny, aby dokázali manipulovat s předměty. Troodontidům a dromeosauridům mohlo v tomto směru překážet výrazné opeření, které by nejspíš představovalo značnou nepříjemnost při pokusu o sebrání jakéhokoliv objektu ze země. Dinosauři si tak mohli pomáhat spíše svými tlamami a v některých případech i zadními končetinami.
Žádné doklady pro takové chování se samozřejmě ve fosilním záznamu nedochovaly. Existuje vůbec šance, že bychom někdy mohli objevit fosilní nástroj, používaný v období druhohor neptačími dinosaury?
Pravděpodobnost takového objevu a zejména jeho identifikace je velmi malá. Současní ptáci své nástroje obvykle nemodifikují, místo toho si spíše vybírají objekty, které již mají požadovaný tvar a velikost. Ale ani pozměněné nástroje není snadné v přírodě identifikovat, natožpak v geologických vrstvách starých desítky až stovky milionů let.
Dosud byly bezpečně identifikovány pouze nástroje a stopy po jejich využití u pravěkých hominidů, tedy našich dávných předků či příbuzných. Kromě samotných artefaktů to jsou například i rýhy po kamenných nástrojích na kostech mamutů. Rýhy po zubech teropodů známe rovněž na mnoha kostech býložravých dinosaurů. Je však otázkou, za bychom mohli jednou objevit na žebru sauropoda nebo pánevních kostech ceratopsida stopy po kamenných nástrojích troodontidů a jestli bychom vůbec rozeznali tyto rýhy od vrypů po zubech.
V tomto případě už se dostáváme spíše do oblasti science fiction literatury, sami autoři odborné práce jsou ale opatrně optimističtí. Schopnost manipulovat s objekty a používat nástroje je alespoň v nejprimitivnější podobě u druhohorních teropodů plně v mezích reálných možností. Dokud však v sedimentech křídového stáří neobjevíme výrazně pozměněný kámen, předmět nenáhodně vetknutý mezi kosti obou paží teropoda nebo třeba stopy po odřezávání masa z kostí kořisti, nebudeme mít v tomto ohledu žádnou jistotu. Russellův dinosauroid zřejmě nikdy neexistoval, skuteční „dinosauroidi“ však na své objevení možná teprve čekají.
Článek vznikl pro DinosaurusBlog Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Původní verzi včetně bohatého odkazového rejstříku najdete zde.
