Rodové jméno Brontosaurus sice nebylo po víc než století formálně platné, přesto si žilo pomyslným vlastním životem – díky své zvučnosti a údernosti jej vědecká i laická veřejnost používala nadále. Například americký paleontolog Robert T. Bakker dodnes pojednává o všech sauropodech jako o „brontosaurech“, u nás zase máme Hnutí Brontosaurus nebo třeba někdejší folkovou a trampskou hudební skupinu Brontosauři. Zkrátka na „hřmotného ještěra“, jak lze jeho vědecké rodové jméno přeložit, nelze snadno zapomenout.
To stejné pak platí o jeho ohromujících tělesných rozměrech, byť už dnes dobře víme, že patřil spíše jen k sauropodům střední velikosti. Oproti křídovým jihoamerickým titanosaurům, jakým byl i kolosální Argentinosaurus huinculensis, by i ti největší brontosauři působili na pohled jako výrazně menší sourozenci. Jak velcí však dospělci rodu Brontosaurus ve skutečnosti byli a jakým způsobem v jednoduchém pohledu fungovala anatomie a fyziologie jejich ohromných těl?
Nejprve si ještě přibližme základní fakta o tomto proslulém sauropodovi. V současnosti paleontologové rozlišují až tři potenciálně platné druhy rodu Brontosaurus – tím je typový druh B. excelus (popsaný Othnielem Charlesem Marshem v roce 1879), dále B. parvus (popsaný roku 1902) a konečně i problematický B. yahnahpin (formálně stanovený roku 1994). Jednalo se o robustně stavěného diplodokida z čeledi apatosaurinae, žijícího na západním území Severní Ameriky v období pozdní jury (kimmeridž až tithon, asi před 156 až 146 miliony let).
Brontosauři byli zástupci proslulé a velmi pestré sauropodní megafauny geologického souvrství Morrison a jejich fosilie jsou již od poslední čtvrtiny 19. století objevovány zejména na území současných amerických států Wyoming, Colorado, Oklahoma a Utah.
Příběh chatrče z dinosauřích kostí, která se stala paleontologickou legendou |
Nejbližšími vývojovými příbuznými brontosaurů jsou pochopitelně zástupci rodu Apatosaurus (do něhož byl taxon Brontosaurus po víc než století zahrnován) a dále pak poněkud problematické a z hlediska formální platnosti nejisté rody Amphicoelias a Atlantosaurus. Ale nyní již zpět ke slibovaným rozměrům a fyziologii brontosaurů.
Jak už bylo uvedeno, ani tito obří sauropodi nemohli konkurovat největším známým titanosaurům, kteří mohli být téměř dvojnásobně delší a přibližně až pětinásobně těžší. Přesto by však dospělý jedinec druhu Brontosaurus excelsus snadno zastínil i ty největší slony. Při odhadované délce 21 až 22 metrů, což odpovídá například kloubovému autobusu MHD, dosahoval hmotnosti asi 15 až 17 tun. Vážil tedy přibližně tolik, co dva dospělí tyranosauři nebo tři dospělí samci slona afrického.
O trochu menší zástupci druhu Brontosaurus parvus pak dosahovali délky asi 19 metrů a hmotnosti kolem 14 tun. Druh B. yahnahpin se pak s délkou až 21 metrů nacházel přibližně mezi nimi. Je velmi pravděpodobné, že mohli existovat i mnohem větší jedinci brontosaurů s délkou přes 30 metrů a hmotností přes 30 tun, jejich fosilie však zatím nebyly objeveny.
Brontosauři rostli velmi rychle, podobně jako většina jejich příbuzných. Podle výzkumu přírůstkových linií na kostech bylo určeno, že do plné velikosti mohli z čerstvě vylíhnutého mláděte o velikosti kočky domácí dorůst už za pouhých 10 až 15 let (dříve přitom někteří vědci předpokládali, že takový růst trval 70, 120 nebo třeba i 300 let). V některých fázích svého růstu přitom přibírali na hmotnosti až kolem 5 tisíc kg ročně (tedy až 14 kg denně).
Mláďata diplodokidů (zde rod Apatosaurus) začínala svůj život jako drobná stvoření o velikosti kočky. Dorůst do hmotnosti několika slonů jim pak zabralo přibližně jen 10 až 15 let.
Zajímavé jsou také některé odhady, týkající se dýchání brontosaurů. Odborná práce z roku 1997 například uvádí, že objem „mrtvého dýchacího prostoru“ (množství nevyužitého vzduchu, zbylého po nadechnutí v tlamě, průdušnici a průduškách) činil pro hypotetického 30 tun vážícího brontosaura asi 184 litrů.
Množství vdechnutého nebo vydechnutého vzduchu jedním nádechem či výdechem pak v případě metabolismu ptačího typu vychází na úctyhodných 904 litrů. Fyziologicky vyspělejší typ metabolismu by měl u obřích sauropodů i významnou úlohu termoregulační, protože v pozdně jurském světě s průměrnou teplotou asi o 3 °C hrozilo obřím tvorům o velikosti menších velryb potenciální přehřátí a následně jistá smrt.
Aby se obří sauropod uživil, musel podle poučených odhadů z roku 2010 přijmout denně z potravy až 50 × 104 kilojoulů, což by znamenalo, že v relativně suchých a nepříliš vegetací oplývajících ekosystémech morrisonského souvrství museli brontosauři i ostatní sauropodi migrovat mezi vegetací bohatšími stanovišti, a to i na vzdálenosti mnoha desítek kilometrů.
Ostatně jiná studie klade těmto dinosaurům schopnost urazit za den pomalým pochodem vzdálenost 20 až 40 kilometrů. Zda však při tomto svém pohybu dokázali – byť jen nakrátko – zrychlit nárazově na úctyhodných 20 až 30 km/h (jak tvrdí stejná odborná práce), to už je samozřejmě zcela jiná otázka. V roce 1987 paleontolog James Farlow spočítal, že sauropodní dinosaurus o hmotnosti 35 tun (které byly tehdy brontosaurům, resp. apatosaurům, přisuzovány) mohl mít ve své trávicí soustavě uloženo najednou asi 5,7 tuny fermentačního obsahu (tráveniny).
Jen v žaludku a střevech dinosaura se tedy mohla v kterýkoliv moment jeho dospělého života nacházet natrávená vegetace o hmotnosti pěti osobních automobilů! A jakou že měl dlouhokrký obr spotřebu vody? Pokud tito sauropodi disponovali dýchací soustavou „ptačího typu“ a přitom klidovým metabolismem odpovídajícím plazímu, pak museli denně přijmout asi 262 litrů tekutin. To odpovídá například objemu velkých ledniček nebo obřích bytových akvárií. A je to rozhodně úctyhodné číslo i na poměry „pouze“ středně velkého sauropoda, jakým byl pozdně jurský brontosaurus!
Článek vznikl pro Dinosaurusblog Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Původní verzi včetně bohatého odkazového rejstříku najdete zde.
