Posledním ze zhruba 70 miliard dnů druhohorní éry (období před 252 až 66 miliony let) byl s trochou nadsázky onen osudný den, kdy dopadl zhruba desetikilometrový asteroid Chicxulub do oblasti tehdejšího Proto-Karibiku. Pokusme se na základě dnes známých vědeckých poznatků zrekonstruovat, jak událost mohla vypadat v očích někoho, kdo by byl přítomen na místě.
Našeho pozorovatele postavíme do vzdálenosti pouhých 400 kilometrů od místa dopadu do pomyslné ochranné časoprostorové kapsle, která nás ochrání před jinak naprosto fatálními následky sledování dopadu z takovéto vzdálenosti. Netušíme, jaká byla v době dopadu v oblasti dnešního Mexického zálivu denní doba, tak pro tuto chvíli předpokládejme, že k němu došlo jednoho krásného rána. Úplně posledního druhohorního rána.
Malý bod na obloze
Gravitační mapa oblasti kráteru Chicxulub u mexických břehů. Kráter tvoří několik soustředných kruhovitých hřebenů. Největší má průměr kolem 300 kilometrů, a představuje tak jeden z největších známých kráterů na planetách poblíž Slunce za posledních několik set milionů let.
Nacházíme se na jednom z ostrůvků, které jednou budou součástí karibského řetězce ostrovů, jako je například Kuba. Přes klidné vody Proto-Karibiku máme dobrý výhled na západ, kde se ve vzdálenosti zhruba tisíce kilometrů nachází jižní okraj kontinentu Laramidie, který stále obývají dinosauři jako Triceratops prorsus nebo Tyrannosaurus rex. Náš ostrov naproti tomu obývají malí dinosauři, které byste jinak na světě nenašli, a drobní obratlovci. Nad hlavou nám občas přelétají obří ptakoještěři azdarchidé s několikametrovým rozpětím křídel.
Vzduch je svěží a ticho narušují jen občasné zvuky menších zvířat a zároveň i vlnek narážejících kousek pod námi na pobřeží. Teplota už nyní překračuje 25 °C a ranní slunce za našimi zády příjemně hřeje. Klidná scenérie však již nepotrvá dlouho. Po dvě noci v řadě jsme mohli sledovat zvětšující se světelný bod na obloze, který jasem brzy překonal i „večernici“, tedy planetu Venuši.
Asi šest hodin před dopadem už blížící se planetka nevypadá jako bod, ale zvětší se do podoby jakéhosi malého měsíčního úplňku. Se změnou polohy vůči naší pozici a Slunci se objekt postupně přesouvá do zemského stínu, přičemž na chvíli vypadá jako srpek našeho souputníka. Pak zmizí z oblohy a ještě krátce to vypadá, jako by se nic zvláštního nemělo stát.
Krátce před dopadem vstoupí asteroid do řídké svrchní části zemské stratosféry a začne se jevit jako stále jasnější koule bílé, oranžové a červené barvy. Při průletu stratosférou v rychlosti přes 20 kilometrů za sekundu se rozzáří natolik, že by zářil silněji než odpolední Slunce. Ranní obloha se rozjasní oslňujícím světlem. Trvá jen asi dvě sekundy, než si zářící masivní těleso prorazí cestu padesáti kilometry atmosféry.
Po celou tu dobu je naprosté ticho, strašlivé vizuální efekty nedoprovází žádné burácení ani jiný silný zvuk. Objekt zmizí za obzorem a jeho gigantická kondenzační stopa pomalu ztrácí svoji oslepující zář. Ale jen o malý okamžik později se obloha na západě rozzáří jasněji než za pravého poledne. Chicxulub právě dopadl.
Po několika sekundách už můžeme sledovat zářící sférický útvar, který rychle roste do gigantických rozměrů. Scéna připomíná děsivé divadlo východu nového Slunce. Expandující sféra dosáhne horních vrstev atmosféry a přestává se rozpínat vzhůru. Jas pomalu slábne a za převažujícího horizontálního rozpínání se začíná během několika minut podobat ohromnému atomovému hřibu, nesrovnatelně většímu, než jaké známe ze současnosti. Tento desítky kilometrů široký útvar je ozařován vycházejícím sluncem a ukazuje se nám tak v celé své děsivé majestátnosti. Energie uvolněná při dopadu převyšuje energii atomové bomby od Hirošimy více než miliardkrát. Platí jednoduché pravidlo, že pokud jste tak blízko, abyste expandující sféru viděli, nemáte šanci uniknout. Tepelné záření vás zabije řádově sekundy po nárazu.
Sedm ran druhohorních
Zhruba za dvě minuty po dopadu se země pod našima nohama začíná otřásat. Už v této chvíli jsou všechny živé bytosti kolem nás buď mrtvé, nebo umírají. Zemětřesení podobné současnému průjezdu tisíce nákladních vlaků zvěstuje příchod katastroficky silných rázových vln, které smetou a usmrtí jakýkoliv zbývající život na ostrově. A to je teprve začátek.
Brzy dorazí zemětřesné vlny o magnitudu 11, tedy silnější než všechna zemětřesení v posledních 160 let měření dohromady. Země osciluje s amplitudou výchylky mnoha desítek metrů, devastace ostrova tedy pokračuje s nepředstavitelnou razancí. Úkaz provázejí sesuvy a kamenné laviny, které však už nemají koho usmrtit.
Na dalších asi 20 minut zavládne v mrtvém a zničeném světě ticho, přerušované jen šploucháním vln a s děsivým obrazem masivního věžovitého oblaku nad místem dopadu. Náhle však přichází ohromně silný akustický třesk, který by v této vzdálenosti dokázal snadno protrhnout ušní bubínky a způsobit okamžitou smrt. Po první zvukové „ráně“ z komprese vzduchu před letícím asteroidem dorazí i zvuková odezva samotného dopadu. Tyto přetlaky mají podobu hypertornád o rychlosti kolem 350 m/s. Komprese vzduchu vede také ke zvýšení teploty až na stovky stupňů Celsia. Všechno v okolí je doslova roztrháno a jakýkoliv hořlavý materiál okamžitě vzplane.
Mezitím se vysoko v atmosféře proměňuje šedočerný sloup v jakýsi „vulkanický cumulonimbus“ (to je typický vysoký bouřkový oblak, pozn.red.), oblak podobný produktu enormně velkého supervulkánu. Tmavé a světlé oblasti jsou tvořeny především „pohořím“ materiálu a tisíci kubických kilometrů vyvržené horniny a vody z mělkého moře, kam asteroid dopadl.
Drobně kulovité částečky (sferule), které vytvořilo teplo při nárazu meteoritu na dnešním Yukatánu.
V okolí monumentálního sloupce je možné pozorovat záblesky a mocné bouře. Po několika dalších minutách se mračna vyvrženého materiálu již rozptýlila do širšího okolí a z nebe začíná padat zpět clona horkého materiálu, který rozžhaví atmosféru na stovky stupňů Celsia ještě tisíce kilometrů daleko. V této vzdálenosti nedopadají jen menší sferule (nárazem rozžhavené drobné kousky horniny, které rychle zchladnou do podoby malých kuliček, pozn.red.), ale i bloky horniny o velikosti domů. Po dopadu vytvářejí tyto sekundární meteority početné vlastní krátery.
V moři je jejich dopad doprovázen vzedmutím mohutných stěn vody. Obloha již mezitím zcela potemní částicemi prachu a zablokuje sluneční paprsky. A začíná pršet. Přicházejí nepředstavitelně silné lijáky, které se nedají měřit v milimetrech za hodinu, ale v celých metrech. Šedočerné kapky však mají viskózní podobu a jsou silně kyselé, navíc je z nich cítit síra. Zdevastovaná krajina je nyní obalena tmavým páchnoucím bahnem a povrch je splachován na otevřené moře. Během pouhých několika desítek minut není z života, který zde existoval po miliony let, vůbec nic.
A tehdy přichází další těžká rána: ze západu se valí obří vlny, které vyvolal dopad asteroidu. Na pohled se zdá, že popírají samotné zákony fyziky, protože stále rostou vzhůru a brzy jsou jejich vrcholky několik stovek metrů vysoké. Vlny smetou vše, co ještě na ostrově zbylo, několikrát se vrátí a nakonec svoji energii vyčerpají, zatímco v jiném směru budou pokračovat do světových oceánů ještě celé desítky hodin a zdevastují pobřeží prakticky všech kontinentů.
Dlouhodobé účinky
Ačkoliv je to neuvěřitelné, toto byl pouze začátek potíží, které po dopadu nastaly. Skutečně smrtícím se dopad stal až v dlouhodobém měřítku, s příchodem tzv. nukleární zimy a dalších průvodních efektů. Popsaný děj by platil pro oblasti relativně blízké místu dopadu, na opačné straně planety samozřejmě tak výrazný okamžitý vliv dopad neměl.
Přesto je jeho síla téměř neuvěřitelná – vždyť jen vzniklý kráter byl tak hluboký, že zasáhl až do oblasti Mohorovičičovy diskontinuity (hranice mezi zemskou kůrou a svrchním pláštěm) a na celá tisíciletí se i po částečném vyplnění materiálem ze zhroucených stěn stal nejdominantnějším fyzikálně-geografickým útvarem celé naší planety.
I po vyplnění kráteru kolosálními sesuvy a lavinami, které srazily výšku jeho okrajových valů z výšek podobných Himálaji na výrazně nižší, byl kráter stále o polovinu hlubší než Mariánský příkop a téměř desetinásobně hlubší než Velký kaňon. Kdybychom vyvržený materiál ze dna Proto-Karibiku vyrovnali do krychle, jedna její strana by měřila přibližně 50 kilometrů. A energie uvolněná při dopadu by podle odhadů pokryla spotřebu elektrické energie celých Spojených států amerických na dobrých 40 let.
Zkuste si vlastní dopadPředstavu o síle dopadu si můžete udělat i na stránkách projektu Impact Earth. Autorův pokus o rekonstrukci události na konci křídy se trochu lišil od údajů v textu, ale určitá nepřesnost se dá očekávat. Za předpokladu, že asteroid měl 15 kilometrů v průměru (což odpovídá velikosti kráteru asi 150 km, ve skutečnosti je kráter Chicxulub ještě o třetinu větší), by podle Impact Earth ve vzdálenosti 400 kilometrů od místa dopadu byly efekty následovné: energie planetky před vstupem do atmosféry by dosahovala hodnoty 1,5 x 1024 J, po dopadu by se mohla změnit délka dne až o 8 milisekund. Viditelný průměr expandující sféry by v daném místě činil asi 216 kilometrů, jevila by se zhruba 120krát větší než sluneční disk. Hlavní zemětřesná vlna by k tomuto místu dorazila po 1,5 až 2 minutách, měla by sílu nejméně 10,8 stupně na Richterově škále, ale spíše vyšší. Po pěti minutách by dorazily padající vyvrženiny, jejichž střední průměr by v této oblasti činil ještě kolem osmi metrů. Maximální rychlost větru by stále přesahovala 1 200 m/s (4 320 km/h) a hluk hodnotu 130 dB. Přílivová vlna by dorazila zhruba za hodinu a půl a měla by výšku mezi 110 a 220 metry. Skutečně „poklidné“ křídové ráno. |
Text byl převzat z Dinosaurusblogu Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Originál najdete zde. Autorovi letos vyjde kniha, která se okamžiku, kdy skončily druhohory, bude věnovat podrobněji.
Pozůstatky zaniklé doby můžeme vidět dodnes:
17. ledna 2016 |
