Loď Myrtle, ze které probíhal vrt do centra kráteru Chicxulub.

Loď Myrtle, ze které probíhal vrt do centra kráteru Chicxulub. | foto: University of Texas

Kráter po meteoritu, který vyhubil dinosaury, vydává nová tajemství

  • 147
V loňském roce geologové provedli sérii prvních vrtů do středu kráteru po meteoritu, který vyhubil dinosaury. Letos se pak objevily první výsledky z rozboru získaných vzorků, které ukazují, jak rychle se na zdevastovaná místa vracel život.

Impaktní kráter Chicxulub byl objeven na konci 70. let minulého století americkým geofyzikem Glenem Penfieldem a jeho mexickým kolegou Antoniem Camargem, kteří v té době pracovali pro státní mexickou naftařskou společnost Petróleos Mexicanos (PEMEX).

Loď Myrtle, ze které probíhal vrt do centra kráteru Chicxulub.

Tato ohromná kruhová struktura o průměru asi 170 – 240 kilometrů představuje v současnosti třetí největší známý astroblém (kráter vzniklý dopadem meteoritu, pozn.red.) na povrchu Země a podle nezpochybnitelných dokladů z mnoha vědních oborů byl vytvořen dopadem asi 10 až 15 kilometrů velkého chondritického asteroidu v době před 66 miliony let (chondrity jsou kamenné meteority, které vznikly doslova sedimentací oblaku, ze kterého pak vznikla naše soustava. Jde o nejběžnější typ meteoritu vůbec, pozn.red.). Kráter s rozlohou Moravy a Slezska (dohromady asi 25 450 km²) je i dnes ještě viditelný z oběžné dráhy - navzdory tomu, že ho zakrývá 600 až 1 300 metrů mladších hornin.

První stopy po jeho existenci odhalily již vrty prováděné Pemexem na počátku 50. let, ale tehdy byla tato struktura považována spíše za produkt běžné sopečné činnosti nebo tzv. kryptovulkanismu. Příběh odhalení impaktního kráteru je poměrně dobře znám a byl zpracován i v několika knihách. Od počátku 90. let byl kráter podrobován opakovaným nájezdům výzkumných expedic z celého světa, přičemž výsledkem je podstatně lepší pochopení vzniku a struktury tohoto útvaru.

Geologové Annemarie Pickersgilová a Auriol Rae si prohlíží jeden vzorek z vrtu do kráteru Chicxulub.

Dnes tak máme poměrně jasno ohledně doby impaktu i průběhu událostí, které jej doprovázely, ale díky pracím provedeným v posledních měsících se nyní začínáme dozvídat spoustu nového. Teprve nyní například můžeme poprvé určit, jak vypadala obnova ekosystémů přímo v oblasti dopadového kráteru a jaké fyzikální efekty impakt provázely (dosavadní modely jsou založeny pouze na hrubých fyzikálních odhadech). Dokážeme tak snad přesněji zjistit, jaké energie byly při dopadu uvolněny, jakým způsobem se zformoval kráter, jaký objem materiálu byl vyvržen nebo jak přesně velké byly vzniklé vlny tsunami. Tato zjištění by nám měla pomoci pochopit význam dopadů mimozemských těles na historii života na Zemi i na formování povrchu jiných těles ve sluneční soustavě.

Co se stalo? V dubnu a květnu roku 2016 poprvé proběhl vrt v blízkosti středového vrcholku kráteru, provedený v rámci expedice ECORD (zkratka organizace s doslovně přeloženým názvem „Evropské konsorcium pro výzkumné vrtání oceánu“). Tato expedice byla zároveň součástí většího projektu International Ocean Discovery Program.

Vrty měly mít původně hloubku až 1 500 metrů, reálně bylo dosaženo hloubky 1 335 metrů pod dnem Mexického zálivu. Projket už dnes nepokračuje na moři, ale v laboratoři Střediska pro studia mořských ekosystémů MARUM při Univerzitě v Brémách. Právě na tuto německou instituci jsou v současnosti upřeny zraky všech zájemců o problematiku impaktu K-Pg. Získané vzorky jsou natolik cenné, že mnohé instituce celého světa se doslova předhánějí v žádostech o jejich zaslání pro vlastní výzkum.

Uskladněné vzorky z projektu ECORD ve skladu Střediska pro studia mořských ekosystémů MARUM při Univerzitě v Brémách

Dá se čekat žeň zajímavých vědeckých výsledků, protože podle jednoho z vůdčích vědců projektu, profesora Seana Gulicka z Univerzity v Texasu, dokážou výzkumníci velmi přesně zrekonstruovat situaci v prvních 10 tisících let po dopadu. A už první výsledky jsou zajímavé. Christopher Lowery z Texaské univerzity v Austinu 21. března na konferenci Lunar and Planetary Sciences („Věda o Měsíci a planetách“) v Houstonu představil nová zjištění týkající se obnovy života v místě dopadu.

Ten vyhubil i ty nejodolnější mikroorganismy ve vzdálenosti několika stovek kilometrů od epicentra dopadu, kde byl tedy doslova vyhlazen veškerý život. Což jsme tušili, ale zatím jsme nevěděli, jak dlouho trval životu návrat. Očekávalo se, že i v případě mikroorganismů, které již dokážeme rozeznat ve fosilním záznamu, to muselo trvat nesmírně dlouho, vždyť i jinde na Zemi, mnoho tisíc kilometrů od místa dopadu, se život vzpamatovával po celé desítky nebo i stovky tisíc let, větší živočichové dokonce možná i po miliony let. Ve vrtných vzorcích získaných během loňských prací však nyní vědci objevili mikrofosilie nanoplanktonu, který se vrátil na toto „ground zero“ až překvapivě rychle.

Mikrofosilie dírkonožce z vrtu projektu ECORD

Lowery prováděl výzkum 800 metrů „hlubokých“ vzorků a pátral po dvou typech mikrofosilií – dírkonožcích (foraminiferách) a vápnitém nanoplanktonu schopném fotosyntézy. Zatímco fotosynteticky aktivní nanoplankton se na místě objevuje znovu až po celých pěti milionech let, foraminifery jsou přímo v sedimentech nad kráterem zmapovatelné již nejpozději asi 30 tisíc let po dopadu.

Velkou otázkou nyní je, odkud se tyto „katastrofické druhy“ foraminifer vzaly. Existují v podstatě dvě možnosti: buďto sem byly připlaveny z jiných částí oceánu, nebo existovaly již dříve v nově zformovaných hydrotermálních průduších, které se v rozžhaveném dně kráteru po jeho opětovném zaplavení postupně formovaly. Více informací by měl v příštích měsících a letech přinést další výzkum Loweryho týmu. Fanoušci paleontologie se mají ještě na co těšit.

Článek vznikl spojením dvou textů z Dinosaurusblogu Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Originální texty najdete jeden zde, druhý zde.