Mezi lety 1347 - 1351 se Evropou prohnala epidemie, která připravila o život možná více než třetinu tehdejších obyvatel Evropy. Nejuznávanější teorie už dlouhé roky říká, že šlo o variantu plicního a dýmějového moru. Byly zřejmě velmi podobné jiným kmenům stejné bakterie, jež udeřily v Evropě v 6. století a v některých částech světa se objevují dodnes.
Důkazů pro podporu takového tvrzení bylo jako šafránu. A mezi odborníky se vždy našli lidé, kteří pochybovali o pravdivosti většinového názoru. Poukazovali na to, že černá smrt se v mnoha ohledech výrazně lišila od zbytku morových epidemií. Nezvyklý byl podle nich například její rozsah či například to, že vrcholila v jiných částech roku, než tomu u moru obvykle bývá.
Proto se ve vědeckých kruzích objevilo ještě v posledních deseti letech několik prací, jejichž autoři za původce epidemie považují spíše antrax, filoviry nebo třeba i vir eboly.
Pravda rozlámaná na kousíčky
Dlouhou diskusi nyní nakonec uzavřel mladý vědní obor: zkoumání staré DNA. Tento výdobytek několika posledních let otevřel zcela nové obzory i lovcům historických nemocí. Ti svou pozornost obrátili do nitra středověkých kosterních nálezů, z nichž se pokoušeli vydolovat stopy bakterií a jejich genetického kódu.
V poslední době se podařilo identifikovat krátké úlomky DNA bakterie Yersinia pestis, která je původcem dnešního moru. (Jedna z prvních studií, popisující nález bakterie ve středověkých ostatcích, je dostupná zde.)
Odborníci tak získali velmi krátké úseky DNA bakterie, přičemž existovala možnost, že došlo k záměně či chybě. Také se vědci tímto způsobem mnoho nedozvědí o objektu svého zájmu. Už předem ví, co nejspíše najdou.
Vědci si totiž hledaný úsek předem vytipují v genetickém kódu hledaného druhu a pak jen "prosejí" vzorek, aby zjistili, jestli neskrývá mimo jiné spousty dalšího materiálu i tyto kousky DNA. Pokud tam jsou, znamená to, že ve zbytcích byl přítomný i hledaný druh. Test musí samozřejmě připravit správně, protože i malá chyba může vést ke zcela zavádějícím výsledkům. Tímto způsobem můžeme jen těžko zjistit, co dělalo černou smrt tak černou. Dnešní kmeny moru zřejmě nemají její nejhorší vlastnosti, a my tedy nevíme, co hledat.
S háčkem na zuby
Ze začarovaného kruhu se podařilo vykročit mezinárodnímu týmu kolem Hendrika Poinara z McMasterovy univerzity v kanadském Ontariu a Johannese Krause v německém Tübingenu. Těm se podařilo získat zatím nejdelší úsek genetického materiálu z podobně starého původce nějaké nemoci. Jejich článek vyšel v časopise PNAS a je dostupný zde.
Krause, Poinar a spol. postupovali trochu jinak než jejich kolegové. Zjednodušeně řečeno si vytvořili jakýsi magnetický "háček", který byl přesně šitý na kousek DNA z morové bakterie. S ním pak lovili v zubech koster, které byly pohřbeny v jednom z morových hromadných hrobů v Londýně v roce 1348. Magnetem pak získali ze zubů i vzorky DNA bakterie.
S tou pracovali dále: namnožili ji či doplňovali některá hluchá místa. Na konci získali v podstatě souvislý kus DNA bakterie. Z hlediska oboru je to skvělý výsledek, ale rozhodně to má daleko k rekonstrukci celé DNA bakterie černého moru. (Představuje to zhruba jenom několik promile genetické informace.)
Ale zrekonstruovaný kus genetického textu je tak souvislý a tak dobře zapadá do genetické informace bakterií moru, že o původci černé smrti zřejmě můžeme přestat pochybovat. Sami autoři tvrdí, že výsledky výzkumu přesvědčily i dva "disidenty" v týmu, kteří v minulosti publikovali články zpochybňující hypotézu černé smrti jako moru.
Škoda jen, že ze získaného malého kousku jsme se nedozvěděli nic o tom, co mor ve 14. století odlišovalo od těch ostatních. Tým se ale domnívá, že jejich metoda by to mohla vysvětlit. A dát i odpověď na otázky ještě mnohem palčivější: zda černá smrt ještě někde na světě přežívá a zda by se mohla vrátit.
