Jak spolehlivý je očitý svědek? Omyl může poslat nevinného za mříže

aktualizováno 
Lidem, kteří zločin přímo viděli, máme tendenci věřit a očitá svědectví jsou často důležitým důkazem. Osvobození na základě DNA důkazů však naznačují, že k mylné identifikaci zločince dochází často. Může se jí dopustit i oběť zločinu, která vše viděla z blízka. Co za takovými závažnými omyly stojí?
(ilustrační snímek)

(ilustrační snímek) | foto: Isifa/Marie Claire Group

Jedné noci v červenci roku 1984 se dvaadvacetiletá studentka Jennifer Thompsonová probudila a zjistila, že vedle její postele stojí cizí muž. Ten jí s nožem u krku znásilnil. Během celého útoku se Jennifer snažila zapamatovat každý detail jeho vzhledu, aby, pokud přežije, mohla zajistit, že pachatel skončí ve vězení. Jennifer přežila a útok nahlásila na policii, kde byl s její pomocí vytvořen portrét pachatele (identikit).

O několik dní později jí policejní detektiv předložil řadu fotografií, aby identifikovala muže, který ji znásilnil. Jennifer to dalo zabrat – asi pět minut váhala mezi dvěma fotografiemi, než konečně jednu vybrala. Sice se snažila si jeho tvář zapamatovat, ale znásilnění proběhlo v noci. Pořádně se jí ulevilo, když se od detektivů dozvěděla, že zvolila muže, o kterém si policie myslí, že by mohl být pachatel. 

O osm dní později měla Jennifer za úkol provést rekognici útočníka na živo, kdy znovu váhala mezi dvěma lidmi z řady. Nakonec opět vybrala a policisté jí k její další úlevě sdělili, že zvolila stejného muže jako na fotografiích.

Identifikovaný muž se jmenoval Ronald Cotton a byl v roce 1985 obviněn ze znásilnění a vloupání. Tvrdil, že je nevinný, ale nakonec byl odsouzen na doživotí. Z velké části na základě velmi přesvědčivého očitého svědectví Jennifer Thompsonové, která u soudu pod přísahou řekla, že Ronald Cotton je muž, který ji znásilnil a je si tím naprosto jistá. Cotton se proti rozsudku několikrát odvolal, ale neúspěšně.

Ronald Cotton, muž, který strávil 10 let ve vězení za znásilnění, které...

Ronald Cotton, muž, který strávil 10 let ve vězení za znásilnění, které nespáchal.

Pravdu měl přitom on, uvedené zločiny opravdu nespáchal. Až v roce 1995 došlo k velkému zlomu, kdy policie obhájcům zpřístupnila veškeré důkazy a vzorky spermatu agresora byly odeslány na DNA testování. Sperma nepatřilo Ronaldu Cottonovi, ale Bobbymu Poolovi, muži, který už seděl ve vězení za zcela nesouvisející znásilnění. A již dříve se tam přiznal jinému vězni, že Jennifer znásilnil právě on. Bobby byl dokonce přiveden k soudu v roce 1987 během jednoho z Cottonových odvolání – a Jennifer se na muže, který ji doopravdy znásilnil podívala a řekla: „V životě jsem ho neviděla. Nemám ponětí, kdo to je.“ Poole se po objevení DNA důkazů ke zločinu přiznal a Ronald Cotton byl očištěn, ale až poté, co strávil deset let ve vězení za znásilnění, které nespáchal.

Jennifer tedy i přes svou snahu zapamatovat si vzhled útočníka identifikovala nevinného muže, u soudu ho usvědčila s absolutní jistotou a o pár let později ani nerozeznala toho, který ji znásilnil ve skutečnosti. Jak je to vůbec možné?

Omyly s velkými důsledky

Svědkům máme tendenci věřit a jejich výpovědi jsou u soudu často stěžejní důkaz. Obzvláště přesvědčivé jsou výpovědi lidí, kteří na místě činu přímo byli – nebo jsou dokonce jeho oběťmi – a svým svědectvím jsou si zcela jisti. Koneckonců vše viděli na vlastní oči, proč by jejich verze událostí měla být nedůvěryhodná?

Jak je však vidět z úvodního případu, svědci chybovat mohou, a to i v případech, kdy je jejich svědectví zdánlivě silné. O této skutečnosti varují psychologové už dlouho, dokonce přes sto let. Již v roce 1908 vydal německo-americký psycholog Hugo Münsterberg soubor esejí „On the Witness Stand“, kde tvrdil, že lidské vnímání je náchylné k nejrůznějším iluzím a naše paměť je snadno ovlivnitelná okolnostmi. Vše dokazoval na experimentech, které prováděl se svými studenty. Setkal se však se silnou kritikou z právních kruhů a jeho tvrzení tehdy neměla na trestní systém v Americe dopad, na dlouhou dobu se na ně víceméně zapomnělo.

Psychologický výzkum v této oblasti se vrátil až v 70. letech a od té doby se naše poznání značně posunulo. Velkým impulzem pro změnu pohledu na (ne)omylnost justice byl technologický pokrok a nástup moderního testování DNA. V roce 1992 založená nezisková organizace Innocence Project se zaměřila na přezkoumávání důkazů v případech, kde je podezření na chybné odsouzení, DNA může pomoci očistit nevinného a naopak ukázat na skutečného pachatele. 

To se podařilo nejen u Ronalda Cottona: Innocence Project eviduje už 362 lidí osvobozených na základě přezkoumání důkazů a DNA analýzy. Průměrně si přitom za zločiny, které nespáchali, odseděli nevinní lidé 14 let a 20 z vězňů dokonce bylo původně odsouzeno k trestu smrti, většinou jde o vraždy.

Nejde tedy zdaleka o ojedinělý problém, zároveň však nevíme a pořádně vědět nemůžeme, kolik lidí je odsouzeno mylně. Víme však, že k nesprávnému odsouzení často přispívá chybné očité svědectví, celých 70 % případů evidovaných Innocence Projectem zahrnovalo mylnou identifikaci svědkem. Nejde zde o svědectví křivé, tedy úmyslně chybné, ale jako v případě Jennifer o chybu neúmyslnou. Jennifer podle všeho nelhala, opravdu si byla jistá, že muž, který ji znásilnil, byl Ronald Cotton. Dosud ho ve svých vzpomínkách jako pachatele vidí, ačkoliv už ví, že ve skutečnosti to byl Bobby Poole.

Jak spolehlivá je naše paměť?

Lidé si o sobě obecně myslí, že mají dobrou paměť a že nezapomínají tváře. Rozšířená je také představa, že vzpomínka je něco jako videonahrávka – to, co jsme viděli v minulosti, si můžeme v hlavě znovu přehrát a věrohodně si vybavit i s detaily. 

Pravdu měl však spíš Münsterberg, když paměť považoval za náchylnou k omylu a snadno ovlivnitelnou. Zdá se, že vzpomínání se podobá spíše zpětné rekonstrukci událostí než přesné nahrávce. A tuto rekonstrukci mohou ovlivnit nové informace, které jsme od události získali, ať už jsou z jakéhokoliv zdroje a ať už jsou pravdivé nebo ne.

Většinou se v psychologii mluví o třech paměťových procesech: kódování, uchování a vybavení. Kódování je prvotní vytvoření vzpomínky – vidíme že na ulici někdo někoho zastřelí a uteče. Následuje proces uchování, kdy je „zakódovaná“ vzpomínka uložena do paměti na pozdější vybavení, což je poslední proces. Například když se nás policista ptá na to, co se na ulici stalo a kdo co udělal, a my se snažíme si na celou událost co nejpřesněji vzpomenout.

Prostor pro chyby a ovlivnění kvality a spolehlivosti výsledné vzpomínky je v každém z těchto stádií paměti. Tyto faktory přitom mohou být jak situační – mimo vliv justičního systému, tak i systémové, tedy například způsob, jakým je prováděn výslech nebo rekognice pachatele. Ty mají významný vliv většinou až v posledním paměťovém procesu vybavení.

Kódování je nejvíce ovlivněno situačními proměnnými. Je závislé na naší pozornosti. Pokud se díváme do mobilu a posloucháme hudbu, když k hypotetické vraždě dojde, pravděpodobně potrvá, než si všimneme, že se něco děje a zločin ani neuvidíme celý, natož abychom si stihli dobře prohlédnout pachatele. Je zde i mnoho dalších faktorů.

Těmi více zjevnými jsou samozřejmě vzdálenost od místa činu a další pozorovací podmínky: jak dlouho událost pozorně sledujeme, nebo kolik je na scéně světla. Zde asi nikoho nepřekvapí, že přesnost identifikace je vyšší, když je svědek blízko, pachatele vidí delší dobu a vše je za bílého dne. Možná zarážející je, jak razantně se zvětšující se vzdáleností klesá spolehlivost

Podle nové studie byla přesnost identifikace i na nízké vzdálenosti jako je 5-10 metrů relativně nízká a po hranici 40 metrů už bylo riziko chyby o 50 % větší. Maximální vzdálenost, za kterou už se jakkoli spolehlivá identifikace zdá být prakticky nemožná, byla 97 metrů. Reálně jsou tato čísla nejspíše značně nadhodnocena, jelikož vše bylo testováno v ideálních světelných podmínkách, s časem 20 sekund na pozorování člověka a s tím, že rekognice probíhala téměř ihned po pozorování.

Vyšší vzdálenosti ztěžují identifikaci značně

Experimentální studie ukazuje, jak rychle se vzrůstající vzdáleností klesá...

Grafy ukazují, jak se vzrůstající vzdáleností rychle klesá pravděpodobnost správné identifikace osoby. Stejně tak se snižuje pravděpodobnost, že účastník experimentu správně uvede, pokud osoba, kterou viděl, v „line-upu“ vůbec není. Zároveň experiment porovnával dva přístupy k rekognici, „simultaneous“ (SIM), ten klasický, kdy svědek vybírá z řady pachatelů/fotografií, a „sequential“ (SEQ), kdy jsou mu fotografie prezentovány postupně, jedna za druhou.

Zdroj: Nyman, T. J., Lampinen, J. M., Antfolk, J., Korkman, J., Santtila, P. (2018). The Distance Threshold (PRE-PRINT).

V reálných zločinech budou působit také další faktory. Například přítomnost zbraně strhává pozornost z pachatele na sebe, a tak ztěžuje identifikaci. Roli hraje také stres, nicméně zde je to s jeho vlivem ne zcela jasné. 

V experimentech se často ukazuje, že vyšší stres snižuje pravděpodobnost správné identifikace, ale v reálných případech se často zdají být traumatické nebo vysoce stresové situace dobře zapamatovány. Je také možné, že svědci, kteří udávají u zločinu větší prožitek stresu, k němu měli dobrý důvod, například byli činu blíž, nebo ho lépe a déle viděli, což by také vysvětlovalo lepší paměťovou stopu.

V neposlední řadě hrají roli faktory jako rasa pachatele a svědka (kdy je snadnější identifikovat někoho vlastní než odlišné rasy), požití alkoholu nebo věk – mladí dospělí vykazují nejlepší paměť, zatímco starší lidé nebo děti jsou v tomto ohledu více rizikoví.

Je všechno, co si pamatujete, pravda?

Když už je paměťová stopa zakódována – ať už jakkoliv dobře – může stále dojít ke spoustě rušivých vlivů ve fázi uchování. Problematické je vystavení informacím o události po jejím skončení, například tím, že svědek hovoří s ostatními svědky, nebo když sleduje zprávy o zločinu, který sám viděl. Jelikož je vzpomínání rekonstrukcí, snadno se nám do něj připletou věci, které jsme neviděli, ale doslechli jsme se o nich odjinud. To se projevilo jak v reálných případech, kdy svědci měnili své výpovědi poté, co o události mluvili s někým jiným, tak i v experimentech s pamětí, které prováděla například psycholožka Elisabeth Loftusová.

Vzpomínku ovlivní už jen to, na co se ptáme

V dnes už klasickém experimentu pustili výzkumníci v čele s E. Loftusovou účastníkům obrazový materiál s dopravní nehodou a následně po nich chtěli zodpovědět 20 otázek. Polovině účastníků jedna z těchto otázek podsouvala dezinformaci: že na křižovatce byla cedule „dej přednost“ místo pravdivé „STOP“. Ti, kteří byli vystaveni této chybné informaci, pak mnohem častěji volili upravenou fotografii, na které nesprávná značka opravdu byla.

Obrazový materiál použitý v experimentu. Účastníci, kterým byla kladena...

Jak moc může být naše paměť nespolehlivá a náchylná k „oblbnutí“, ukazují i další experimenty, kde se podařilo u lidí vytvořit zcela nové a falešné vzpomínky. Zde si od rodičů účastníků psychologové nejprve zjistili reálné historky z jejich dětství a následně si s nimi povídali o třech z nich, které se opravdu staly – a jedné zcela smyšlené o tom, jak se jako děti ztratily v nákupním centru. 

Čtvrtina zúčastněných kromě pravdivých příběhů potvrdila i smyšlený, přičemž někteří z nich si začali „vybavovat“ i různé detaily: jedna žena například začala popisovat pocity paniky, které jako ztracená cítila a tvrdila, že ji nakonec zachránila nějaká starší paní.

Tato sugestibilita paměti je velmi nebezpečná i v závěrečném paměťovém procesu vybavení, kdy je důležité se vyhnout sugestivním otázkám. I zde rizika ukazuje experiment E. Loftusové a Johna Palmera, kde bylo všem účastníkům přehráno stejné video dopravní nehody – srážky dvou aut – ale kladeny odlišně formulované otázky na to, jak rychle asi tak auta v době nehody jela. 

Ukázalo se, že když otázka obsahovala slovo „nabořila“ (smashed), odhadovali účastníci rychlost jako vyšší než u slov jako „srazila se“ (collided) nebo „vrazila do sebe“ (bumped). Tato nenápadná manipulace dokonce vedla i k tomu, že o týden později ti, kterým byla položena otázka s „nabořením“, udávali častěji, že na videu viděli rozbité sklo – ačkoliv žádné rozbité sklo na reálné nahrávce vůbec nebylo.

Je důležité klást správné otázky

Zde už se dostáváme k systémovým faktorům spolehlivosti výpovědí – zatímco policie jen těžko ovlivní podmínky na místě činu, následná práce se svědky už skýtá určitou míru kontroly. Záleží zejména na stylu vedení rozhovoru a tom, jak je provedena rekognice („lineup“). 

Na základě výzkumů jsou silně doporučovány otevřené otázky, které vedou svědka k tomu, aby sám vyprávěl na co si vzpomene a naopak je velmi důležité vyhýbat se uzavřeným a hlavně sugestivním otázkám. „Popište pachatele“ povede ke spolehlivějším informacím než „jakou barvu mělo tričko pachatele?“ – například i proto, že pokud svědek informaci o barvě trička ve své paměti nemá, na druhou otázku si spíše může domyslet nesprávnou informaci, než aby popravdě řekl, že neví. Otázka jako „Ostatní svědci řekli, že útočník měl nůž, viděl jste ho taky?“ už přímo napovídá, co chce vyšetřoval slyšet a riziko nespolehlivé odpovědi zvyšuje značně.

Další prostor pro negativní ovlivnění svědka je proces rekognice, kdy policie postaví podezřelého mezi nevinný „komparz“, ať už naživo nebo prostřednictvím fotografií či videonahrávek, a svědek má říci, zda některý z přítomných je osoba, kterou viděl páchat zločin. 

Zde jsou kritické tři věci: výběr lidí, instrukce svědkovi a to, kdo z policistů je u identifikace přítomen. „Přivzaté“ osoby, které představují alternativu podezřelého, mu buď musí být podobní nebo odpovídat popisu pachatele, který poskytl svědek. Zdá se být logické, že podezřelý nesmí z řady nijak nápadně vystupovat, ale například v případě vraždy švédského premiéra Olofa Palmeho se stalo, že podezřelý stál mezi „komparzem“ policistů, kteří měli černé policejní boty, a on jako jediný měl na nohou tenisky.

Instrukce svědkovi by měly zahrnovat informaci, že nemusí nutně někoho identifikovat – situace, kdy jsme na policejní stanici a účastníme se rekognice přímo vybízí k tomu, abychom si mysleli, že někdo z řady je určitě pachatelem a musíme ho vybrat. Tak to však není. Policie má pouze někoho, o kom si myslí, že by mohl pachatel být mohl. Proto je důležité, aby svědci v případě, že nikoho s jistotou nepoznají, také nikoho nevybrali, jinak je zde zvýšený potenciál pro chybné obvinění.

S tím souvisí i vliv toho, kdo je přítomen během rekognice se svědkem. Pokud policista v místnosti se svědkem ví, kdo je podezřelý, mohou jeho očekávání ovlivňovat proces identifikace, a to i nevědomě. Provádění identifikace „naslepo“, tedy osobou, která neví, kdo je podezřelý, prokazatelně snižuje pravděpodobnost mylné identifikace nevinného – zdá se však, že zároveň za cenu nižší pravděpodobnosti správné identifikace, pokud je podezřelý opravdu vinen.

S rekognicí souvisí i velmi důležitý prvek: jistota nebo sebevědomí, se kterou svědek identifikaci provede. Intuitivně působí jistota jako ukazatel spolehlivosti – je to tak ve skutečnosti? Psychologové dlouho měli za to, že ne, jak by zdánlivě napovídaly i některé případy, jako ten s Jennifer a Ronaldem. Je to však celé trochu složitější. 

Ukazuje se, že identifikace provedené s větší jistotou jsou opravdu přesnější. Tento vztah platí pouze pokud jsou podmínky ideální, když je například lineup nesprávně proveden, přesnost i velmi sebevědomé identifikace nebývá moc vysoká.

Velmi důležité je rozlišovat, kdy je jistota projevena. Pokud hned u první rekognice provede svědek rychlou a jistou identifikaci, je pravděpodobnost, že to znamená dobrou spolehlivost, mnohem vyšší. Jistota projevená u soudu třeba o několik let později už o spolehlivosti svědectví nevypovídá téměř nic. Toto je zcela klíčový bod, který může být snadno zanedbán – jako v případě Jennifer, kdy byla prvotní identifikace velmi nejistá, ale rozsudek porota vynášela o dva roky později, na základě už zcela sebevědomé (ale mylné) identifikace. 

Časem totiž dochází k nejrůznějšímu zkreslení paměti a po prvotní identifikaci často roste i sebevědomí v její správnost. Velmi silný dopad zde má případná zpětná vazba, která může vést k přehnanému sebevědomí – když je nesprávná identifikace pochválena jako správná, protože vybrala muže, který byl policií podezřívaný.

Chyby se navzájem posilují

Tyto výzkumy vůbec neznamenají, že očité svědectví je bezcenné, nebo je každé nespolehlivé. Jen je u nich potřeba brát v potaz, že faktorů, které mohou narušit spolehlivost svědka, je mnoho, a to jak během samotné situace, tak i později v procesu vyšetřování. Je potřeba brát na ně ohled a ty, které můžeme ovlivnit, se také snažit minimalizovat. Oba typy faktorů spolu zároveň často souvisí a systémové proměnné mohou značně zesílit riziko mylné identifikace svědkem, který neměl ideální pozorovací podmínky.

Spoustu z toho se dá ukázat na úvodním případu. Jennifer sice byla pachateli opravdu blízko a snažila se zapamatovat si o něm co nejvíc, ale nemohla jej pořádně vidět. Znásilnění proběhlo v noci a Bobby si dával velký pozor na zdroje světla, takže jeho tvář viděla například jenom ve slabém světle z pouličního osvětlení za oknem. Zároveň byl útočník černoch, zatímco Jennifer běloška, což také ztěžuje identifikaci, a roli mohl hrát i značný stres, který prožívala.

Jennifer šla útok ihned nahlásit na policii, kde započal vliv systémových faktorů. Hodinu a půl konstruovala po částech identikit – tvář útočníka z paměti, což výzkumy naznačují, že může oslabit pozdější rekognici. Během prvotní rekognice z fotografií si pak Jennifer nebyla vůbec jistá: trvala jí dlouho a nemohla se rozhodnout mezi dvěma tvářemi. Když si pak velmi nejistě jednu z nich vybrala, bylo jí přítomnými policisty sděleno, že zvolila podezřelého. 

Podobné to bylo i s opakovanou rekognicí, tentokrát naživo – přičemž opakovaná rekognice mimochodem sama o sobě zvyšuje pravděpodobnost mylné identifikace. I zde jí po velmi nejisté identifikaci bylo sděleno, že vybrala stejného muže jako minule, což velmi pravděpodobně podpořilo její sebevědomí a jistotu, že jde opravdu o pachatele.

Pod těmito vlivy se tvář nevinného Ronalda postupem času stala součástí jejích vzpomínek a u soudu už pak nelhala, když říkala, že si je zcela jistá, že ji znásilnil právě on – stejně jako pak během odvolání vůbec nepoznala skutečného pachatele. Souhrou všech těchto faktorů tak vzniklo nesprávné svědectví, kdy bez jakýchkoli špatných úmyslů jak svědkyně, tak policie skončil za mřížemi nevinný člověk a skutečný pachatel zůstal na svobodě.

Jennifer Thompsonová a Ronald Cotton jsou dnes dobří přátelé a pracují společně...

Jennifer Thompsonová a Ronald Cotton jsou dnes dobří přátelé a pracují společně na rozšíření povědomí o chybných odsouzeních.

Příběh Jennifer a Ronalda má dost nečekaný a v rámci možností i relativně šťastný konec. Muž, který byl neprávem odsouzen a strávil ve vězení deset let, nakonec svědkyni, která tomu napomohla, odpustil – řekl, že šlo o zcela neúmyslnou chybu. 

Dokonce se stali dobrými přáteli a společně spolu pracují na tom, aby zvýšili povědomí veřejnosti o chybných odsouzeních. Zároveň také prosazují opatření, jak je omezit: v naději, že se jejich případ už nebude opakovat.

50. výročí přistání na Měsící

Americký kosmický let Apollo 11 splnil svoji misi 20. července 1969. Na povrch Měsíce jako první člověk vstoupil velitel posádky Neil Armstrong. Doprovázel jej Edwin "Buzz" Aldrin, zatímco Michael Collins zůstal na palubě vesmírné lodi.

Téma Apollo 11 v článcích Technet.cz:
O čem si povídali kosmonauti Apolla 11. Poslechněte si tisíce hodin „ticha“
Co kdyby Apollo 11 zůstalo na Měsíci? Pohřbili by je přes rádio zaživa
Vlajky na Měsíci stále stojí. Podívejte se na důkaz ze sondy LRO

Nejčtenější

VIDEO: Do nezdaru na Měsíci zbývaly sekundy, astronauty zachránila propiska

K 50. výročí přistání na Měsíci připravilo Planetárium Praha maketu modulu...

Jen příprava na start z Měsíce trvala astronautům čtyři hodiny. Tak složitá byla situace dvojice Američanů, kteří...

„Stanuli jsme na Měsíci jménem celého lidstva.“ Nové fotky z Apolla 11

Přistání člověka na Měsíci bylo nejsledovanější událostí v historii lidstva....

Přistání člověka na Měsíci bylo nejsledovanější událostí v historii lidstva. Přesto se najdou fotografie, které jste...

Největší dobrodružství 20. století začalo o tři čtvrtě sekundy později

Tři Američané právě odstartovali na misi, kterou bedlivě sleduje celý svět.

Ani ostřílený hlasatel vesmírného střediska na Mysu Canaveral nedokáže zakrýt pohnutí. Je 16. července 1969, 9:32 ráno...

Co kdyby posádka Apolla 11 zemřela na Měsíci? Bílý dům s tím počítal

Pohled na veškeré vybavení, které astronauti na povrchu zanechali: vlajka,...

Pro případ neúspěchu mise Apollo 11 měl prezident Nixon připravený smuteční projev, který by přečetl světu. Těla...

Americký „neviditelný“ bombardér B-2 Spirit stál majlant a nemá ocas

Bombardér B-2 Spirit

Legendární „neviditelný“ bombardér Northrop B-2 Spirit se poprvé odlepil od země 17. července 1989. Vynaložené finanční...

Další z rubriky

Pod nohama se jim otevřelo peklo. Začala bitva o majetek i budoucnost

Postupující láva a doprovodné požáry ničily vše, co jim stálo v cestě. Sopečné...

Před 46 lety se pod nohama obyvatel malého islandského ostrova Heimaey zrodila sopka. Na okraji města pukla země a z...

Prázdninový dinosaurus. Chorvatsko obýval neznámý ještěr z Istrie

Chorvatské městečko Bale (či italsky Valle d’Istria), nedaleko kterého byl v...

Letní prázdniny jsou v plném proudu a mnozí z vás možná zamíří k moři do Chorvatska. Pokud ano, za dinosaury to asi...

Jen ticho. Největší pátrání po mimozemšťanech vydalo průběžné výsledky

Na hledání mimozemských signálů v rámci Breakhtrough Listen se podílel i...

Od roku 2016 běží projekt Breakthrough Listen, dosud největší program na zachycení mimozemských signálů. Letos v létě...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz