Sestro, ještě krev! Tak tento pokyn jste určitě v lékařských seriálech z celého světa slyšeli mnohokrát. Také proto, že doplňování krve u těžce raněných je prostě nezbytný a základní krok u všech těžce raněných.
Samuel Tisherman z Marylandské univerzity se ovšem již roky snaží přesvědčit kolegy, že v některých případech by bylo lepší nahradit krev hodně chladným slaným roztokem. Již téměř dvě desítky let provádí pokusy a shání prostředky i povolení pro uskutečnění pokusu, který by mohl dokázat, že jeho nápad dokáže zachraňovat životy, jež dnes zachránit nedokážeme (my jsme o jeho práci psali již v roce 2014).
Myšlenka je přitom prostá: Tisherman s kolegy chce zchladit tělo těžce raněného pacienta tak rychle a hluboko, aby se obešlo zcela bez krevního oběhu. Lékaři by tak měli získat čas na provedení zákroku, při kterém by jim pacient jinak s největší pravděpodobností zemřel pod rukama.
Jaký bude výsledek Tishermanových let práce, bychom se snad měli dozvědět řádově během několika měsíců, možná dříve. Americký lékař totiž časopisu New Scientist potvrdil pouze tolik, že jeho tým uvedl do stavu podobného „hibernaci“ alespoň jednoho pacienta. Také potvrdil, že pilotní malý experiment s velmi omezeným počtem pacientů by měl skončit do konce roku.
Jak to dělají?
Samotný zákrok probíhá následovně: tým z nemocnice Marylandské univerzity dotyčného po příjezdu vždy rychle ochladí zavedením chladného slaného roztoku do krevního oběhu. Cílem je dosáhnout rychle teploty těla kolem 10 až 15° C. Pacient se tak dostane de facto do stavu klinické smrti: srdce mu nebije, mozek nepracuje.
Hluboce podchlazeni totiž mají být pouze lidé, u kterých došlo k srdeční zástavě a ještě k tomu ztratili více než 50 procent své krve. Jde tedy o oběti vážných dopravních nehod, postřelené atp., u kterých je bezodkladně nutný chirurgický zákrok a šance na přežití je malá (podle parametrů zkoušky menší než pět procent).
Snížení teploty vede ke zpomalení spotřeby kyslíku v buňkách, a ty by měly při desetistupňové teplotě přežít bez kyslíku zvenčí desítky minut. Za běžných teplot si bez přívodu kyslíku buňky dokážou vyrábět z cukrů v buňce energii (tzv. anaerobní glykolýzou) jenom pár minut, v podchlazeném stavu je to podstatně delší doba, protože biochemické procesy v buňce zastaví, či spíše velmi zpomalí.
Po dosažení této teploty se pacienti mají odpojit od chladícího okruhu a převézt na sál, kde má chirurgický tým dvě hodiny na pokus o nápravu zranění. Po uplynutí této doby dojde ke zvýšení teploty těla pacientů a jejich srdce se znovu uvede do chodu. Celý proces autoři nazývají „nouzové uchování a oživení“ (Emergency Preservation and Resuscitation, zkráceně EPR).
Jak jsme již uváděli, zkouška probíhá zatím ve velmi skromných rozměrech. NewScientist, který se zprávou přišel jako první, naznačuje, že k prvnímu pokusu došlo v nedávné době, ale není jasné kdy přesně. Konec zkoušky by přitom podle online dostupných oficiálních údajů měl přijít brzy, už v prosinci letošního roku.
Rozměry první zkoušky odpovídají jak náročnosti celé procedury, tak tomu, že jde o první ověřování nového konceptu, který byl zatím ověřen pouze na zvířatech - a který i proto bylo nejspíše poměrně obtížné dostat do praxe. Jen krátce připomeňme, že na prasatech, jejichž oběhový systém a vlastně i mozek je poměrně podobný lidským protějškům, byl proveden již v roce 2002. Vědci tehdy připravili zvířata o velkou část krve v těle, nechali je nějakou dobu krvácet a potom jim zchladili tělo, aby je po 60 minutách probrali. Zákrok přežilo sedm z devíti zvířat, šest z oněch bez zjevného tělesného či neurologického poškození.
V případě lidské studie by vědci měli provést zákrok celkem na deseti pacientech s velmi malou naději na přežití (detaily najdete v odborném článku Tishermana a kolegů roku 2017). Protože klinická zkouška stále běží, Tisherman zatím médiím nesděluje, jaký byl průběh zákroku u prvního pacienta (pacientů?), ani údaje o jeho zdravotním stavu - včetně toho, zda zákrok vůbec přežil. Výsledky studie by měly být zveřejněny snad na konci roku 2020.
Podle informací autorů v databázi amerických klinických zkoušek bude základním hodnotícím parametrem přežití pacientů bez vážného postižení. Samotné přežití pacientů je zahrnuto mezi „druhotná hodnotící kritéria“. Obecně se totiž nedá očekávat, že by se takto vážně ranění pacienti po tak razantním zákroku probudili bez následků. Hlavním rizikem je samozřejmě poškození mozku či srdce, ale tím možný výčet komplikací rozhodně nekončí. Dá se totiž očekávat, že v některých případech nebude stačit daný časový limit, někteří pacienti jsou také z nějakého důvodu náchylnější k nedostatku kyslíku než jiní.
Výsledky pacientů, kteří prošli či ještě projdou zchlazovací procedurou, budou také porovnávat se skupinou pacientů, kteří byli přijati za stejné období v podobně špatném zdravotním stavu (tedy stejně špatnou prognózou), ale zákrok u nich nemohl být proveden jednoduše proto, že v danou chvíli nebyl v nemocnici nezbytný tým. Jedině příští rok zveřejněné výsledky ukážou, zda se tým ještě někdy k takovému unikátnímu zákroku sejde i po konci roku 2019, nebo tento pokus minimálně prozatím zapadne do kolonky zajímavých nápadů, které se v praxi neosvědčily.
