Udělá cesta na Mars z astronautů invalidy? Lékaři tápou a výzkumy varují

Přistání lidí na Marsu se zdá otázkou nepříliš vzdálené budoucnosti. Lékaři však zatím vědí zoufale málo o tom, jak by lidský organismus let na rudou planetu zvládal. Nejnovější výzkumy naznačují, že cesta kosmem promění posádku ve fyzické trosky.

Plánované lety lidských posádek na Mars počítají přinejmenším s devíti měsíci na cestu k rudé planetě a třemi měsíci čekání na nejpříhodnější postavení Země a Marsu pro návrat. Dalších devět měsíců zabere zpáteční let. Valnou část této doby budou astronauti vystaveni radiaci a mikrogravitaci. Co to může s lidským organismem provést, není jasné, protože dvacet jedna měsíců bez přestávky ve vesmíru ještě nikdo nestrávil.

Od šedesátých let minulého století se podívalo do kosmu víc než 550 lidí. Lety delší než tři sta dní ovšem běžné nejsou. Nejdelší nepřerušený pobyt na Mezinárodní vesmírné stanici, který podnikli ruští kosmonauti Oleg Kononěnko a Nikolaj Čub, trval „jen“ 374 dní.

Nároky cesty na Mars by však pobyt na stanici nesimuloval, ani kdyby se protáhl na dvojnásobek stávajícího rekordu, protože ISS je zemským magnetickým polem chráněna před radiací slunečního větru i kosmického záření. Zkušenosti z letů mimo ochranný vliv zemského magnetického pole má jen 24 amerických astronautů, kteří doletěli k Měsíci. Ti však nečelili radiaci volného kosmického prostoru déle než dvanáct dní.

Už v sedmdesátých letech minulého století bylo jasné, že pobyt mimo Zemi člověku nesvědčí. Někteří kosmonauti a astronauti si už po krátké době na oběžné dráze kolem Země stěžují na nevolnost, bolesti hlavy, závratě, poruchy orientace v prostoru a další problémy. Už po několika hodinách se snižuje množství krve kolující cévami, vnitřnosti z břišní dutiny tlačí na bránici a klesá kapacita plic. Postupem času poruch přibývá. Trpí celý oběhový systém. Kromě úbytku krve se to projevuje také poklesem krevního tlaku, zeslabením svaloviny levé srdeční komory a změnami v kontrakcích srdeční svaloviny. Fyzická výkonnost klesá, protože srdeční svalovina nedostává potřebné množství kyslíku.

Pokud se mají účastníci dlouhodobých kosmických misí s těmito problémy vypořádat, musí lékaři znát buněčné a molekulární mechanismy, jež se za poruchami skrývají, a najít na ně lék. V případě poškození srdce sice mohou zkoumat změny v srdeční svalovině u laboratorních myší, které pobyly nějaký čas na ISS, ale stejné vyšetření srdeční svaloviny astronautů nepřichází v úvahu. S tím si teď poradil tým vedený Deok-Ho Kimem z Johns Hopkins University v americkém Baltimoru. Jeho výsledky zveřejnil vědecký časopis Proceedings of the National Academy of Sciences.