Mezi nejznámější scény československého trikového snímku Cesta do pravěku z roku 1955 patří setkání s podivným robustním savcem, jehož rodovému jménu Uintatherium se někteří členové výpravy vysmívají. Než je „vedoucí výpravy“ upozorní, že pravěcí tvorové musejí být pojmenováváni právě názvy odvozenými z řečtiny a latiny.
O jakého tvora tedy šlo a co nového o něm dnes víme? Uintatherium, tedy „zvíře z pohoří Uinta“ byl velký býložravý savec z vyhynulého řádu Dinocerata, vzdáleně příbuzného dnešním kopytníkům. Tito robustní čtvernožci, připomínající hrochy a nosorožce, žili v období eocénu asi před 45 až 37 miliony let.
Byli tedy tvory z doby takzvaných starších třetihor, nebo lépe geologické periody paleogénu. V současnosti jsou rozlišovány dva vědecky platné druhy tohoto rodu, U. anceps ze Severní Ameriky a mírně mladší U. insperatus z Číny. Jednalo se tedy o značně rozšířený a dlouho existující rod, který od různých badatelů dostal postupně šest různých názvů, dnes samozřejmě již neplatných.
Nejnápadnějším znakem tohoto savce byla jeho mohutná a pevná lebka o délce kolem tři čtvrtě metru s velmi nezvyklou stavbu. Má plochý tvar s dovnitř směřujícími vypuklinami (tj. konkávní). Něco takového věda zná zatím pouze u některých vyhynulých lichokopytníků známých jako brontotéria. Mozkovna byla poměrně malá, stejně jako celá lebeční dutina, zejména proto, že lebka samotná měla tak silné stěny.
Na svrchní straně lebky se navíc nacházely tři páry špičatých výrůstků, podobných „růžkům“ (osikonům) na hlavách žiraf. Ty byly nejspíš produktem pohlavního výběru - jinak řečeno měly samcům v očích samic zřejmě dodávat na přitažlivosti.
Výrazné špičáky, které čněly z horní čelisti, mohla uintatérie využívat k obraně, ale například také k trhání vodního rostlinstva, kterým se zřejmě přednostně živila. Zuby byly výrazně větší u samců než u samic. Zajímavé je, že vzdáleně připomínají „šavlovité“ tesáky pozdějších kočkovitých šelem, zahrnovaných do kategorie tzv. šavlozubých tygrů. S těmi však samozřejmě uintatéria neměla prakticky nic společného (kromě prosté skutečnosti, že se v obou případech jednalo o pravěké savce).
Rekonstrukce pravděpodobného vzezření živého uintatéria. Zpočátku by nám nejspíš hodně připomínal hrocha nebo nosorožce, při bližším pohledu na jeho hlavu bychom ale byli rychle vyvedeni z omylu. Tito až několik tun těžcí savci obývali v průběhu eocénu velkou část severní polokoule.
První fosilie těchto dávných savců byly objeveny v poslední třetině 19. století na americkém středozápadě a staly se vedle dinosauřích zkamenělin jedním z hlavních objektů tzv. Války o kosti mezi Edwardem D. Copem a Othnielem C. Marshem.
Jejich kolega Joseph Leidy v roce 1872 popsal druh U. anceps jako U. robustum podle nálezů z oblasti Fort Bridger ve Wyomingu (dnes území okresu Uinta). Následně byly fosilie stejného druhu objeveny při více než dvaceti dalších příležitostech, a to na různých místech Wyomingu a Utahu v sedimentech souvrství Wakashie, Bridger i jiných. Právě proto obdrželo uintatérium dalších několik rodových jmen, než se ukázalo, že všechny zkameněliny patří jednomu jedinému rodu.
Velkým překvapením byl objev fosilní lebky nového druhu uintatéria z čínské provincie Che-nan, a to ze sedimentů souvrství Lu-š‘ (Lushi). Nový druh byl formálně popsán roku 1981 jako U. insperatus.
Uintatéria se stala populárními pravěkými tvory, jak dokládá nejen jejich „role“ ve zmíněném filmu, ale například také množství koster vystavených v prestižních muzejních institucích po celém světě. Ostatně není divu, uintatéria nepochybně budila pozornost svým zjevem (zejména již zmiňovaným tvarem hlavy), a také svojí velikostí. Při délce kolem 4 metrů a výšce v kohoutku 1,7 metru dosahovali zástupci tohoto rodu hmotnosti i přes 2 tuny, u velkých exemplářů pak nejspíš ještě podstatně více (možná až kolem 4,5 tuny).
Ani velikost a síla však tyto tvory nezachránila před konečným vyhynutím. Jejich slabinou byla patrně inteligence, protože jejich mozek byl relativně malý a schopnost přizpůsobení z hlediska změn chování nejspíš nebyla vysoká. Přesto tito zajímaví tvorové existovali po dobu zhruba osmi milionů let a rozhodně je tak nemůžeme považovat za jakési evoluční omyly přírody (jak bývalo zvykem u druhohorních dinosaurů).
Osudnou se jim nejspíš stala konkurence ze strany jiných velkých býložravců, zejména pak brontotérií a vývojově primitivních nosorožců, kteří se ve větších počtech začali objevovat v pozdním eocénu a uintatéria postupně vytlačili z jejich přirozených prostředí. Dnes už tedy „zvířata z pohoří Uinta“ žijí pouze v naší vlastní představivosti, vykreslující podivné „nosorožcovité“ tvory z doby šerého dávnověku.
Článek byl převzat z Dinosaurusblogu Vladimíra Sochy, a byl redakčně upraven. Originál najdete zde.
