Když vlétne do zemské atmosféry malá část meziplanetární hmoty, obvykle během průletu zcela zanikne a její zbytky se rozptýlí jako jemný prášek. Pokud je větší a soudržnější, může její část dopadnout až na zemský povrch. Kromě těchto dvou variant existuje ještě třetí, která je však velmi vzácná. Článek popisuje jednu takovou událost, ke které došlo před 45 lety.
Nejprve si raději zrekapitulujme základní pojmy, se kterými budeme pracovat. Meteoroid je část meziplanetární hmoty, která se pohybuje meziplanetárním prostorem. Pokud se takové těleso dostane do zemské atmosféry, způsobí světelný jev, kterému říkáme meteor. Když je tento úkaz jasnější než planeta Venuše, označujeme jej jako bolid. A jestliže část hmoty dopadne až na povrch Země, pak se nazývá meteorit.
Jak se píše výše, obvykle se meteoroid rozptýlí v zemské atmosféře a zanikne, u větších těles může jeho zbytek dopadnout na zemský povrch. Jestliže se však „šikovně“ sejdou vstupní parametry, může dojít k velmi vzácné třetí variantě. Pro tu se musí správně zkombinovat zejména úhel, pod kterým těleso vstoupí do atmosféry, jeho hmotnost a rychlost. Když se to podaří, meteoroid se o zemskou atmosféru jen „otře“. Zaplatí za to ztrátou části hmoty a kvůli působení gravitačního pole Země se změní jeho dráha. Důležité však je, že nakonec z atmosféry opět vylétne a pokračuje po nové dráze pryč od Země. Anglicky se tento druh těles označuje jako „Earth-grazing“, což by se dalo přeložit volně tak, že „lízne Zem“. V češtině pro to samozřejmě existuje i odborný pojem, a to tzv. tečný meteoroid.
Zdokumentovaných případů z minulosti je jen několik. První jev, který by mohl být právě takovým „líznutím“, se odehrál 18. srpna 1783 a pozorovalo jej velké množství lidí v Anglii. Spatřili několik jasných objektů, které letěly za sebou po stejné dráze. Popisy události však nejsou dostatečně přesné.
Jako první příklad se udává až jev z 20. července 1860, kdy lidé zejména amerického státu New York zaznamenali hodně neobvyklý úkaz. Po obloze přelétlo několik bolidů, které se pohybovaly v těsné formaci. Jev zvěčnil také americký malíř Frederic Edwin Church, který jej nakreslil na jeden svůj obraz.
Podobný úkaz spatřili lidé zejména ze severovýchodní části USA a Kanady 9. února 1913. Toto neobvyklé setkání Země s tělesy meziplanetární hmoty bylo mimořádně působivé. Svědci popisovali, že po obloze od severozápadu k jihovýchodu pomalu přelétlo 40 až 60 ohnivých koulí, které některým připadaly jako „průvod“. Jednotlivé objekty bylo možné pozorovat asi 30 až 40 sekund a celý jev trval zhruba pět minut. Podle některých pozorovatelů jev provázely i zvukové efekty a dokonce se objevily zprávy, že o den později po obloze prolétly další objekty.
Těsně vedlePo roce 1972 se na další zaznamenaný tečný meteorit čekalo do 13. října 1990 a proletěl nad tehdejším Československem a Polskem. Víme o něm především díky tomu, že jej zaznamenaly kamery unikátní evropské bolidové sítě - která přes svůj název je v podstatě ryze česká. Těleso vstoupilo atmosféry rychlostí 41,7 km/s a jeho počáteční hmotnost byla 44 kg. Při průletu ztratilo poměrně malou část hmoty – jen 0,35 kg. V maximu dosáhlo jasnosti -6 magnitudy a za bezmála deset sekund, kdy zářilo na obloze, urazilo vzdálenost přes 400 km. O necelých 26 let později prolétl jiný tečný meteoroid nad Japonskem ve výšce 71,4 km rychlostí 18,8 km/s. Kalendář ten den ukazoval 29. března 2006. Nedlouho poté, 7. srpna 2007 o zemskou atmosféru nad střední Evropou škrtl další kus meziplanetární hmoty. Dostal označení EN070807 a podle dráhy byl zařazen mezi tělesa typu Aten. Tak se označuje skupina objektů, obíhajících Slunce za méně než pozemský rok a křížících zemskou dráhu. Jediný tečný meteoroid, který byl přiřazen k nějakému meteorickému roji, na obloze zazářil 10. června 2012. Patřil k dennímu roji ζ Perseid a byl to zároveň nejslabší dosud zaznamenaný „lízač“ Země. Další meteoroid, kterému se povedlo opustit zemskou atmosféru, byl pozorován 24. prosince 2012 a dostal označení SPMN241214. Tento pomalu se pohybující „vánoční bolid“ prolétl nad severní Afrikou, Španělskem a Portugalskem a urazil zemskou atmosférou 1 200 km. Zřejmě poslední dva případy, kdy se meteoroid pohyboval po takové dráze, ze které mohl alespoň teoreticky opustit zemskou atmosféru, byly zaznamenány díky Evropské síti pro videopozorování meteorů (European viDeo Meteor Observation Network – EDMONd). Poprvé se tak stalo 29. prosince 2013. Těleso se zemskou atmosférou pohybovalo 51,3 sekundy a za tu dobu urazilo 1 256 km. Poté se opět vrátilo po výrazně změněné dráze do meziplanetárního prostoru. Druhý podobný jev se stal ve zcela nedávné době, 14. června 2017. Tentokrát však meteoroid, který měl počáteční hmotnost kolem 5 kg, během průletu atmosférou pravděpodobně celý zanikl. Jeho dráha byla taková, že kdyby byl hmotnější a soudržnější, mohl jeho zbytek opustit atmosféru a pokračovat dál ve svém putování sluneční soustavou. |
Následující úkaz byl zaznamenán 10. srpna 1972. Po tomto datu máme zaznamenáno několik podobných případů (hlavní díky rozšíření kamer). Jejich seznam najdete v boxíku vlevo, my se nyní pojďme podrobněji věnovat právě této události. Byla poměrně působivá a má i svou „českou stopu“.
V odpoledních hodinách 10. srpna 1972 mohli lidé na západě USA a jihozápadě Kanady spatřit nečekanou podívanou. Očitými svědky udávané časové údaje kolísaly mezi 14:28 a 14:30 místního času, což je 20:28 až 20:30 světového času (Universal Time – UT). Tou dobou prolétl oblohou velmi jasný objekt, který směřoval téměř přesně od jihu na sever.
Běžné meteory bývají obvykle pozorovatelné jen zlomky sekund, maximálně několik málo sekund. Tento se však pohyboval pomaleji a jeho dráha byla neobvykle dlouhá. Díky tomu byl viditelný pouhýma očima několik desítek sekund. V blízkém infračerveném pásmu byl sledovatelný dokonce ještě déle. Satelit amerických leteckých sil jej pozoroval v době od 20:28:29 do 20:30:10 UT, neboli celkem 101 sekund. Někteří pozorovatelé velikost objektu srovnávali s Měsícem v úplňku, tvrdili, že za sebou zanechával kouřovou stopu a provázely jej zvukové efekty. Jasnost byla odhadnuta na ‐15 až ‐19 magnitudu, tedy výrazně více, než může dosáhnout úplňkový Měsíc.
Následný zákres do mapy ukázal, že bolid prolétl postupně nad americkými státy Utah, Idaho, Montana a kanadskou provincii Alberta. Příznivou shodou okolností se v této oblasti nalézají národní parky Grand Teton, Yellowstone a Glacier, kde je vždy řada turistů. Velká část z nich s sebou nosí fotoaparáty či kamery a díky tomu se časem k astronomům dostaly snímky a videa neobvyklého úkazu.
Asi nejznámějším záznamem se stal film, který pořídila Linda Bakerová. Je na něm dobře viditelný jasný objekt, který bezmála půl minuty prolétá mezi mraky. Paní Bakerová jej nafilmovala, když byla s manželem na návštěvě národního parku Grand Teton ve státě Wyoming. Stalo se tak u jezera Jackson a manžele nejprve vůbec nenapadlo, že se jedná o návštěvníka z kosmického prostoru. Mysleli si, že viděli raketu, která odstartovala z letecké základny Vandenberg.
Kupodivu jev nebyl nejprve příliš podrobně zkoumán. Větší rozbor provedl až později Luigi Giuseppe Jacchia, odborník ze Střediska pro astrofyziku v Massachusetts a vyšel v červenci 1974 v časopise Sky & Telescope. Podle jeho výpočtů těleso v zemské atmosféře urazilo velmi dlouhou trasu, přibližně 1 500 km. Zaujal jej také jeden neobvyklý fakt, který jev provázel. Během průletu byly zaznamenány zvukové projevy, ale pouze v době, kdy se objekt nacházel nad státem Montana. Dalo by se očekávat, že zvuk by měl být slyšet i nad provincií Alberta, kde se těleso mělo přiblížit ještě více. Podle prvotních výpočtů jej tam od zemského povrchu dělilo méně než 60 km, ale navzdory tomu žádný zvuk zachycen nebyl.
Z jasnosti jevu, který byl bez problémů viditelný i za denního světla, se dá soudit, že těleso muselo být poměrně velké. Taková setkání meteoroidů se Zemí často končí pádem meteoritu (meteoritů) na zemský povrch. Nic takového se ale neprokázalo a Jacchia po podrobnějším rozboru dat nakonec dospěl k názoru, že tělesu se podařilo zemskou atmosféru opustit a uniknout zpět do meziplanetárního prostoru. Umožnilo mu to, že do atmosféry vstoupil pod velmi malým úhlem. Právě proto Zemi jen „líznul“ a znovu unikl z jejího dosahu.
Data ze satelitu ukázala, že těleso bylo poprvé zaznamenáno nad státem Utah, když se nacházelo ve výšce 75,98 km. Postupně se nořilo hlouběji do zemské atmosféry a minima dosáhlo nad Idahem (jen pár kilometrů jižně od hranic s Montanou), kde sestoupilo do výšky 57,85 km nad zemským povrchem. Poté se začala jeho vzdálenost opět zvyšovat a naposledy bylo detekováno ve výšce 101,55 km. To už bylo nad kanadskou provincií Alberta. Vstupní rychlost mateřského tělesa byla 15 km/s a jeho kinetická energie se odhaduje na 2,8 až 28 kilotun TNT.
V otázce počáteční hmotnosti a rozměrech meteoroidu se vědci úplně neshodli. V časopise Nature vyšel 15. února 1974 článek, kde Charlotte Decker Bartky s kolektivem uvádí, že počáteční hmotnost byla přibližně 1 000 tun. To podle něj odpovídá průměru asi čtyři metry, pokud by hustota byla podobná jako železo (7 870 kg/m3). Výše zmíněný Luigi Giuseppe Jacchia určil hmotnost mateřského tělesa z jeho jasnosti na 4 000 až 1 000 000 tun a velikost nejprve na zhruba šest metrů. Pokud by se však jednalo o meteoroid nikoli železný, ale složený z méně hustého kamenitého materiálu, odhadl jeho velikost na 13 až 80 metrů.
Český odhad
Důkladné revizi podrobil data roku 1994 světoznámý český astronom Zdeněk Ceplecha. Z jeho výpočtů vyšlo, že původní hmotnost tělesa mohla být podle hustoty materiálu od 40 do 570 tun. Nejnižší hodnota platí pro kompaktní kamenný meteoroid, nejvyšší pro těleso složené z lehkého kometárního materiálu. Podobně je to s velikostí: pokud byl meteoroid uhlíkatý chondrit, jednalo se o zhruba třímetrový objekt, jestliže jej tvořil kometární materiál, jeho velikost mohla být až čtrnáct metrů. Jako nejpravděpodobnější hodnotu uvádí Ceplecha velikost pět metrů.
Za těsný průlet kolem Země zaplatil meteoroid velkou daň. Při průletu atmosférou přišel o polovinu až dvě třetiny hmoty a jeho velikost se také výrazně zmenšila. Nyní může mít maximálně deset metrů, ale pravděpodobně bude výrazně menší, možná jen kolem dvou metrů. Po výpočtu dráhy tělesa ve sluneční soustavě zjistil Ceplecha zajímavou skutečnost. Meteoroid se měl po 25 letech opět přiblížit k dráze Země, a to v období mezi 30. červencem až 16. srpnem 1997. Jako nejpravděpodobnější datum vyšel 8. srpen.
Pokud by se tak stalo, proletěl by v bezpečné vzdálenosti od Země a nic by se nestalo. Jestliže by se však opozdil o pouhé tři dny, mohlo by to být mnohem dramatičtější. V té době se v tomto bodě dráhy nacházela naše planeta, takže by teoreticky mohlo dojít dokonce ke kolizi. To se ovšem nestalo.
Existuje několik možných vysvětlení. Především samozřejmě nelze vyloučit chybu či spíše nepřesnost ve výpočtech. Meteoroid se mohl sice přiblížit k Zemi, ale pro malé rozměry a tmavý povrch byl tak slabý, že jej pozemské přístroje nezaznamenaly. Třetí možností je, že kdesi v meziplanetárním prostoru došlo k nějaké dramatické události, která meteoroid silně ovlivnila. Mohl být zničen, rozdroben na více menších částí, nebo se jeho dráha změnila tak, že se již k Zemi nepřibližuje. Takže dodnes nevíme, jestli setkání s naší planetou v roce 1972 bylo první a zároveň poslední.
