Srovnání před pěti lety objevené nártové kosti australopitéka s lidskou. Podle...

Srovnání před pěti lety objevené nártové kosti australopitéka s lidskou. Podle podoby nalezené kosti se nezdá, že by australopitékové používali dolní končetiny stejně jako dnešní lidoopi. Patrně tedy nebyli na stromech o mnoho obratnější než dnešní lidé. | foto: Kimberly A. Congdon, Carol Ward, Elizabeth Harman

Naši předkové chodili jako prkna. Ale už před čtyřmi miliony let

  • 114
Předkové člověka zřejmě už před čtyřmi miliony let stáli nohama pevně na zemi. Nový objev přesvědčivě vyvrací hypotézu, že by australopitékové byli uzpůsobení k životu na stromech.

Od té doby, co jsme slezli ze stromů, už uplynula nečekaně velká spousta vody, ukazuje nová práce v časopise Science. Antropologové z Missourské univerzity a Arizonské státní univerzity v něm popisují nártovou kůstku našeho předka patřícího mezi australopitéky.

"Antropologové obvykle touží po senzacích, tentokrát ale nenadělali vůbec humbuk, i když jde podle mého o důležitý objev," diví se Václav Vančata z Pedagogické fakulty UK v Praze.

Vzácný nárt

Z laického pohledu se nelze nedostatku reklamy divit. Hvězdou nové studie je jediná kost nártu. Podle všeho je stará zhruba 3,2 milionu let a patřila jedinci druhu Australopithecus afarensis.

Ke stejnému druhu patřila i slavná Lucy. Tahle poměrně dobře zachovalá kostra pojmenovaná podle písničky od Beatles se našla v roce 1974 a výrazně přispěla k poznání vývoje člověka.

Ovšem Lucy ani další nálezy neposkytly definitivní odpověď na otázku, jak se naši předkové nejraději pohybovali v době před miliony lety. Mimo jiné i proto, že neobsahovaly právě tuto specifickou kost nártu. Podobné drobné kosti se zachovávají těžko.

Tým Carol Wardové z univerzity v Missouri ale měl štěstí v neštěstí. Objevili v Etiopii sice jen jednu jedinou kost, ale právě tu, která chyběla do evoluční skládačky. Našli zachovalou čtvrtou nártovou kůstku australopitéka, klíčovou pro vývoj chůze. 

Malý nález prozrazuje mnohé. Velmi přesvědčivě ukazuje, že australopitékové v době ve šplhání po stromech nebyli o mnoho lepší než moderní lidé. "Rozhodně to není jako u lidoopů, kde nohy pomáhají při obkročení kmene a tím šplhání," říká antropolog Václav Vančata.

Chodci, kteří nejdou pro jídlo daleko

Kost australopitéků už je tak podobná lidské, že podle autorů studie nepochybně byla přizpůsobena chůzi. O definitivním nástupu chůze u člověka lze zřejmě mluvit od jejich objevení na evoluční scéně před zhruba 4,2 miliony let.

Neznamená to ovšem, že by Lucy a její příbuzní, včetně anonymního majitele nártové kůstky z Etiopie, chodili tak dobře jako moderní lidé. "Australopitékové museli podle všeho chodit velmi prkenně," připisuje Válav Vančata.

Jejich rovnováha byla statická, založená na široké pánvi a krátkém kroku, při kterém je vždy jedna noha na zemi. Moderní lidé využívají ke stabilizaci během chůze ve značné míře svalů.

Australopitékové také zřejmě nechodili daleko. Alespoň moderní člověk ke kompenzaci otřesů při chůzi potřebuje jinak tvarovanou páteř a větší zapojení svalstva. "Ale oni to zřejmě nepotřebovali," říká Václav Vančata a vysvětluje: "Na pár kilometrů to stačilo a podle všeho se zdá, že australopitékové měli díky jinému způsobu života menší teritoria než lidé."