Na základě čeho se rozhodujete? V posledních sedmdesáti letech odhalili psychologové a behaviorální ekonomové celou řadu věcí, které by v racionálním rozhodování neměly hrát roli, ale přesto svou roli hrají. Necháme se snadno ovlivnit prvním dojmem, emocemi, očekáváními nebo domnělou autoritou.
Lidé často přísahají, že jich se takový rozhodovací omyl netýká. Problém je, že lidé často nerozumí tomu, na základě čeho se rozhodují. S vysvětlením vlastního rozhodnutí často přicházíme až zpětně, je to racionalizace, kterou vypravíme sami sobě.
Nechali byste se ovlivnit?
Teprve psychologické experimenty umí odhalit některé systematické omyly v rozhodování. Jedním z prvních takových experimentů byl legendární Aschův test konformity. Americký psycholog Solomon Asch v roce 1951 ukázal, že lidé mají tendenci podlehnout skupinové shodě a „přizpůsobit“ svůj názor většině. A to i v něčem tak primitivním, jako je posouzení délky čar.
Původní Aschův experiment byl geniální svou jednoduchostí. V místnosti bylo sedm až devět studentů... Jenže ve skutečnosti byl pouze jeden ze studentů skutečným účastníkem experimentu, ostatní byli najatí pomocníci.
Všichni odpovídali na jednoduché otázky ohledně délky čar. Celkem bylo osmnáct otázek. Najatí herci u části otázek odpověděli úmyslně špatně - všichni se shodli na jedné možnosti. Navzdory tomu, že dvojka byla správná odpověď, všichni postupně odpověděli: „Tři.“ „Tři.“ „Tři.“ Vědci sledovali, zda účastník experimentu podlehne tlaku okolí a rovněž zvolí trojku, nebo zda se nenechá zmást a odpoví správně.
Výsledek byl ve své době senzační - a i dnes řadu lidí překvapí. Více než třetina účastníků experimentu se nechala alespoň do určité míry ovlivnit skupinovou shodou. Jinými slovy, nechali se přinutit ke špatné odpovědi. Závěr byl důležitý a znepokojující: často si ani nepřipouštíme, do jaké míry nás ovlivňuje tlak okolí. Později psychologové ukázali, že sklon ke konformitě může vysvětlit i mnohem drsnější činy a tendence.
Místo herců roboti
Samotný Asch zopakoval svůj slavný test konformity v několika variantách. Pokaždé mu vyšel přibližně stejný výsledek - asi třetina lidí podlehne nevyřčenému tlaku skupiny a zvolí špatnou odpověď na nesmírně jednoduchou otázku.
Od padesátých let byl experiment zopakován mnohokrát a v mnoha různých variantách. Některé z nich by si zasloužily vlastní článek. My se však posuneme o více než šedesát let dopředu, do současnosti. Loni totiž klasický experiment zopakovali evropští vědci, kteří dodali do experimentu futuristický prvek - roboty. Konkrétně roztomilé malé humanoidní robůtky Nao od firmy SoftBank Robotics.
Robůtek Nao
V první fázi šlo o celkem věrnou replikaci klasického Aschova experimentu. Šedesát dospělých mužů a žen se zúčastnilo klasického pokusu, kde odpovídali na otázky ohledně délky čar.
V polovině experimentů měl účastník jako kolegy ostatní dospělé lidi. V druhé polovině tvořili jeho kolegy roztomilí robůtci, usazení na židlích kolem stolu.
Schéma experimentu
Ukázka z experimentu (dospělí)
Vědci v prvním experimentu zjistili, že dospělí lidé se občas nechali „dotlačit“ ke změně odpovědí ostatními dospělými lidmi, zcela v souladu s výsledky z padesátých let minulého století. Robůtci však jejich chybovost nijak znatelně nezvýšili (došlo k poklesu, který je v rámci statistické chyby zanedbatelný).
Dospělí nezabrali, zkusíme to na dětech
V druhém experimentu si vědci do laboratoře pozvali dětské respondenty. Chlapcům a dívkám bylo mezi sedmi a devíti lety a celkem jich bylo 43. V kontrolní skupině děti na otázky odpovídaly samy, zatímco v experimentální skupině seděly u stolu se třemi robůtky.
Průběh experimentu: dítě sedělo u stolu spolu se třemi robůtky, všichni sledují obrazovku s otázkami. Vpravo mimo záběr sedí laborant, který experiment řídí.
Ukázalo se, že děti se robůtky nechaly ovlivnit mnohem více než dospělí. Nelze sice říci, že se děti nechaly ovlivnit roboty v podobné míře, jako se dospělí lidé nechali ovlivnit tlakem ostatních dospělých, ale ovlivnění bylo každopádně markantní a statisticky významné.
V kritických testech (Critical Trials) odpovídali roboti/herci záměrně špatně a sledovalo se, zda respondenti podlehli jejich tlaku, v neutrálních testech (Neutral Trials) odpovídali herci/roboti správně. Dospělí respondenti se nenechali ovlivnit roboty, ale nechali se ovlivnit herci. Dětští respondenti se nechali ovlivnit roboty, mírně, ale statisticky významně.
Podobnost byla i ve způsobu chybování. Chyby byly jak u dospělých (vystavených tlaku herců), tak u dětí (vystavených tlaku robůtků) častěji způsobeny konformitou než naopak.
Chybné odpovědi byly většinou způsobeny tím, že respondenti podlehli tlaku okolí. V případě dospělých to byl tlak ostatních dospělých ve skupině (najatí herci), v případě dětí to byl tlak robotů ve skupině
Výsledky nejsou z pohledu psychologů překvapivé. Již více studií v minulosti (například tato z roku 1996) poukázalo na to, že děti jsou ke konformitě náchylnější, a s věkem sklon ke konformitě klesá. Velmi zjednodušeně řečeno: na základní škole nikdo nechce vybočovat z řady, na vysoké škole by rád vybočoval snad každý. Zapojení robotů je i tak zajímavé a inovativní.
A co děti, mají si s kým hrát?
Nechaly se děti ovlivnit „názorem“ robotů? Psychologové nabídli i alternativní vysvětlení. Je možné, že děti vnímaly robůtky jako „mluvčí“ dospělého v místnosti a věřily jim proto, že jejich odpovědi braly jako „extenzi“ dospělého. „To ovšem neznevažuje závěry studie,“ domnívají se autoři. „Roboti budou obvykle někým vlastněni nebo naprogramováni a mohou se tak stát nástrojem nepřímého společenského tlaku.“
Vědci se domnívají, že děti k robotům „instinktivně přistupovaly jako k aktérům ve společenské situaci“, tedy že roboty nevnímaly jako stroje, ale spíše jako „spolužáky“. U dospělých tomu tak nebylo.
„To, že roboti mohou dotlačit lidi - byť v našem případě jen děti - ke konformitě, je podle nás důležité a vysoce aktuální zjištění,“ uvedli autoři studie. Domnívají se, že to podtrhuje důležitost této oblasti výzkumu zvláště v době, kdy se děti setkávají s „chytrými“ hračkami ve stále dřívějším věku.
Chápou děti, že jde o naprogramovanou hračku bez emocí a názorů? Podle poznatků některých rodičů děti přisuzují chytrým hračkám prožitky a chovají se k nim s empatií. To zní celkem nevinně - možná až roztomile - ale psychologové varují, že tyto chytré hračky by mohly být použity k „automatizované výchově“ dětí skrze propočítaný nátlak. Hračka by mohla být použita k propagaci názorů, výrobků i značek. A mohla by využívat mnohem rafinovanější techniky než jednoduché jednoslovné odpovídání na otázky.
„Přestože si lze představit užitečné implementace takové metody například k upevnění zdravých návyků, negativní implikace nelze ignorovat,“ varují autoři. „S tím, jak poroste trh s chytrými hračkami, poroste i počet dětí, které budou takovýmto tlakům ke konformitě vystaveny.“
