„Vod devadesátýho roku to není basa, všichni starý muklové na to nadávaj‘, že to ty mladý dokurvili… Teď, jak nastoupila ta nová generace, voni to matlaj všechno dohromady. Jak voni mluvěj ty světský tam u těch kolotočů a cikánština do toho. Voni z toho uďáli takovej paskvil, splichtili to všechno dohromady. To je samý – Haló, křapíčku, kam tachtíš?“ „Co to znamená?“ „Kam deš, vole? Kam deš, kamaráde? Já nevím, někoho by křapíček třeba i urazil. To je jako Cikáni maj’ more jako chlape.“ (O křapíčkovi a dalších „výrazech mladých“ si můžete přečíst v prvním díle.)
Citované výroky pocházejí z rozhovorů s vězni zveřejněnými ve studii J. Hály a P. Soudkové Jak mluví čeští vězni, která vyšla jako příloha časopisu České vězeňství č. 4/2002. Autoři značně zpochybňují tvrzení, že by vězeňský argot v dnešní době primárně sloužil jako tajná řeč. Argot používaný delší dobu v určité sociální vrstvě přestává preferovat svou utajovací funkci a vzrůstá u něj funkce komunikativní. Na rozdíl od původně tajného jazyka kriminálníků, jako je například ruská feňa, je to dnes spíše slang spodiny a kriminálních živlů.
Jak se mluví mezi živlyseriál na Technet.cz První díl: Zaražený prdy, křapíček a elpíčko. Jak se mluví mezi zločinci  Bacha, švestky! |
Co čeká vězně nováčka
Přijetí a užívání argotu (a celého „vězeňského kódu“) je pro vězně důležitým krokem v procesu prizonizace, tedy přeměny svobodného člověka ve vězně, zvláště v případě dlouhých a opakovaných trestů. Nemusí to být jen pasivní přizpůsobení se vězeňskému prostředí, ale i aktivní snaha vězně vyjádřit solidaritu a dát svému okolí zřetelně najevo, že je plnohodnotným členem vězeňské komunity.
Zvláště u vězňů nováčků je charakteristická snaha o co nejrychlejší jazykové začlenění a ovládnutí argotu. Nový vězeň je zpočátku plný obav a zmatku jako uprchlík na cestě do země, jejíž kulturu, jazyk, zvyky a zákony nezná. Na rozdíl od přistěhovalce však nemá možnost volby kde a s kým žít. Ve vlastním zájmu o hladké přežití se bude snažit o sounáležitost a splynutí s prostředím (a to je navíc v každé věznici trochu jiné). Mnoho vězňů přichází se znalostí argotu již z civilu, neboť se pohybovali v prostředí, kde se používal, mohli se s ním setkat třeba i v rodině, protože „řemeslo“ se předává z generace na generaci podobně jako způsob života a způsob komunikace.
Nutno ovšem podotknout, že i prvověznění se podílejí na tvorbě vězeňské subkultury tím, že do ní vnášejí nové prvky. Ty mohou do vězeňské mluvy vnášet také „profesionální zloději“, kteří považují trestnou činnost za svou profesi a vězení je pro ně jakýmsi rizikem podnikání či „režijními náklady“ spojenými s tímto druhem podnikání. Původní vězeňskou kulturu ovšem tvoří „trestanci“ – zkušení vězni s dlouhými nebo často opakovanými tresty (recouši, trestníci, kameníci, staří žalářníci) a mladí vězni, kteří od dětství vyrůstali v nápravných zařízeních.
Buček, zlatý slavík, suzuki a pampeliška
Pro „trestance“ se vězení stalo jakýmsi druhým domovem, zvykli si na způsob života v uzavřené instituci, na život mezi osobami stejného pohlaví a často se aktivně podílejí na tvorbě mocenských struktur uvnitř vězení, ujímají se vůdcovských rolí a svůj vliv využívají např. k možnosti zisku informací nebo zboží (v argotu se označuje výrazem majetky především káva, čaj, cigarety).
Součástí vězeňského argotu jsou přezdívky vězňů, dozorců, vychovatelů a také označení jejich vlastností a rolí ve vězeňském světě, např. bachař (příslušník vězeňské služby), bengo, phanglo, selingero, švestka (příslušník vězeňské služby, též policista), bonzák, konfik, konfoš, zlatý slavík, ventra, zpěvák (donašeč, udavač), brigadýr, krysa, barákovej (člen vězeňské samosprávy komandující spoluvězně, bonzák), buček, děvka, holka, homoděj, hulibrk, jebačkář, kunďák, kundička, marcela, mrdka, nabíječka, obojživelník, paďoch, papík, pičinka, pytložvejk, semenožrout, spermocuc, šlapka, termobuk, védl, zajda, zajoch, žena (homosexuál, podřadný vězeň poskytující sexuální služby), čimelík, čmelík, džíp, káres, konina, koště, kunďák, máslo, močka, motorka, okurka, padžero, pikolík, podkova, puckoš, smeták, suzuki, trubka, veš, žumpa (podřadný vězeň, posluha), číslo, voják, mukl (vězeň), dilina, máčo, máko, pako, ryfina (blázen), držák (spolehlivý člověk), džuva, konina (vězeň posluha, veš), ervín, propálený, provařený (prozrazený udavač), kápo (nejvyšší osoba mezi odsouzenými), kápo, šerif (ředitel), kolchozník, chábr (účastník vězeňského kolchozu, tj. společenství dvou nebo více vězňů, kteří se o dělí se jídlo a cigarety), král (nadřazený vězeň), lizoš, řiťolezec, skokan (vězeň podlézající dozorcům), máma (sociální pracovnice), mršina (zákeřný člověk), pampeliška, sračka (slabý, často šikanovaný vězeň), přibylec, přilba, kvikoň, mlíčňák, myš, myšák (nový vězeň), táta (vychovatel), vejška, vedení pentagonu (vedení věznice), výstupář, zasraný civil (vězeň, kterému končí trest).
Čavargoš, kykolka, loliťák a píďata
V argotu se vykytuje mnoho označení pro příslušníka romského etnika, např. apač, bakelit, čavargoš, černoch, gergeš, megeš, cikorka, kykolka, papuánec, peruánec, ponka, romák, tmavej, v mn. č. morata (podle oslovení more – hochu, chlape), ale méně romských výrazů pro bílé vězně: gadžo, raklo, hřbet. Vězni jsou označováni podle trestné činnosti, za kterou byli odsouzeni, např. autíčkář (zloděj aut), čórkař, chmaták (zloděj), elpíčkář, elpasář (odsouzený za loupežné přepadení), kopečkář (člověk, který se pokusil o ilegální přechod hranic), loliťák (pedofil), mordýř (vrah), tunelář (podvodník), prasečkář, prcačkář (odsouzený za sexuální delikt), podvraťák (dříve odsouzený za podvracení republiky), politik (dříve politický vězeň).
Označení doby trvání trestu vzniklo původně od délkových měr: píď (hodina, odtud pídě, píďata – hodinky), metr (měsíc, v argotu též metrák), loket (rok, v argotu též píď, jár, rokoko). Dostat trojku znamená trest odnětí svobody na tři roky, búra na pět let, pěťara na deset let (od slova pětka – deset korun), patnáctku na patnáct let. Téměř poetickým pojmenováním jsou ve vězeňské mluvě housata (roky, resp. jara trestu) a dožínky (trest doživotí).
Pro označení peněžních částek se používá litr, tác, tágo, papouch, klacek, hadr, talíř (tisíc korun), meloun, míle (milion korun). Běžné je označování trestů podle čísel paragrafů: dvěstěčtyřka (podle nového trestního zákona stoosmdesátdevítka – kuplířství), dvěstědvacetdvojka (podle nového trestního zákona stočtyřicetpětka – těžká újma na zdraví), dvanáctka (podle nového trestního zákona dvacetšestka – nepříčetnost) apod.
Kde budete sedět? Na kopci nebo v mlíkárně?
Svá označení mají i jednotlivé věznice (v argotu šutr, kamen, muklovna): zámek Hluboká, hrad (věznice Mírov), kartáče, kartágo, Sorbona (Valdice, dříve Kartouzy, „velká škola života i kriminálních zvyků a technik“), hradby, krajzák (Ostrava), hvězda (Plzeň), kopec, kopeček (Brno), liťák (Litoměřice), pamprlík, pangejt, panč (Pankrác), Sing, vikmanov (Ostrav nad Ohří), šicárna (ženská věznice v Opavě), vinárna, mlíkárna (Vinařice, podle označení budov písmeny M, L, E, K, O) aj.
S pácháním nezákonné činnosti a s prostředím výkonu trestu odnětí svobody souvisejí výrazy: anclík, bastila, bunkr, díra, gajl, chata, chef, korea, multna, sklep, šuplík, trucník (oddělení výkonu kázeňských trestů, korekce, izolace), apel, sčíták, spočťák (sčítání odsouzených), bríf (dopis), cink, cunt (avízo), čórka, vidla (krádež), čučka, dikl, klapka, kukačka, kukátko, oko, očko, špajz, špehýrka, špicírka, televize (okénko či kukátko ve dveřích cely pro pozorování vězňů), buchar, márel, mixna, rumpoleto, világoš (výprask, zbití), férovka, márelka, mlata, terno (rvačka), filcunk, filc, raport (prohlídka cely), intrik, voltr (podvod), katr (dveře do cely, chodbové mříže, sítko na tabák), katrák, šídlo (paklíč), kavka, volavka (návnada), klec (cela upravená pro agresivní jedince), koňování, graje (předávání zpráv pomocí provázku mezi okny), krizovka, uklidňovačka (oddělení pro krizové případy), krochna, krachna, stříkačka (pistole), merta (pomsta), mlýn, mlejn (soud, výslech), mord, morda, klepačka (vražda), moták, ferbl, holub (tajný lístek se vzkazem), nálet (avízo nebezpečí příchodu dozorce), odpal (odsouzení), opálený (odsouzený), piškoty (pletivo nebo jemná mříž na oknech), prokouš, prokurvátor (prokurátor), puma (vyšetřovací soudce), rána (velká krádež), ranka (malá krádež), ryby, ovečky (vhodné oběti podvodu), úpal, ústřel (udání), zásek, sekáč (dluh) atd.
Žvýkat bago, sjíždět klepky a vařit černobyl na cmundáku
Slovní zásoba argotu se dotýká i zcela obyčejných věcí v denní realitě vězňova života: bago (žvýkací tabák), bagr, lopata (lžíce), balenyko, motanyko (ubalená cigareta), bašavel (dobré jídlo, též hostina), bedna, bedýnka, bouda (televize), benžo (koště), bíbo (sklenice), bidlo, bedla, betla, fach, kutloch, patrák, pryčna, vadžos (postel), bok, fabian (hlad), brko, čmudka, čutka, foukačka, piále, primangero, róra, špinka, tlumič, válec (cigareta), brzda, cihla, kedr, máro, tatranka (chléb), budár, chynďák, retych, trůn, žralok (WC), bufet, žracák (okénko ve dveřích cely pro výdej stravy; jídlo), cimra, kobka, nora, štroncna (cela, pokoj), cintr, sintr, kopřivák (vězeňský oděv), čajda, černobyl, dryják, mahul, melas, tea, téj, tejas (čaj), čoko roso, čůčo, chmelka, kvak, kvas, kváska, kvasimóra, mač (různé druhy alkoholu vězeňské výroby, přičemž základem je droždí, nebo alespoň chléb a voda, které se nechají v teple zkvasit), čúro, khán, knajp, mesr, péro, pichna (nůž), darel (strach), dohan, duhanos, tuvalo (tabák), dózna, dolzna (krabička na tabák).
Výrazy druhák, fáráky, tejno označují slabý, podruhé použitý čaj, echo (ešus), fabule, cmundák (rulička stočeného prostěradla, která se zapálí a nad ní se v ešusu uvaří voda), francouzák (záchod bez mísy, turecký záchod), gudlo (cukr), kali, kávea, mahu, melalo, mulali (káva), krmení (jídlo), kulatý (cigarety s filtrem), láčovka (příjemná věc, z rom. láčo – dobrý), magorák (velmi silný čaj), málindo, válino (okno), motor (kvasnice), nafta (melta, nepitný nápoj), nočník (noční světlo), plechy, ponorák, ponorka (nelegální ponorný vařič), raky, cibule (hodinky), rój (sůl), rychna, kandel, džunk (zápach), sazivec, uhlák (popelník), vajglovina (tabák z nedopalků), žbleft (špatné jídlo), žid (mýdlo), žír (sádlo).
Vezmu si čápy, než budu benžovat
Ve vězeňské mluvě se často objevují výrazy z rodinného zázemí a života mimo vězení: alíky (alimenty), arab, čávo, v mn. č. čávata (dítě, děti), bejži (bývalá manželka), velryba (manželka), gáva, vyrta (hospoda). Nechybějí výrazy z poměrně tabuizované oblasti, jako je sex (výrazy označující pohlaví, prostitutky, soulož a onanii). Vězeňský slovník přebírá mnoho výrazů i ze slangu narkomanů. Někteří vězni se mohou s psychofarmaky setkat až v prostředí věznice. Lékům se v mluvě vězňů říká např. bonbónky, čápi, draba, jedy, klepky (údajně podle léku yastyl, který se před použitím musel sklepat v sáčku), koláče, kolečka, kuřata, lentilky, mercedesy, ťuky, vápno. Lékař je felčar, latingero, mengele, zdravotník lapiduch.
Argot má nepřebernou zásobu slov pro pojmenování činností, např. benžovat (leštit podlahu), bešelit (sedět), betlit, mangelit (žebrat), bonznout, natřít, namalovat, prásknout (udat), čonkovat, džípovat (sloužit), čórkařit, čórnout (krást, ukrást), čudit (kouřit), dikelit (dívat se), džanelit, koumat (myslet, chápat, vědět), chalovat (jíst), chudelit (krást), chyndit (vykonávat velkou potřebu, z rom. chinel), kámosit, pinkat (souložit), kandelit (páchnout), károvat (onanovat), kérovat (dělat, též tetovat, z rom. kerel), klepat, zobat (fetovat), koňovat (předávat si vzkazy pomocí provázku mezi okny), krmit (bodat nožem), líznout (zatknout), manikovat, lakovat (balamutit), míhat (mít), mutrelit (močit), mrskat (vzpomínat), nakrmit, našavelit (bodnout).
Nařachnout znamená znásilnit, odkérovat, odkráglovat (zabít), podmáznout (podřezat někoho), podmáznout se, máznout se (podřezat si žíly), penelit, hanykovat (mluvit), pisinelit, šrajbovat (psát), prokinelit (prodat), rovelit, váňovat (plakat), sjet se, sklepat se, zťukat se (nafetovat se), sovelit, suvelit (spát), šunelit (slyšet), tachtit (jít), tíhat, tyčet (být), vkydnout (dát), zapendelit (zavřít), zmárovat, zmárelit, zmixovat (zbít), zmulasit (zemřít), zprasit (pomluvit, uškodit). Při přejímání sloves z romštiny se české -it obvykle připojuje za romskou infinitivní koncovku -el (bešelit, dikelit, džanelit, chudelit atd.).
Ve třetím díle se dozvíte o principech, podle kterých se v argotu tvoří nová slova.
Použitá literatura:
- J. Suk: Několik slangových slovníků, Inverze, Praha 1993
- J. Rejzek: Český etymologický slovník, LEDA, Voznice 2001
- J. Hugo a kol.: Slovník nespisovné češtiny, 2. vyd., Praha 2006
- J. Hála – P. Soudková: Jak mluví čeští vězni. Místo a úloha vězeňského argotu, České vězeňství č. 4/2002
- P. Ouředník: Šmírbuch jazyka českého, Paseka, Praha 2005
