Díky svým vědeckým aktivitám patří Česko mezi elitní skupinu 29 států, které mají v Antarktidě – v našem případě na ostrově Jamese Rosse a na ostrově Nelsonově – svoji vědeckou stanici. Vedle výzkumu, který vědci a vědkyně v Antarktidě provádějí, je zajímavá i sama polární stanice J. G. Mendela a pohled člena technické sekce expedice.
Každoroční návrat na zazimovanou základnu, kde deset měsíců nikdo nebyl, si vždy žádá pečlivě naplánovanou a specifickou údržbu: pro Antarktidu platí specifická pravidla péče o polární stanice, která zahrnují především maximální ohled a respekt vůči antarktické přírodě, zdrojům a nezasahování do přirozeného vývoje kontinentu.
Od loňského roku patří do skupiny techniků i Matyáš Šanda, autor projektu Hydronaut, jenž je dnes součástí národního projektu Česká cesta do vesmíru. Zajímalo nás, jak mu Antarktida změnila život a jakým způsobem funguje v rámci expedičního týmu.
Mapa ostrova Jamese Rosse s vyznačenou stanicí J. G. Mendela
Když Matyáš Šanda někdy kolem roku 2006 zjistil, že se otevírá Česká vědecká stanice na Antarktidě, paradoxně se mu tak trochu zhroutil svět. To on chtěl být tím, kdo podobnou stanici jednou bude stavět. Polární stanice byla i prapůvodní myšlenkou, ústící do podoby jeho pozdějšího projektu Hydronaut, tedy uzavřeného habitatu simulující pobyt v nehostinném prostředí pod vodou či ve vesmíru.
Antarktické prostředí je naprosto nezastupitelné pro výzkum vesmíru od technologií přes vědu až po chování lidí v extrémním a neobvyklém prostředí. A když před dvěma lety Masarykova univerzita vypsala výběrová řízení na technické pozice pro polární stanici J. G. Mendela, naděje na spolupráci získala jasné kontury. Poprvé jel na Antarktidu jako technický asistent stanice a vědeckého výzkumu a letos se mezinárodní expedice účastní už jako technik, což považuje za velký profesní úspěch a velkou zodpovědnost zároveň.
Hydronaut H03 Deeplab je hermeticky uzavřený habitat, kde lze simulovat třeba pobyt ve vesmíru. Dá se tam najít určitá analogie s tím, jak funguje právě česká polární stanice v Antarktidě?
Určitě. Je třeba se tam starat o atmosféru, aby tam nebylo moc vlhko ani moc sucho, nebo aby tam byl tepelný komfort pro lidi ale i pro jejich práci v laboratořích. V Antarktidě je velmi proměnlivé počasí a je na to třeba rychle reagovat, je to prostředí vzdálené civilizaci a možnost opustit stanici je teoretická a v praxi velmi komplikovaná. Jsou tam podobná omezení a pravidla, od zacházení s odpady, přes bezpečnostní procedury až po omezené zdroje, kdy co nemáš s sebou, mít prostě nebudeš.
Matyáš Šanda (nar. 1976), konstruktér, designer, technický potápěč a technik. Vyučil se truhlářem a vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Studoval i na UMPRUM Architekturu a design. Zkonstruoval hybridní ponorku a výzkumnou stanici Hydronaut H03 Deeplab, která od roku 2023 slouží jako nízkoprahová laboratoř pro vývoj a testování kosmických technologií a výzkum chování v extrémním prostředí izolace a omezení. V roce 2024 se zúčastnil jako vědeckotechnický asistent výzkumu expedice na polární stanici J. G. Mendela Masarykovy univerzity na Antarktidě a následně, jako konstruktér výzkumné sondy a technik pro Univerzitu Karlovu. Ve stejném roce mu byla udělena medaile Fakulty strojní ČVUT v Praze za významné zásluhy o rozvoj strojírenství a inženýrství. Na začátku roku 2025 se vrací na Antarktidu jako technik stanice J. G. Mendela. |
Jste novým členem technického týmu, jaká je vaše úloha?
Prací techniků je hlavně podpora vědeckých týmů při provádění vědeckých experimentů. Jezdí tam kolem 15 lidí a je potřeba se o ně postarat, aby měli teplou vodu, teplé jídlo, sucho, elektřinu apod. Každý z techniků je specialista na „něco“. Třeba specialisté na elektrotechniku, na ostrovní systémy ad. Já jsem spíš na takovou tu – v uvozovkách – těžkou práci a údržbu. Je potřeba každoroční údržba kontejnerů, výměny poškozených technologií, opravy nefunkčních věcí a práce všeho druhu (smích). Co se týče podpory vědeckých týmů, jezdíme s nimi do terénu, pomáháme s instalacemi vědeckých přístrojů a měření, jistíme jejich pohyb v terénu, aby se mohli věnovat hlavně vědě. Kromě toho letos vezu k testování přístroje z Ústavu pro jadernou fyziku Akademie věd a od společnosti Advacam, které provádí měření i na Mezinárodní vesmírné stanici.
Ve filmovém dokumentu Petra Horkého Čeští vědci v Antarktidě, je zaznamenána vaše první a zatím poslední expedice výzkumného týmu na tuto českou stanici. Už jen vylodění se zdálo být velmi dramatické. Jak probíhá cesta na základnu?
Loni nám to v podstatě trvalo několik týdnů, než jsme se tam dopravili. Rozhodující roli při cestě na Antarktidu má vždycky počasí. Vojenská loď, která nás tam veze a zase vyzvedává, tam nejede jen kvůli Čechům, ale vysazuje a sbírá jednotlivé expedice, které tam jsou rozmístěné. Na takové lodi se spí kdekoli to je možné, na sedačce, na podlaze jídelny a tak. Loni se ještě vezl náklad. Vědecké přístroje, solární panely apod. Letos bychom se až na místo snad měli dostat letecky.
Při samotném vylodění je nutné najít cestu ke břehu na gumovém člunu mezi krami. Jak to probíhá?
Někdo musí najít cestu jako první. My jsme s techniky, lékařem a chilskou armádou byli v prvním výsadku, který musel najít mezeru a cestu mezi krami, pak jsme přistáli, rozsvítili navigační světla. Další pak prokličkovávali za námi. Musím říct, že se mi docela stáhl zadek (smích), protože tam najednou byly až dvoumetrové vlny. Museli jsme se přesouvat na jednu stranu člunu a vyvažovat. Tam je špatné spadnout do vody. Bylo to napínavé a kapitán lodi pak zrušil další výsadek a přesunul ho raději na druhý den.
Náročný proces vyloďování na ostrově Jamese Rosse | foto: archiv Matyáš Šanda
Jak se oživuje polární stanice?
Je zabedněná deskami, takže se musí nejprve oddeklovat. Pak se spustí nasávání vzduchu, protože vnitřní atmosféru je potřeba vyčistit. Měří se složení vzduchu, kontaminace plísněmi apod. Co nejdříve se zapojí voda, spustí se její ohřev a zapojí se elektřina. Česká stanice patří k nejekologičtějším stanicím v Antarktidě. V podstatě veškerá elektřina je ze solárních panelů, pro které tam jsou skvělé podmínky. Diesel agregáty tak slouží jen jako záloha.
A odkud čerpáte vodu?
Voda se čerpá z potoka, který teče z tajících sněžníků z vnitrozemí ostrova Jamese Rosse. Prochází kontejnerem plným filtračních technologií a úpravnou vody. Tím, že je z tajícího sněhu, tak je to vlastně taková skoro destilovaná voda a aby byla vhodná k pití, je potřeba dodat minerály.
Schéma vědecké stanice J.G. Mendela na ostrově Jamse Rosse | foto: CZECH POLAR REPORTS 3 (1): 38-57, 2013
Zmiňoval jste vzduchotechniku. Proč se prostě neotevřou okna?
To se řešilo už v rámci architektonického návrhu stanice od pana Ing. Suchánka. Je to z toho důvodu, aby správně fungovala klimatizace. Když by si každý větral, jak by chtěl, ztratilo by to efekt. Je to podobné jako třeba u kosmické lodě nebo Hydronauta, tam taky nejdou otevřít okna. (smích)
Topení se tedy řeší také elektřinou. Asi to nelze řešit třeba vrtem a tepelným čerpadlem, že?
Ne, to vůbec, ze solárních panelů máme naopak přebytky energie. V Antarktidě je také permafrost, musíš tam dávat pozor i kde chodíš, protože třeba stopy po čtyřkolce jsou vidět a zůstanou tam navždy. Naopak se každý rok mají tendenci prohlubovat. Je třeba být velmi obezřetný na jakékoli zásahy do krajiny ticha, permafrost nevyjímaje. Obecně platí pro Antarktidu řada pravidel a no-go chování. Ostrov Jamese Rosse je považován za tzv. forbínu, proscénium budoucnosti, co se děje tam, bude se dít v celé Antarktidě a my máme to štěstí, že to ze stanice Mendel můžeme pozorovat i zkoumat, být tomu svědky.
Jaká jsou další pravidla chování?
Třeba ven se z bezpečnostních důvodů chodí nejméně ve dvou. Jsou i určité oblasti, kam se dokonce chodí ve čtyřech, nebo dvě dvoučlenné skupiny. Může se cokoliv stát, od zvrtnutí kotníku až po utopení vysílačky apod.
Jak v tomto uzavřeném prostoru fungují mezilidské vztahy? Přichází ponorková nemoc?
No, ono je to narvané prací. Jen jednou jsme spojili dvoje narozeniny, vzali kytaru a udělali oslavu. Ale jinak se neustále pracuje. Běžný jev je, že v jednu ráno ještě někde svítí lampička a vědci zpracovávají data. Každý den se stanovují priority a všechno ovlivňuje počasí. Nikdo neví, kolik času mu na práci ještě zbývá. Tam není moc prostor pro volný čas. Zajímavé je, že když si třeba vezmeš jablko, tak ho nikdy nejíš sám. Uděláš měsíčky a rozdáš to. Obyčejné jablko nebo nějaká sladkost je po delší době v ledové krajině taková vzácnost, že někam si zalézt a jíst to sám, by bylo divné. Na všechno se pak začneš koukat úplně jinak, a tak nějak přehodnocuješ hodnoty.
A vaše práce má taky daný plán?
Jsou plány, se kterými se tam jede a podle nich se i dokupuje materiál. Od barev až po šroubky. Vzniká tabulka věcí, které se mají udělat, které se stihly, nestihly a jaké jsou priority. Na minulé misi třeba byla hlavní prioritou střecha. Pro letošní rok je to údržba vnějšího pláště kontejnerů a infrastruktury stanice.
Česká stanice J.G. Mendela na ostrově Jamese Rosse. Na střeše pracují technici expedice na opravě střechy. | foto: archiv Matyáš Šanda
Když vezmete v úvahu své zkušenosti třeba s budováním Hydronauta, je na základně nějaký systém, který vás překvapil?
Velmi zajímavé a nadčasové je celé řešení stanice. Například zmíněná klimatizace. Jednou z částí klimatizačního systému je průsvitná stěna, na kterou praží slunce a ohřívá se v ní vzduch. Z místnosti za stěnou klimatizace nasává teplý vzduch, cestou přisává čerstvý vzduch zvenčí a celé to pak rozvádí dál po stanici.
Je nějak daný seznam věcí, které si balíte s sebou?
Dostáváme doporučení věcí, které si máme každý vzít s sebou. Třeba co se týká oblečení a vybavení jako baterky, svítilny, spacák a tak. Hlavní rozdíl mezi loňskou a letošní expedicí je, že vlastně pojedeme v uvozovkách nalehko, bez velkého nákladu. Přepravujeme se letecky a velký náklad se tedy poveze zase až příští rok.
Montáž fotovoltaických panelů | foto: archiv Matyáš Šanda
A je nějaká součást vybavení, kterou osobně považujete za důležitou?
Stanice je vybavená vším potřebným. Osobně mi připadá důležitá osobní lékárnička, vyhřívaná vesta, čepice a dobré boty. Nejdůležitější je stejně osobní nastavení a klid.
Na jak dlouho se plánuje pobyt?
Plán je šest týdnů práce na stanici, ale to se odvíjí podle počasí a od možností logistiky, protože ta oblast je opravdu velmi nedostupná a jak už jsem říkal předtím, rozhoduje počasí.
Jak se člověk sžívá s pobytem v Antarktidě?
Co může člověka z počátku překvapit je, že tam slunce jde po obloze zprava doleva. První dny si říkáte, že je něco nějak divně. Je to tam prostě úplně jiné, jako v nějaké říši za zrcadlem a jestli někde žijí pohádkové bytosti, tak to je tam. (smích) A Antarktida taky plní přání na počkání. Je potřeba velmi opatrně formulovat své myšlenky a přání, nerouhat se. Třeba si řeknete, já budu mít určitě problémy na letišti. A samozřejmě, protože sis to vymyslel, máš jako jediný problémy na letišti. Druhý zase řekne, já budu mít problémy s báglem. Samozřejmě jako jediný má problémy s báglem. (smích)
Je tam něco, co vás může skutečně ohrozit třeba i na životě?
Je to v něčem srovnatelné s vesmírnými misemi, kdy astronauté popisují, že vlastně je to neustálé přemýšlení o tom, co tě může ohrozit, co tě může připravit o život. Nechci to přehánět, ale svým způsobem je to podobné, protože tam taky nesmíš udělat chybu. Nesmíš ohrozit expedici tím, že třeba blbě šlápneš do člunu a spadneš do vody. To je komplikace, která může znamenat třeba další den, dva pozastavení výsadku. Musíš opravdu přemýšlet nad každým krokem, nejednat zbrkle. Celou dobu jsi v takovém lehkém napětí.
Jasný vzkaz z nebe nad českou stanicí J.G. Mendela | foto: archiv Matyáš Šanda
Jak probíhal návrat z poslední expedice, počítám, že ve srovnání s příjezdem to bude neméně náročné?
Panovala spokojenost, že vědecká část expedice se zdařila, a i když lidé měli na práci kratší čas, než se plánovalo, tak všichni víceméně splnili cíle, se kterým tam jeli. Nejcennější jsou ty kontinuální sběry dat a ty se podařily. Ale samozřejmě už jsi celkově unavený a čeká tě dlouhá plavba – nakonec to snad byly asi dva týdny – která není jednoduchá. Jsi v podpalubí vojenské lodi, bez oken, kde třeba ani moc neteče ve sprše voda a vojenské palandy zrovna neposkytují největší komfort a soukromí. A tím, jak se přistává u různých základen, tak to je někdy náročné. Třeba na stanici O’Higgins, kde bylo potřeba vyložit nějaké kontejnery, jsme se pokoušeli přistát asi pětkrát. Jenže bylo špatné počasí, tak se vždy odplulo na otevřené moře a druhý den se to zkoušelo znovu. Z hudby, která ohlašovala pokus o připlutí do přístavu, jsme už měli trochu osypky. A pak máš před sebou pořád ještě plavbu přes Drakův průliv, který má z námořního hlediska tu nejhorší pověst. Jako kluk jsem vždycky jsem chtěl být námořníkem, až do téhle plavby. (smích)
Co se vám honí hlavou, když pomyslíte na návrat do Antarktidy?
Já bych tam nejraději byl pořád. Třeba ta zvuková kulisa. Jen vítr, praskání ledu a zvuky velrybích rodinek. Samozřejmě se to liší člověk od člověka. Někoho Antarktida chytne a už nepustí a někoho osloví méně, ale Antarktida rozhodně každého změní. Většinou k lepšímu. (smích)
