Generální ředitel České televize Jiří Janeček: "Soukromé stanice chtějí přechod na digitalizaci zbrzdit"
Vlistopadu 2001 sice už v Praze vysílaly dva experimentální digitální televizní multiplexy, ale neexistovaly pro ně takřka žádné přijímače a digitalizace byla pro většinu televizních diváků nezajímavým a vzdáleným pojmem. Přesto v té době zpracovala Česká televize první projekt digitálního multiplexu DVB-T, který v březnu 2002 předložila Poslanecké sněmovně. Vladimír Železný, tehdejší generální ředitel TV Nova, na to reagoval: „My nemáme zájem přejít na digitál. Naší televizi nepřináší vůbec nic a našemu divákovi také vůbec nic.“ Byl to logický postoj manažera soukromé televize pevně usazené na chráněném domácím trhu. Strategií TV Nova tehdy bylo bez ohledu na vzrůstající zaostávání Česka tuto nevyhnutelnou technologickou změnu co nejdéle brzdit.
Komerční televize otáčejí
Česká televize dokončila v letech 2002-2004 síť regionálních redakcí a rozvíjela projekty nových televizních programů, zpravodajského ČT 24 a vzdělávacího a dokumentárního s pracovním názvem ČT 4. Své vnitřní uspořádání měnila od roku 2003 tak, aby byla schopna spolu s Českým rozhlasem naplnit digitální multiplex veřejné služby obdobně, jak je tomu ve všech evropských zemích, kde digitalizace probíhá. Všude v Evropě to jsou právě televize veřejné služby, které nesou hlavní tíži přechodu na pozemní digitální vysílání.
Komerční televize podobné aktivity do roku 2004 nerozvíjely. Teprve až se přiblížil okamžik, kdy bude Česko nuceno vypnout analogové televizní vysílání, začaly o digitální vysílání jevit zájem. Je potěšující číst v článku současného generálního ředitele TV Nova Petra Dvořáka konečně slova: „Televize Nova proto také digitalizaci vítá.“ Škoda, že podobný výrok nezazněl před třemi lety. Právní obavy z přechodu na digitální vysílání představitelé soukromých českých celoplošných televizních stanic mít nemuseli. Jejich licence jsou technologicky neutrální a automaticky je opravňují i k digitálnímu vysílání.
Nerovné podmínky
Problém představují nové programy. Komerční televize mohou žádat Radu pro rozhlasové a televizní vysílání o licence na nové programy a také to činí. TV Nova požádala v prosinci loňského roku o osm programových pozic. ČT to udělat nemůže. Je znevýhodněna tím, že zvýšení počtu jejích programů musí být stanoveno zákonem. Poslanecká sněmovna koncem roku 2004 tuto diskriminaci částečně napravila, když do zákona o elektronických komunikacích vložila Českému rozhlasu a ČT povinnost naplnit multiplex veřejné služby. V dočasných vysílacích sítích multiplexů A, B a C je prostor minimálně pro dvanáct televizních programů. ČT aspiruje na to provozovat čtyři z nich. Přechodem na DVB-T se tedy v první fázi její podíl na vysílaných programech sníží z poměru 1:1 na 1:2 ve prospěch komerčních stanic. Na nových programech nebude ČT vysílat reklamu.
Jsem přesvědčen, že navzdory všem proklamacím si komerční televizní stanice dosud pohrávají s myšlenkou nástup digitálního vysílání oddálit. Multiplex veřejné služby by jim to znesnadňoval. Musely by více investovat do nových programů a jednat rychle. ČT má výhodu v tom, že se na digitální vysílání nejen po technické, ale i po programové stránce dlouhodobě připravovala a je schopna svou úlohu tahouna digitalizace splnit.
Přijetí sněmovní verze zákona o elektronických komunikacích znamená urychlit rozvoj soukromého i veřejnoprávního digitálního vysílání ve prospěch diváků a docílit, aby bylo v České republice do dvou let k dispozici nejméně dvanáct volně dostupných programů. Schválení senátní verze téhož zákona naopak zakonzervuje stav, kdy divákům i v digitálním vysílání budou dlouhou dobu k dispozici pouze čtyři stávající televizní programy.
Senátní verze zákona o elektronických komunikacích tedy vyhovuje zájmům současných provozovatelů komerčního televizního vysílání, zatímco sněmovní verze přináší prospěch televizním divákům.
Ředitel televize Prima Martin Dvořák: "Žádáme jasná pravidla"
Digitalizace televizního vysílání v našich končinách je dlouhý a strastiplný proces. A to zejména kvůli neexistenci jasné a komplexní vládní koncepce pro digitální vysílání, podle které by mohly být přijaty příslušné zákony, jež by se pak staly podkladem pro rozhodování regulačních orgánů, tedy Českého telekomunikačního úřadu a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Absence odpovědí na některé základní věcné otázky vede k absurdním situacím.
Jeden regulační orgán například žaluje druhý a sám činí nevratné kroky, přestože parlamentní autorita několikrát zopakovala: Orgáne, vyčkej, až přijmeme odpovídající zákon.
K tomu se rojí množství spekulací. Například že komerční provozovatelé televizního vysílání chtějí digitalizaci blokovat nebo že chtějí omezit vliv veřejnoprávních médií. Tyto spekulace šíří většinou lidé, kteří mají celý proces digitalizace uvést do chodu a koordinovat. Proto chci kolující fámy vyvrátit jasnými fakty.
Televize Prima nikdy neměla ambici digitalizaci bojkotovat. Právě naopak. Už od roku 1999 je součástí experimentálního pozemního vysílání, které mělo být předstupněm k vysílání řádnému. Do příprav na digitalizaci již Prima investovala desítky milionů korun.
Zákony to zkomplikovaly
Dosavadní průběh přípravy na digitální vysílání a jeho legislativní úpravy však s sebou přinesly řadu problémů, které naše původní plány poněkud zkomplikovaly. Nedostatečná komunikace ministerstev informatiky a kultury s provozovateli vysílání způsobila, že pro ně nebyla původní podoba zákona o elektronických komunikacích přijatelná.
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání pak situaci ještě více zamotala tím, že uspokojivě nevyřešila přechod stávajících provozovatelů na digitální vysílání a namísto toho vyhlásila kontroverzní licenční řízení. K tomu se připojily nepříliš kompetentní výroky předsedy rady o použitelnosti stávajících licencí komerčních vysílatelů v digitálním světě. Nejistotu Primy pak umocnila skutečnost, že licenční řízení bylo vypsáno na celou síť B, aniž rada vzala v úvahu, že měla na části kapacity v této síti dle dohody s jejím provozovatelem vysílat právě Prima.
Opatrný optimismus
Poslední vývoj však konečně dává důvod k opatrnému optimismu. Senátní verze zákona o elektronických komunikacích obsahuje záruku „překlopení“ programů stávajících vysílatelů. Byť nejde o ideální úpravu, je senátní verze alespoň závanem právní jistoty, jež je pro stávající provozovatele vysílání vzhledem k nákladům, které budou muset na digitalizaci vynaložit, tolik potřebná.
Rada navíc konečně začíná řešit i otázku konkrétního umístění programů stávajících provozovatelů vysílání do digitálních sítí. V této souvislosti bychom rádi řekli, že považujeme veřejnoprávní multiplex za potřebný a jeho zřízení podporujeme. Otázkou pouze zůstává, zda ho zprovoznit již nyní v rámci stávajících tří sítí, nebo počkat až na rok 2007, kdy by měla být k dispozici kapacita postačující k tomu, aby odpadly potenciální tahanice o mediální prostor mezi ČT, stávajícími komerčními televizemi a případnými vítězi licenčního řízení.
Nezbývá než doufat, že si orgány státní správy i zákonodárci uvědomí, že stávající i budoucí vysílatelé digitalizaci vítají. Jediné, co čekají od parlamentu a regulačních orgánů, jsou jasné mantinely a férová pravidla celého procesu.
