

V Německu dnes najdeme čtyři ozubnicové železnice, nejmladší z nich má nejlukrativnější cíl. V roce 1930 zpřístupnila řadovým turistům nejvyšší německou horu Zugspitze. Vrcholová stanice sice není přímo na vrcholu hory, ale to není vyloženě na závadu, protože tyto dva body spojuje jedna z řady lanovek v oblasti se také nacházejících.
Autor: Olaf1541, CC BY 2.5
Zubačka na Zugspitze se v originále jmenuje Bayerische Zugspitzbahn, což nám prozrazuje, že ji najdeme ve spolkové zemi Bavorsko. Ostatně i bez toho asi mnozí ví, že právě v Bavorsku se tyčí nejvyšší německá hora Zugspitze. A zde se nám ukazuje jedna zajímavá věc, jméno hory Zugspitze samozřejmě nemá nic společného s vlakem, ale je odvozeno od skalních zářezů, jimiž severní strana hory oplývá.
Autor: Christian Allinger, CC BY 2.0
Zlatým věkem stavby horských zubaček byly poslední dekády devatenáctého století s mírným přesahem do století dvacátého. Mezi první a druhou světovou válkou jich už moc nevzniklo, vládu v horách převzaly lanovky. Zubačka na Zugspitze z roku 1930 je tak jedna z posledních postavených. Je ovšem pravda, že nápady na její stavbu přicházely již od konce 19. století, ale buď nebyly finance. Nebo byl proti velký vlastník lesů, luk a polí, který se obával, že mu příval turistů bude rušit honitbu.
Autor: public domain
Nakonec byla trať postavena v letech 1928 až 1930. Náročná stavba trvala 2,5 roku a zaměstnáno na ní bylo 2 500 dělníků. Finanční náklady se vyšplhaly na 22 milionů říšských marek, což nám tedy nic neřekne, pokud si neuvedeme tehdejší měnové relace (a my si je neuvedeme, ať máme nějaké tajemství).
Autor: public domain
Popravdě se jedná o trať kombinovanou, ve své spodní partii adhezní a až za ní, kde si to stoupání tratě žádá, přichází ke slovu ozubnice. Údolní stanice leží ve městě Garmisch-Partenkirchen a její nadmořská výška je 705 metrů. Délka tratě je přibližně 19,5 km, z toho je prvních 7,5 km adhezních, a to do stanice Grainau v nadmořské výšce 751 metrů. Následuje část ozubnicová v délce 12 km, z nichž posledních 5,3 km je vedeno tunelem v masivu hory, kde je ukryta i vrcholová stanice.
Autor: Christian Allinger, CC BY 2.0
Původní vrcholová stanice Schneefernerhaus (2 650 m n.m.) byla v roce 1988 překlasifikována na „pouhou“ služební, když byla v posledním úseku před ní realizována odbočka do nové vrcholové stanice Zugspitzplatt (2 588 m n.m.).
Autor: Gerd-Uwe Dastig, CC BY-SA 4.0
Výškový profil tratě. Z údolní stanice Garmisch-Partenkirchen do stanice Grainau je trať adhezní, odtud k vrcholové stanici, resp. stanicím, už je trať samozřejmě ozubnicová. V Grainau je též depo této železnice, což je celkem logické, protože oba úseky začínaly s vlastními trakčními vozidly, tedy typem čistě adhezním pro první úsek a typem čistě ozubnicovým pro druhý úsek. Až později byla pořízena adhezně-ozubnicová trakční vozidla, která jsou schopná operovat na celé trati.
Autor: Sgbeer, CC BY-SA 3.0
Trať má rozchod 1 000 mm, od začátku je elektrifikována stejnosměrným napájením 1,65 kV. Maximální stoupání činí 250 promile, v adhezní části 35 promile. Trať byla postavena s ozubnicí systému Riggenbach, nedávno bylo rozhodnuto nahradit ji ozubnicí systému Von Roll.
Autor: public domain
A zde se nám již tyčí nejvyšší německá hora Zugspitze s vrcholem v 2 962 metrech nad mořem. Díváme se přes jezero Eibsee, na jehož břehu je i stejnojmenné sídlo se stanicí zubačky. Z Eibsee dokonce vede na Zugspitze i jedna z lanovek. Co si budeme povídat, ta nebohá hora je tak navštěvovaná, že jedna lanovka na její vrchol nestačí. Na fotografii je vidět lanovka ještě před nedávnou přestavbou.
Autor: Octagon, CC BY 3.0
Pohled na město Garmisch-Partenkirchen, kde je údolní stanice zubačky.
Autor: pixabay / manfredrichter, public domain
Stanice zubačky Garmisch-Partenkirchen byla dlouho dobu malebná, alespoň v rámci možností. Zde ji vidíme ještě ve své původní nižší podobě. Po nějaké době bylo přistavěno patro, jak uvidíme na další fotografii. Zde můžeme také zmínit důležitou skutečnost, že údolní stanice zubačky byla postavena šikovně v sousedství stanice klasické železnice říšských, později spolkových drah (na pravém okraji fotografie vidíme tmavé osobní vagony klasického vlaku).
Autor: Bayerische Zugspitzbahn
Garmisch-Partenkirchen v roce 1984. Nezapomínejme, že zde začíná trať jako čistě adhezní.
Autor: Frank Nowotny, CC BY-SA 4.0
A zde je stanice Garmisch-Partenkirchen v roce 2013.
Autor: Hoff1980, CC BY-SA 3.0
Ještě v roce 2020 vidíme původní, byť již dávno přestavěnou stanici Garmisch-Partenkirchen. Tento pohled však už nebyl návštěvníkům, o místních ani nemluvě, dopřán po celý předmětný rok. Stanice byla zbořena, aby ji nahradila nová, moderní.
Autor: Phil Richards, CC BY-SA 2.0
Nová stanice Garmisch-Partenkirchen, otevřená v roce 2020. Budova je oproti předchozí posunuta asi o 100 metrů směrem po trati, která se tímto mírně zkrátila.
Autor: Ricardalovesmonuments, CC BY 4.0
Stanice Grainau, kde se mění trať z adhezní na ozubnicovou.
Autor: Whgler, CC BY-SA 4.0
V Grainau je i depo zubačky.
Autor: Christian Allinger, CC BY 2.0
V depu jsou koleje s ozubnicí i bez ozubnice.
Autor: Whgler, CC BY-SA 4.0
Stanice Eibsee
Autor: Pixelteufel, CC BY 2.0
Vrcholová stanice zubačky je v tunelu.
Autor: Rémih, CC BY-SA 4.0
Při oslavách k 90 letům provozu zubačky, které se konaly v roce 2020, bylo uvedeno, že za tu dlouhou dobu přepravila 20 milionů cestujících.
Autor: pixabay / RoAll, public domain
Bayerische Zugspitzbahn na historické pohlednici
Autor: public domain
Ještě se chronologicky podíváme na většinu typů trakčních vozidel zubačky. Původně byly pořízeny dva typy lokomotiv. Zde vidíme kapotovou lokomotivu pro adhezní úsek tratě, zakoupeny byly čtyři exempláře. Uspořádání pojezdu má Bo. Dva trakční elektromotory dávají celkový trvalý výkon 148 kW. Dvě tyto lokomotivy jsou dodnes udržovány jako provozní.
Autor: Frank Nowotny, CC BY-SA 4.0
Původním ozubnicovým typem byla tato skříňová lokomotiva, pořízená v osmi exemplářích. Uspořádání pojezdu je 1zzz1. Tři trakční elektromotory dávají celkový trvalý výkon 360 kW. Také dvě z těchto jsou stále provozuschopné. Historická vozidla jsou udržována v provozuschopném stavu pro slavnostnější příležitosti. Lokomotivy obou původních typů vyrobila firma AEG.
Autor: Christian Allinger, CC BY 2.0
Následovaly elektrické vozy, nejprve čistě ozubnicového typu. Tento první typ z roku 1954 byl dodán ve čtyřech kusech, dnes už jsou všechny z provozu vyřazeny. Pojezd vozu byl 1zz1'1zz1', čtveřice trakčních elektromotorů dávala celkový hodinový výkon 456 kW, vůz disponoval 58 sedadly cestujících. Elektrické vozy jezdily samozřejmě s vagony, a jak už to na zubačkách bývá, trakční vozidlo musí být z bezpečnostních důvodů „pod“ vagonem, aby tento neujel (viz foto, kde směrem k objektivu trať klesá).
Autor: Smiley.toerist, CC BY-SA 4.0
Druhý typ elektrického vozu, z roku 1978 a opět čistě ozubnicový, byl pořízen ve dvou kusech. Až teprve tyto dva elektrické vozy a čtyři kusy typu předchozího byly schopny na ozubnicové části tratě plně nahradit původní staré ozubnicové lokomotivy. Na adhezní části to ovšem musely původní adhezní lokomotivy táhnout v plné síle ještě dlouhou dobu.
Autor: Schweizerische Lokomotiv- und Maschinenfabrik
V roce 1978 přišly první dvě dvouvozové adhezně-ozubnicové jednotky s uspořádáním pojezdu 1Az’1Az’+1Az’1Az’.
Autor: Schweizerische Lokomotiv- und Maschinenfabrik
Modernější jednotky z roku 2006 mají pojezd Bozz’Bozz’Bozz’. Na trati jsou čtyři. Výrobcem je Stadler Rail.
Autor: Pixelteufel, CC BY 2.0
Dvojice exemplářů prvních typů trakčních vozidel zubačky Bayerische Zugspitzbahn jako muzejní exponáty
Autor: High Contrast, CC BY 3.0 DE