Eliška Hartmannová, provdaná Hamšíková
Druhou československou pilotkou se stala česká Němka Elfrida Hartmannová. Pilotní zkoušky složila ve svých jednadvaceti letech a získala pilotní diplom s číslem 31. Jak sama vzpomínala, letadla jí učarovala už odmala. „Domnívám se totiž, že už to snění mých dětských let bylo mým leteckým začátkem,“ vzpomínala po letech.
K oblakům, ke kterým se vznese za kniplem stroje těžšího než vzduch, jí možná dopomohla i její známost. Josef Hamšík, už tehdy ikona československého letectví (o Josefu Hamšíkovi pojednává článek Dostali stovky letců do zahraničního odboje, sami skončili pod gilotinou). S Elfridou se poznali už v roce 1922, když jí bylo jen patnáct let, a tak museli počkat, než bude plnoletá. „Ano“ si tak mohli říct teprve na konci roku 1928. Zajímavostí je, že i druhá dcera Hartmannových se provdala za důstojníka československé armády – Silvestra Bláhu – přednostu Vojenské kanceláře prezidenta republiky.
Manželé Eliška a Josef Hamšíkovi
V té době byla Eliška (běžně používala počeštěnou variantu svého jména, či variantu Elly) již čerstvě vyškolenou pilotkou. Závěrečné zkoušky absolvovala 22. (teoretickou) a 25. (praktickou) září 1928 s prospěchem dobrým.
O svém pilotním výcviku i závěrečných zkouškách sepsala článek do Letce. „Je toho tak strašně mnoho totiž, co na vás chtějí učitelé, co musíte dělat, co musíte vidět: nohy na stranovém kormidle, v pravé ruce výškové a příčné, v levé páku motoru – a oči? Všude. Čáru horizontu musíte vidět, kam letíte musíte vidět, polohu letadla přece musíte také vidět, aby stroj nevisel ani doprava, ani doleva. ‚Slečno směr, vždyť vám utíká směr.‘ – a hned nato: ‚Netáhněte tolik, slečno, vždyť spadnem‘,“ přiblížila čtenářům časopisu Masarykovy letecké ligy. „Vždyť to není možné všechno to vidět, co oni chtějí, snad se k tomu vůbec nehodím, snad nemám dost schopností. Vždyť to měl býti jenom rovný let, držet rovně letadlo, a nejde to. Vždyť ten horizont nevidím, vždyť vůbec nepozoruji, že to mnoho táhnu, že stroj visí,“ pokračovala.
Ve výcviku přesto „z lásky k Jožkovi“, jak sama říkala, vytrvala až do závěrečných zkoušek. „Přišel den zkoušek. Nejdříve theoretické. Ty jsou protivné. Páni komisaři konali přesně svou povinnost a dlouho dost mne mořili svými všetečnými otázkami, ale i to jsem úspěšně přestála,“ popsala.
„Konečně jednoho pošmourného, neveselého podzimního dne jsem měla ukázati komisi ministerstva veřejných prací své dovednosti. Ošklivý to byl den. I staří, osvědčení plzeňští letci radili upustiti od zkoušky, odložiti ji. A já měla vykonati let výškový, aspoň 2 000 m. Tváře mě zimou pálily, prodírala jsem si však se svým strojem cestu těmi chuchvalci stále vzhůru a šlo to. Skončen let výškový, jednu a půl hodiny trval. Ale startuji hned k druhému letu. Skvěle se to skončilo. Všichni ti dobří lidé obklopili mé letadlo, gratulují mně k dosažení cíle, a mně je tak nevýslovně blaze,“ rozepsala se v Letci Hamšíková o závěrečné zkoušce.
Dagmar Hamšíková, dcera Elišky a Josefa, přidala ještě jednu rodinou historku. „Mamince se při zkouškách zastavily hodinky a měla strach, aby se nevrátila moc brzy. Pro jistotu tak zůstala dole a tatínek dole nervózně běhal se zapálenýma cigaretama sem a tam,“ usmívala se.
Na konci téhož roku se provdala za lásku svého života – Josefa Hamšíka. S ním, ačkoliv česká Němka, která stále mluvila se znatelným německým přízvukem, sdílela osud československého vlastence. Hamšík totiž byl po německé okupaci jednou z vůdčích osobností „exportu“ leteckých specialistů do zahraničního odboje (podrobnosti v článku Dostali stovky letců do zahraničního odboje, sami skončili pod gilotinou). Sám se pokusil o přechod hranic. Neúspěšně. Sice se skrýval, ale při návštěvě rodiny ho 20. března 1940 zatklo gestapo. Soud nad ním 4. srpna 1942 vynesl „ve jménu německého lidu“ trest smrti „za napomáhání nepříteli a za přípravu k velezradě“. Popraven byl o čtyři dny později.
„Srdíčko dobré, duše má, musím skončit toto psaní. Za chvilku si přijdou pro mě. Dále půjde život, radosti i žal, dobré i zlé – nechť vše zlé se vyhne Tobě i našemu dítěti, zanechávej život jít kolem, je krásný a pro Vás musí být ještě krásný. A proto žádné slzy, hleďte ke slunci, které se na vás bude usmívat – a také já tam z druhé strany. S Bohem, všem mým drahým s Bohem, a Tobě i můj poslední záblesk, poslední myšlenka. Líbám vás v duchu. Váš Jožka,“ takto emotivně se Hamšík rozloučil v cele smrti s nejbližšími. Pod to ještě dopsal: „Je 18 hodin – ještě 1 hodina žití! Jen sílu, odvahu prosím – a usmívat, nezapomeň.“
Když skončila válka, neměla to Eliška jednoduché. Byť byla vdovou po československém vlastenci a odbojáři, který za vlast položil život, pro mnohé však zůstávala Němkou, a tak na ni začala chodit udání. „Po válce musela jít a říct: ‚Oni mě udávaj, napište, co jsem dělala’,“ vzpomínala dcera manželů Hamšíkových pro Paměť národa. „Zpátky ji přišel štos děkovných dopisů,“ dodala s tím, že poté získala osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb., tedy osvědčení o účasti na národním boji za osvobození.
O tom, zda se ještě někdy „svezla“ za kniplem, není nic známo. Letecké pouto ovšem v rodině Hamšíkových zcela nezmizelo, dcera Dagmar totiž od roku 1956 pracovala u ČSA. Po okupaci v roce 1968 emigrovala a pracovala pro Air Canada a KLM.
Eliška Hamšíková zemřela 5. října 1992 v 85 letech.
Ve druhém díle věnovaném meziválečným aviatičkám si přiblížíme osudy první československé parašutistky Marie Krupičkové a držitelky ženských leteckých rychlostních a výškových rekordů Margarithe Kohnové.
Na následující straně je seznam všech žen zapsaných mezi lety 1928 až 1939 v leteckém rejstříku.
