Lokomotiva, která zahájila 24.9.1825 provoz na trati Stockton - Darlington.

Lokomotiva, která zahájila 24.9.1825 provoz na trati Stockton - Darlington. | foto: archiv autora

Lidé se přišli podívat na výbuch. Tak vznikala v roce 1825 železnice

  • 40
Historie veřejné železniční dopravy se začala psát 27. září 1825. Tisíce zvědavců tehdy přihlížely, jak otec parostrojní železnice George Stephenson stojí na své lokomotivě a táhne první osobní vlak se stovkami cestujících.

První velká jízda

Severoanglická města Stockton a Darlington byla 27. září 1825 svědkem významné události, revolučního mezníku v rozvoji dopravy. Ve Stocktonu byla připravena Stephensonova parní lokomotiva „Active“, také známá pod jménem „Locomotion No.1“. K lokomotivě postupně připojili řadu vagonů. A ten význam nadcházející události vtiskli lidé, kteří v těch vagonech seděli a stáli, místo do té doby obvyklého nákladu uhlí.

Kolem tratě postávaly a korzovaly davy zvědavců, a přiznejme si, že mnozí lidé přišli za senzací, zkrátka očekávali výbuch nadměrně zatíženého stroje. Fatální destrukce kotlů parních strojů se v té době občas stávaly, a ani lokomotiva s takovým osudem by nebyla první.

Pak se dal celý vlak do pohybu a dav zašuměl překvapením. To však v hluku parního stroje pracujícího na plný výkon nebylo vůbec slyšet. Na lokomotivě stál sám velký vynálezce a technik George Stephenson. Za lokomotivou bylo připojeno 12 nákladních vagonů s uhlím a pytli mouky, pak následoval speciální osobní vagon osazený představiteli společnosti S&DR (Stockton and Darlington Railway) a následovalo 21 nových vagonů na uhlí, v nichž byli namačkáni cestující. Další dobrodruzi se naskládali na náklad na prvním tuctu.

Slavnostní otevření železnice Stockton - Darlington dne 27.9.1825 na malbě z roku 1875, malíř John Dobbin

Před lokomotivou klusal jezdec na koni, a když to Stephenson rozpálil, tak musel i cválat. Jezdec při tom mával praporkem a křičel „Už jedou, už jedou!“ Nikdo z neopatrných diváků nesměl zůstat těsně u kolejí, takový nezodpovědný element by svým nečekaným pádem pod vlak celou slávu jenom pokazil.

Lokomotiva zvládla cestu tam i zpět, přičemž zátěž byla opravdu enormní. Nejvzletnější odhady hovoří až o šesti stovkách cestujících, ačkoli spočítaná kapacita 21 uhláků osazených nouzovými lavicemi byla 300 cestujících. Celková tažená hmotnost se vyčísluje hodnotou 90 tun. Na nejrychlejších úsecích dosáhl vlak rychlosti kolem 20 km/h a říká se, že komín byl rozžhavený do ruda. A tomu se dá i věřit, protože přenos tepelné energie v prvních lokomotivách neměl takovou účinnost jako později, takže při snaze vymáčknou z lokomotivy co největší výkon, utíkalo o to více nevyužitého tepla do komína. (Tu nižší účinnost měla na svědomí velká žárová roura, neboli plamenec, uvnitř kotle. Plamenec byl zanedlouho v konstrukci parních lokomotiv nahrazen velkým počtem žárových trubek s mnohem větší plochou na předávání tepla, byl to vynález Francouze Marca Séguina.)

Touto jízdou konečně Stephenson přesvědčil nevěřící (ve vlaky) obyčejné lidi i konzervativní úředníky a podnikatele, že železniční doprava má velkou budoucnost.

Co se dělo před 27. zářím 1825

Přelomová událost na trati Stockton - Darlington nebyla bleskem z čistého nebe. Nejela zde první parní lokomotiva a už vůbec zde neležely první koleje.

Kdybychom chtěli začít opravdu zeširoka, tak můžeme něčím, co sice ještě nemá nic společného s vlaky, ale jsou zde už náznaky jakýchsi drah sloužících k vedení objektů mezi pevnými „mantinely“. Ze starověku například z některých míst známe obruby nebo žlábky na kamenných cestách, které měly vést vozy tažené koňmi v takto vymezené dráze. Z raného novověku pak pocházejí vyobrazení vozíků tlačených horníky v hrubých dřevěných žlábkových kolejnicích.

Pak se začaly používat v dolech vozy tahané koňmi na dřevěných kolejnicích. Největšího rozšíření dosáhly ve Velké Británii v 18. století, důlní dráhy už bývaly i delší a některé doly spojovaly s lodními přístavy a přístavišti. V 60. letech 18. století došlo ve stejné zemi k nadprodukci surového železa. Huťaře Richarda Reynoldse, zavaleného neprodejným železem, tak nenapadlo nic jiného, než nabídnout majitelům dolů litinové kolejnice pro jejich dráhy. K použití kovových kolejnic sice docházelo již dříve, bylo to však ve stopovém množství a třeba jen ve formě tenkých výkovků přibitých na exponované plochy dřevěných kolejnic.

Když už jsme u těch kolejnic, začaly se později používat kované namísto litých, odstranila se tak jejich velká náchylnost k praskání pod zátěží. Probíhal i vývoj tvaru příčného průřezu kolejnice. Než přišli na ten „dnešní“, používaly se někde i L profily orientované buď proti sobě, nebo jinde zase od sebe, takže jste mohli jet po takové dráze i vlastním kočárem, pokud tam tedy pasoval.

První stacionární parní motory už dávno běžely. Ale k tahání vozů ještě chvíli musel stačit kůň. K „uzavřeným“ důlním koněspřežkám přibyla v roce 1803 první veřejná komerční mezi městy Wandsworth a Croydon (dnes obě součástí Londýna), na které si mohli zájemci za poplatek nechat dopravovat různé zboží a zanedlouho i sebe.

Fotogalerie

Ukázky parních lokomotiv mezi léty 1804 až 1825, od té vůbec první až po tu, která na trati Stockton - Darlington zahájila novou éru železniční dopravy.

První parní lokomotivu na světě postavil Richard Trevithick roku 1804.
Bruntonova „chodící“ lokomotiva nikdy nechodila
Blenkinsopova lokomotiva
Lokomotiva Williama Hedleye se čtyřmi hnanými spřaženými nápravami

Zobrazit fotogalerii

V roce 1804 zkonstruoval Richard Trevithick vůbec první parní lokomotivu. Žádný velký úspěch v oboru přepravy cestujících se však nekonal, čas k tomu ještě nedozrál, problémem také stále ještě byly křehké litinové kolejnice. Svou třetí menší lokomotivu z roku 1808 použil jako atrakci. Jezdila s jedním vagonem na malém kruhovém kolejišti obehnaném vysokou ohradou z prken. Vstup byl zpoplatněn, co vše se tam dalo dělat, dnes už asi nikdo přesně neřekne. Lokomotiva měla jméno „Catch me who can“.

Následovaly pokusy dalších inženýrů, techniků a vynálezců, některé přispěly k rozvoji oboru, jiné byly suchými větvemi vývoje. Jako zástupce méně úspěšných můžeme jmenovat Williama Bruntona a jeho lokomotivu, která se měla pohybovat pomocí speciálních odstrkovadel, nikdy však nejela. Naopak z té druhé strany spektra jmenujme Williama Hedleye, který poprvé aplikoval spřažená dvojkolí s hnacím, dvojkolím, čímž zvýšil tažnou sílu adhezní lokomotivy, tj. lokomotivy s hladkými koly na hladkých kolejnicích.

A pak přišel pionýr George Stephenson, otec parních lokomotiv. Ten se technice učil i tím, že jako důlní strojník ve volném čase rozebíral do posledního šroubku zde používaná čerpadla a parní stroje. Stephenson měl ten dar, že to pak dal opět vše dohromady a ono to fungovalo. A tento Stephenson postavil v roce 1814 svou první parní lokomotivu Mylord, později přejmenovanou na Blücher (po maršálovi pruské armády, který sice více bitev prohrál, než vyhrál, ale nakonec pomohl porazit Napoleona u Waterloo). Rychlostí 5 km/h tahal Blücher 8 vagonů s nákladem 30 tun uhlí na důlní dráze v Killingworthu. Stephenson byl také hlavním průkopníkem používání kovaných kolejnic.

Lokomotiv pomalu přibývalo, nasazovány však byly pouze lokálně, a to zpravidla pro tahání nákladů na krátkých důlních drahách. Obyčejní lidé, kterými by provozovatelé mohli plnit vagony, chovali stále ke kouři a páře chrlícím strojům nedůvěru.

V roce 1823 založil George Stephenson se svými společníky první továrnu na výrobu lokomotiv na světě, Robert Stephenson and Company, pojmenovanou po juniorovi, který byl jedním ze společníků. První lokomotivu firma vyrobila snad až v roce 1825 a byla to právě „Active“, která 27. září vyjela v čele vlaku na trať Stockton - Darlington.