Při odletu nic neukazuje na blížící se drastický obrat. Členové rugbyového týmu Old Christians Club z uruguayského hlavního města Montevideo se těší na chystané přátelské utkání v Santiago de Chile.
Data o havárii Datum: 13. října 1972 |
Všech 19 hráčů s rodinami, přáteli i trenéry nasedá 12. října 1972 do stroje Fairchild Hiller FH227D Uruguayských leteckých sil, který je má dopravit do hlavního města Chile. Celkem se na palubě nachází čtyřicet pasažérů, o které se během letu bude starat pětičlenná posádka.
Pouhé čtyři roky starý turbovrtulový letoun startuje z letiště Carrasco v Montevideu a míří na západ na necelých 1 400 kilometrů vzdálené letiště Paduhel u Santiaga. Let nemá zabrat více než tři a půl hodiny. Během něj však přichází hlášení o bouři nad Andami, která piloty nutí přistát ve městě Mendoza a pokračování odložit na další den.
Přelet And oklikou
Na další cestu se letoun vydává po druhé odpoledne. Do cíle mu v té chvíli zbývá necelých dvě stě kilometrů. Let přímou cestou s plně naloženým strojem nad vysokými vrcholky byl však se soudobou technikou příliš riskantní. Piloti proto volí okliku, aby bylo snazší pohoří překročit.
Piloti proto letadlo z Mendozy směrují jižním směrem s úmyslem proletět průsmykem Planchón na pomezí Argentiny a Chile. Po překonání And a dosažení města Curicó se stočí zpět na sever a doletí do zhruba 180 kilometrů vzdáleného Santiaga.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Špatné počasí však pronásleduje stroj i nyní a piloti tak nemají možnost orientovat se podle bodů v okolí. Přibližně hodinu po startu hlásí překonání průsmyku a od dispečerů dostávají povolení ke klesání. Do osudné nehody zbývá už jen několik málo okamžiků.
Letoun narazil do skály
Jen krátce po volání se přímo před letounem letícím na plný výkon z mlhy vynořila nezměrná plocha skalního masivu. Piloti se sice na poslední chvíli pokoušeli vyhnout srážce razantním zvýšením výkonu, ale těžký stroj stoupal jen neochotně. K odvrácení nebezpečí chybělo jen málo.
Stroj o hřeben ve výšce přes 4 000 metrů jen škrtl. Náraz přesto utrhl ocasní část a neovladatelný letoun vzápětí přišel i o obě křídla, která narazila do dalších útesů. Trup dopadl na ledovec na druhé straně svahu a rychlostí zhruba 350 kilometrů v hodině klouzal dolů.
Trosky letounu se zřítily do údolí o 725 metrů níže. Během pádu se zcela roztrhly a zastavily až o silnou vrstvu sněhu, která alespoň částečně zmírnila náraz. Jeho síla přesto vytrhla část sedaček z podlahy a i s cestujícími je mrštila do přední části letadla.
Část trosek leží na místě dodnes. | foto: Wunabbis, CC BY-SA 4.0
Zbytky stroje zůstaly ležet na planině ve výšce okolo 3 600 metrů nad mořem. Už předtím se, kvůli minerálům, jež způsobují podráždění očí, jmenovala příhodně. Získala španělské jméno Valle de las lágrimas, tedy Údolí slz.
Bez zranění nezůstal nikdo
Už na první pohled byly následky hrozivé. První škrtnutí způsobilo odtržení ocasu i s kusem trupu včetně palubní kuchyňky a dvou řad sedadel. V okamžiku nárazu z letounu vypadla jedna z letušek, navigátor a tři cestující. Další dva pasažéři z díry vypadli během následného pádu.
Poslední náraz a deformaci trupu nepřežili další čtyři cestující, jež zemřeli na následky zranění způsobených enormní setrvačnou silou, která také zcela rozdrtila kokpit a usmrtila i kapitána letu. Ze 45 pěti lidí na palubě se dalšího dne dočkalo jen 33 lidí, ani jejich utrpení však zatím neskončilo.
Vážná zranění se nevyhnula ani naprosté většině zbývajících, nezraněn nezůstal nikdo. Během čekání na záchranu museli všichni přečkat drsné podmínky několik tisíc metrů vysoké a zcela pusté pláně, mrazivé počasí, kdy v noci padaly teploty i k minus třiceti stupňům Celsia i narůstající hlad.
Pomoc měla přijít rychle
Záchranné práce začaly do hodiny, na zmizelý stroj upozornil dispečer už krátce poté, co se mu nepodařilo spojit s piloty. Pátrání se účastnila čtyři letadla, která prozkoumávala nahlášenou trasu letadla, avšak bez úspěchu.
Zcela zničené trosky letounu uprostřed pustiny And zachycené záchranáři | foto: Bureau of Aircraft Accidents Archives
Druhý den se do hledání po troskách zapojilo jedenáct letadel z Chile, Argentiny i Uruguaye. Záchranáři zároveň zvětšili oblast, ve které letadlo hledali, a několikrát přeletěli přímo nad místem nehody. Kvůli bílé barvě trupu si však trosek nevšimli.
Do konce druhého dne na následky zranění z nárazu zemřeli další čtyři cestující i kopilot. Zbylí cestující se začali v nehostinných podmínkách nedobrovolně zabydlovat. Vyklidili trup letounu, jež měl posloužit jako úkryt.
Díru na konci provizorně zaskládali sedadly a zavazadly a utěsnili sněhem. Rovněž ven vynesli těla. V troskách se jim také podařilo najít rádio, díky kterému mohli poslouchat průběh záchranných prací.
Nouze je dovedla ke kanibalismu
Právě z něj se však o osm dní později dozvěděli o konci pátrání, jelikož záchranné složky nepovažovaly za pravděpodobné, že by někdo mohl nehostinné podmínky tak dlouho přežít. Pátrání po vraku letounu mělo pokračovat s oteplením a ústupem sněhu.
Zranění cestující neměli dostatek sil na pochod neznámým terénem, který mohl zabrat mnoho dní, nehledě na fakt, že neznali svou polohu. Museli se tedy připravit na delší čekání. Pasažéři letadla však projevili nebývalou vynalézavost. Látky z interiéru například využili na ušití spacích pytlů nebo dek a ze stínítek v kokpitu vyrobili sluneční brýle.
Jejich situaci zhoršoval akutní nedostatek vybavení do drsných podmínek – neměli u sebe ani vhodné oblečení, natož léky nebo dostatek potravin. A právě ty byly nejpalčivějším problémem. V naprosté pustině nešlo nic najít nebo ulovit. Poté, co došly skromné zásoby jídla na palubě, se pokoušeli živit kůží z bot a pásků a také výplní sedadel.
Jejich snaha však vedla k závažným nevolnostem. Po zprávě o konci pátrání se proto většina cestujících postupně odhodlala k zoufalému kroku. Přežili díky pojídání mrtvých spoluhráčů a přátel. Sami svým společníkům povolili sníst svá těla, pokud by zemřeli.
Vybral jsem si život. Přeživší tragédie z And o rozhodnutí jíst těla mrtvých přátel |
V následujících dvou týdnech přesto zemřelo dalších šest cestujících. Další velká rána přišla v noci na 29. října, šestnáct dní po nehodě. Trosky stroje zasypala lavina, jež vnikla i dovnitř. Způsobila smrt osmi dalších lidí. Přeživším trvalo tři dny, než se z trupu dokázali vyhrabat do zuřící vánice.
Zachránit se museli sami
Navzdory zraněním a vysílení se o únik z údolí pokusili několikrát, poprvé už krátce po zaslechnutém hlášení o ukončení pátrání. Při prozkoumávání okolí nalezli těla vypadlá během nehody. Cesty zároveň přinesly poznání, že se trosečníci nacházejí mnohem hlouběji v Andách, než očekávali.
Část přeživších letu 571 u zbytku trupu ještě více zničeného lavinou.
Jakékoli cesty byly kvůli vysoké výšce, chybějícímu vybavení i krutým mrazům extrémně náročně. Posledním pokusem byla až 12. prosince výprava dvojice přeživších. V té době zbývalo už jen šestnáct z původních 45 lidí na palubě.
Za deset dnů cesty přes náročné hřebeny a přespávání ve spacáku ušitém z izolace letadla překonali 61 kilometrů. Teprve poté narazili na prvního člověka, který jim dal najíst a uvědomil úřady.
Prvních šest přeživších vrtulníky záchranářů vyzvedly 22. prosince odpoledne, více než dva měsíce od havárie. Helikoptéry by zbylých osm lidí kvůli velké nadmořské výšce neunesly. Z místa nehody se dostali až nazítří ráno. Utrpení skončilo po 72 dnech v nehostinné pustině.
Stroj narazil kvůli chybě pilota
Až později, při oficiálním vyšetřování, vyšla najevo fatální chyba, které se zejména vlivem špatného počasí dopustil nezkušený kopilot, jež měl během nehody řízení letounu na starosti. Kvůli husté vrstvě mraků letoun z jižního směru stočil směrem k Chile příliš brzy a vedl jej Andami o více než padesát kilometrů severněji, než měl v úmyslu.
Už tři minuty po průletu průsmykem ohlásil, že se letoun dostal až k městu Curicó, které bylo bezpečným bodem, kde mohl stroj změnit kurz na sever a zahájit klesání. Letadlu však uražení vzdálenosti mělo trvat alespoň jedenáct minut.
Kopilot proto změnil kurz a zahájil klesání, ačkoli palubní přístroje, jimiž se měl řídit, jeho přesvědčení nepotvrzovaly – není jasné, jestli si údajů nevšiml, nebo je ignoroval, letoun byl však ještě více než šedesát kilometrů východně od města.
Řídil se naopak vlastním výpočtem, kde polohu letounu odhadl na základě rychlosti a dřívějších bodů. Chyby si nevšiml dispečer, který autorizoval změnu kurzu i klesání do výšky 3 500 metrů, ani kapitán letu, jež kopilota na neznámé trase zaučoval.
Špatně nahlášená poloha byla také důvodem, proč předčasně skončily záchranné práce, jelikož se týmy zaměřovaly na zcela jinou oblast.
Letoun Fairchild Hiller FH-227DVýrobce: Fairchild Hiller  Identický letoun Fairchild Hiller FH-227D ve stejném nátěru použitý v 90. pro natáčení filmu Přežít | foto: Pedro Escobal Letoun FH-227D byl modernizací letounu F27 vyráběného od roku 1958 samostatnou společnosti Farchild v USA podle licence holandského stroje Fokker F27 Friendship. Upravená verze vznikla po spojení firmy s továrnou Hiller. Hlavním rozdílem byl o necelé dva metry delší trup. Přepravní kapacita se díky prodloužení zvedla na 52 cestujících, o dvanáct více, než měla původní verze. Zároveň se také zvětšil zavazadlový prostor za pilotní kabinou. Přídomek „D“ značil odlišnou konstrukci trupu a vrtulí, účinnější brzdy a rovněž i výkonnější motory oproti základnímu modelu. Stroj poháněla dvojice turbovrtulových motorů Rolls Royce Dart. Název odkazuje na konstrukci, kdy vrtuli roztáčí turbína namísto starší konstrukce s pístovým motorem. Ve své době šlo o moderní letoun, navržený pro vysokou rychlost letu s důrazem na komfort cestujících a ekonomický provoz. |
Z pláně, kde šestnáct cestujících dokázalo přežít více než dva měsíce, se stalo pietní místo. I nyní se zde nacházejí zbytky letadla a památník, u kterého se přeživší každý rok scházejí, aby vzdali hold těm, jež takové štěstí neměli. Masový hrob s jejich ostatky tu leží dodnes.
Trosky letounu Fairchild Hiller FH-227D na místě nehody v roce 2018 | foto: Wunabbis, CC BY-SA 4.0
O nehodě vzniklo během let nespočet knih a dokumentů. Nejznámější je kniha Přežít a stejnojmenný film z roku 1993 a taktéž dva roky stará adaptace Sněžné bratrstvo. Katastrofa je také jednou z mála, která má vlastní webovou stránku. a věnované jí je též muzeum v uruguayském hlavním městě Montevideu.
