Legendární závod: Kdo se dostane nejrychleji do Paříže jakýmkoliv způsobem

  0:41aktualizováno  0:41
Padesát let po průkopnickém přeletu kanálu Louisem Blériotem se konal závod na paměť tohoto činu. Odpovědi na otázky kdo tam všechno byl, čím letěl a na čem jel a co čekalo na vítěze, přináší následující odstavce.

Collete Duval v roce 1956 . | foto: Archiv autora Miroslava Jindry

Když se Louis Blériot vysoukal ze svého poničeného jednoplošníku Blériot XI, se kterým tvrdě přistál na louce Northfall, tři sta metrů severovýchodně od doverského hradu, byl promočený od silného lijáku, ve kterém během svého 37minutového letu částečně ztratil orientaci. Díky tomu přistál severněji, než zamýšlel. Bylo brzké nedělní ráno 25. července 1909, 5 hodin a 12 minut. Celník, který krátce na to dorazil, neměl s létajícím zařízením zkušenosti. Ostatně, kdo je v té době měl. Pak do vstupního formuláře na britskou půdu vepsal, že „…pan Louis Blériot přistál v jakési loďce, kterou nazývá monoplánem, a prohlašuje, že nemá žádnou ze známých nakažlivých chorob. Dovoluje se mu proto dále pokračovat v cestě.“

O padesát let později létaly přes La Manche desítky, ne-li stovky, pravidelných spojů denně. První úspěšný Blériotův přelet však zapomenutý nezůstal. V červenci 1959 britské noviny Daily Mail vyhlásily závod o to, kdo se dostane v nejkratším čase z centra Londýna do centra Paříže. Okolnosti jedinečného závodu, od kterého uběhlo šedesát let, jsou vepsány do následujících řádků.

Výzva a začátek

Blériot Anniversary Race vyhlásil deník Daily Mail, ve spolupráci s francouzskou stranou, v červnu 1959. Vítězem se měl stát ten soutěžící, který ve dnech 13. až 25. července v nejkratším čase překoná vzdálenost mezi výchozím stanovištěm od Marble Arch v centru Londýna a Vítězným obloukem v centru Paříže. Závod probíhal oběma směry.

Fotogalerie

Daily Mail věnovaly do závodu 10 tisíc liber, rozdělenou do třech částek. Pět tisíc liber a pohár byly určené pro první místo, pro druhé dva a půl tisíce liber a účastník na třetím místě obdržel tisíc pět set liber. Zvláštní cenu jednoho tisíc liber věnovaly Daiy Mail tomu účastníkovi, jehož pokus uznají rozhodčí jako „nejvíce chvályhodný“. Navíc, dvanáct dalších účastníků obdrželo po sto librách. Ale popořádku.

Závod byl organizován ve spolupráci s Royal Aero Club of United Kingdom a s ohledem na pravidla FAI (Federation Aeronautique Internationale / Mezinárodní letecká asociace). Národnost, věk či odbornost nehrály roli, neomezený byl i počet pokusů. Kombinovat šlo všechny druhy dopravy. Účastníci však museli ctít předpisy a zákony obou zemí, především pak ty letecké. S ohledem na dnes známé stopy závodu je nutné dodat – nebo se u toho nenechat chytit.

Mávnutí praporku

Jako první vyrazili v pondělí 13. července ráno od Marble Arch do Paříže: na motocyklu kapitán 23. regimentu SAS Roderick Bamford Walker, v Renaultu Dauphine známý závodník Stirling Moss a na kolečkových bruslích bývalý námořní důstojník a excentrický politik William George „Bill“ Boaks. Podle časopisu Flight přilákal Blériotův závod celkem 135 registrovaných účastníků. Jiné zdroje uvádí číslo 168. Je ale možné, že vyšší číslo znamená jen celkový počet všech pokusů, tedy i těch účastníků, kteří se o to pokoušeli vícekrát.

Nejrychlejší pokusy byly vytvořeny příslušníky britského nebo francouzského letectva na proudových strojích. Na britské půdě bylo pro blízkost Londýnu využíváno letiště Biggin Hill. Tato základna RAF byla otevřena v roce 1917 jako komunikační centrum a v době mezi světovými válkami byla používána různými experimentálními jednotkami. V průběhu bitvy o Británii zde bylo významné velitelské stanoviště. Spolu se základnami v Croydonu a Kenley pak trojice letišť tvořila hlavní leteckou obranu Londýna. Po válce se Biggin Hill stal centrem výcviku velitelů a posádek RAF.

S Biggin Hillem je z období počátků proudové techniky spojena velká tragická událost, která si ve své době získala hlavní titulky všech deníků. V pondělí 18. června 1951, během návštěvy královny Alžběty a jejího doprovodu, došlo na letišti ke třem fatálním nehodám letounu Meteor, při kterých zahynuli všichni tři piloti. První Meteor Mk. VII. příslušný k 41. peruti RAF se zřítil na přízemní domky krátce po startu. Dva další Meteory Mk. IV. ze sestavy 600. perutě RAF se srazily krátce na to během vyčkávání nad místem dopadu prvního Meteoru. O několik týdnů později další Meteor během startu přejel dráhu a na přiléhající silnici Bromley Road jen těsně minul projíždějící auto. Místní rezidenti pak veřejně usilovali o to, aby se v daném úseku silnice instaloval semafor ovládaný z řídicí věže, kterým by se při startu dočasně zastavila doprava.

Na francouzské straně byla důležitým místem přestupu základna Armée de l´ Air Villacoublay ležící třináct kilometrů jihovýchodně od Paříže. Základna byla postavena krátce před začátkem druhé světové války a dodnes slouží francouzskému letectvu. Domovskou základnu zde má dopravní i vrtulníková eskadra, kalibrovací letka, ale i jednotka parašutistického komanda N20.

Ze závodu se stal na dva týdny letecký i celospolečenský happening. Účastnili se jej nadšení amatéři, celé kolektivy, reprezentanti různých společností, ale i celebrity. Jeden z účelů závodu bylo najít způsob, jak zrychlit veřejnou dopravu mezi centry obou hospodářských megapolí.

Comet 4B

Comet 4B, G-APMA

V tomto ohledu vynikl pokus zaměstnanců syndikátu společnosti BEA (British European Airways) z neděle 19. června. Z Marble Arch vyrazili autobusem do stanice Paddington (3 minuty), vlakem do stanice Ruslip Gardens (12 minut 40 sekund), již čekající auta je za 1 minutu a 20 sekund odvezla na dráhu letiště Northolt, patřící RAF, kde stál připravený a novotou zářící Comet 4B společnosti BEA.

I když společnost v té době nedisponovala dostatečným počtem posádek vyškolených na poslední vývojový typ Cometu, nakonec se ji sestavit podařilo. Doslova za běhu proběhlo rychlé pasové odbavení a pak už se letoun imatrikulace G-APMA vydal do vzduchu. Zvláštním cestujícím byl během krátkého letu na Le Bourget servírován kaviár, šampaňské, losos a salát. Kapitán, jinak též testovací pilot, Peter Bugge dosáhl v cestovní hladině FL 230 maximální rychlosti 0,82 machu, 1004 km/h! Z Le Bourget, kde G-APMA přistála za 28 minut a 30 sekund, navazovala cesta připravenými taxíky již rovnou k l´Arc de Triomphe (Vítěznému oblouku), a to za pouhých 13 minut 15 sekund.

Z třináctičlenné skupiny byl nejrychlejší, „odmávnutý“ čas 61 minut 16 sekund přiznán Peteru W. Brooksovi. Brooks se stal v dalších letech uznávaným leteckým expertem a je také autorem několika knih s leteckou tematikou, například o historii vzducholodí Zeppelin. Průměrný čas celé skupiny, která tak získala zvláštní cenu tisíc liber, byl 62 minut a 15 sekund.

Sud-Est Vautour IIB

Bombardovací letoun Vautour

Kromě Biggin Hillu hrálo u Blériotova závodu nečekanou roli i již zmíněné letiště v Kenley. Collete Duvalová, světová rekordmanka ve skoku padákem, také však půvabná modelka a módní návrhářka, se závodu účastnila na palubě francouzského dvoumotorového bombardovacího stroje Sud Aviation Vautor. Letoun, který poprvé vzlétl v roce 1952, zařadilo francouzské letectvo Armée de L´Air do výzbroje až v roce 1958. Pilot kpt. Fribaine však omylem během vizuálního přiblížení zaměnil Biggin Hill za Kenley, které má podobný dráhovým systém, navíc jsou obě letiště od sebe vzdálená jen 12 km.

Dráha v Kenley však měla pouhých 770 metrů (má dodnes) a těžkému Vautouru nestačila. Ten na jejím konci vyjel do trávy, kde se zastavil. Naštěstí byl jen lehce poškozený přídavný podvozek, který byl poněkud neobvykle umístěný na vnějších stranách motorových gondol. Nicméně slečna Duvalová dále pokračovala v závodu, který díky incidentu na sebe přitáhl značnou pozornost. Vautour se zpátky na nebe dostal po několika dnech, kdy pro start z krátké dráhy bylo použito přídavných raket, tzv. systém JATO (Jet Assisted Take Off), který délku rozběhu zkrátil na pouhou jednu třetinu.

Zázemí bývalé základny Kenley se mimo jiné objevilo v několika leteckých filmech, jako Angels One Five (1952) či Reach for the Sky (1956). Dnes je na letišti dislokována jednotka 615. Volunteer Gliding Squadron RAF, patřící pod 22. Group RAF, provádějící na kluzácích Viking T Mk. 1 výcvik leteckých kadetů v plachtění.

Létající Holanďané, Hirrondelle a Fokker Machtrainer

Létající Holanďané, Hirrondelle a Fokker Machtrainer

Závod však nebyl jen o létání. Zúčastnila se jej celá řada majitelů veteránů nebo rychlých vozů. Například nizozemská posádka Hugenholtz a van Zalinge použila dvou vozů Hirrondelles na obou stranách kanálu, přičemž pro let z letiště Northolt na Le Bourget využila dvousedadlového cvičného letounu Fokker S.14 Machtrainer. „Létající Holanďané“ se s časem 61 minut 25 sekund při průměrné rychlosti 381 km/h umístili na solidní 26. příčce!

Ocenění vynalézavosti

Hlavní rozhodčí závodu, kterými byli Lord Brabazon a editor Daily Mail Arthur Wareham, se také rozhodli po sto librách mimořádně ocenit ty účastníky, kteří projevili nápaditou vynalézavost nebo osobní úsilí. Mezi nimi byli například Brian Neely, který umístil visutý heliport na mostě Hungerford, W. E. Butlin se svým plovoucím heliportem na Temži, kpt. Walker za osobní přístup, efektivní organizaci a výhodné umístění heliportu na břehu řeky.

Vznášedlo SR N.1

Vznášedlo SR N.1

Dále to byl Bill Aston, testovací pilot firmy Vickers-Armstrong, za příkladnou ukázku použití obojživelného letadla Piaggio P. 136 jako způsobu cestování mezi dvěma městy, Owen Dixon, který na svém invalidním vozíku podnikl pozoruhodnou a odvážnou cestu. Jonathan Hutchinson za geniální příklad osobního dopravního prostředku, skládacího motorového skútru, který jde snadno složit a převézt v lehkém sportovním letadle. Fergus Fergusson jako nejrychlejší jednoruký účastník. Nebo madame Madeleine Rassamová, která bez jakýchkoliv předjednaných výhod využila kombinaci běžně dostupného, přesto nejrychlejšího spojení.

Dále byly tři úspěšně dokonané pokusy vyzdviženy jako mimořádné a výjimečné. Až na jeden z nich při nich nešlo o čas.

Jean-Baptiste Salis letěl na vlastnoručně postavené replice Blériotu XI. z roku 1909 mezi novým letištěm v Calais, otevřeným 6. června s přívlastkem Louise Blériota, a letištěm Lydd-Ferryfield v hrabství Kent.

Supermarine Scimitar na palubě HMS Victorious

Supermarine Scimitar na palubě HMS Victorious

Druhým byl pokus Cdr., Commander, Iana H. Forestera Martina, šéfinstruktora Fleet Air Arm, Royal Navy, který svůj Supermarine Scimitar sám pilotoval. Z Paříže do Londýna se dostal za úctyhodných 43 minut a 11 sekund. Letoun Vickers Supermarine Scimitar byl námořní stíhací letoun, od roku 1958 sloužící na britských letadlových lodích. Z celkem 76 vyrobených strojů jich však do vyřazení v roce 1969, havarovalo 39, tedy více než padesát procent! Proudový Scimitar je dnes typickým představitelem proudového letounu, který pro leteckou veřejnost nešťastně skončil v aerodynamickém tunelu zapomnění.

Třetí oceněný pokus uskutečnil slavný britský plachtař Derek Piggott. Jeho otevřený kluzák EoN Olympia byl oběma směry tažený letounem Miles M.38 Messenger. K volnému plachtění nad průlivem si Piggott nakonec vybral další pokus 22. července. Jeho uzavřený větroň Olympia 419 se při něm potýkal s velmi obtížnými meteorologickými podmínkami. Derek Piggott, který za svůj život létal na 153 typech motorových letadel a 184 typech kluzáků, zemřel v lednu letošního roku ve věku nedožitých 97 let.

Nejrychlejší první tři místa

Royal Air Force poslala do hry čtyři „týmy“: velitele základny v Duxfordu Group Captain G/C Normana Rydera, velitele 65. perutě také z Duxfordu Charlese Maughana, pilota ze stejné perutě Flight Lieutenant F/L Williamse a kadeta RAF ze základny v Cranwellu, poddůstojníka Johna Volkerse.

Piloti 65. perutě si myšlenku účasti v závodu vzali od počátku za svou. Nakonec se do hry zapojila celá duxfordská základna. V rámci efektivity se „závodní týmy“ přemístily blíže k Londýnu. Jak bylo zmíněno, byla pro tento účel zvolena základna RAF Biggin Hill. V červenci 1959 měl Biggin Hill již statut mezinárodního letiště se smíšeným provozem, tedy civilním i vojenským. V prvních dnech závodu následovala série pokusů, při kterých se logistika přesunů a boje o každou sekundu v jednotlivých etapách brousila do nejmenších detailů. Například pro zajištění „zelené vlny“ na silnici z centra Londýna, ovládal tým „dobrovolníku z RAF“ na jednotlivých křižovatkách zelenou na semaforech tím, že našlapával ovládací podložky na silnici. Tuto „nekalou praxi“ si ovšem policie snažila ohlídat.

Charles Maughan po dojezdu v Londýně

Charles Maughan po dojezdu v Londýně

Vítězný čas 40 minut a 44 sekund nakonec absolvoval Maughan z Paříže do Londýna. Od L´Arc de Triomphe se vydal jako „závaží“ na motocyklu RAF řízeného desátníkem Mehauxem, který jej za 4 minuty dopravil do Issy, odkud jej vrtulník RAF Bristol Sycamore pilotovaný F/O Chasem za 3 minuty a 44 sekund přenesl do Villacoublay. Připravený a spuštěný dvousedadlový Hunter T. 7 s pilotem F/L Burnsem jej za 18 minut a 28 sekund přenesl do Biggin Hillu, kde na Maughana čekal další Sycamore, se kterým pilot F/L Salt přistál v Chelsea u Temže za sedm minut a třicet sekund. Poslední dějství se odehrálo opět na sedadle vojenského motocyklu, když desátník Mac Mahon dorazil k Marble Arch za šest minut a tři sekundy.

V boji o každou sekundu byl nakonec diskvalifikován pilot Williams, který měl původně druhý nejrychlejší čas. Důvodem bylo, že jeho motocyklista, projel jednu z křižovatek na červenou a navíc rychlostí 140 km/h. Na druhém místě se proto s časem 41 minut a 41 sekund umístil Eric Rylands, ředitel charterové letecké společnosti Skyways Limited, kterému firma Hawker Siddeley poskytla na cestu do Paříže Huntera T. 7. Skyways Ltd. byla v letech 1946 až 1962 charterová letecká společnost. Její flotila měla devět letadel, po čtyřech kusech Avro 685 York, Lockheed-749 A Constellation a jeden Handley Page HP. 81.

Třetí místo obsadil velitel základny Duxford Group Captain G/C Norman Ryder časem 42 minut a 6 sekund.

Letecký kadet Under Officer John Volkers byl do závodu vybrán jako velmi nadaný pilot. Z Paříže do Londýna měl velmi rychlý čas, 42 minut a 34 sekund. Volkers byl po ukončení kadetního výcviku přeložen k 8. peruti RAF do Jemenu. V srpnu 1961 vlétl se svým Hunterem na střelnici v Zinjibaru, východně od Adenu, v Jemenu, do země a zabil se.

Obálka časopisu Flying Review z léta 1959

Obálka časopisu Flying Review z léta 1959

Závodu se svojí přítomností u L´Arc de Triomphe, také účastnila paní Jeanne Blériotová, manželka Louise Blériota, zatímco Christine Blériotová, dcera, se závodu zúčastnila aktivně. Veřejnou dopravou zvládla cestu z Paříže do Londýna za 3 hodiny 19 minut a 23 sekund.

Ve čtvrtek 23. července 1959 byli lordem Rothemorem, předsedou Associated News Group, před Marble Arch za účasti dalších významných hostů slavnostně předány ceny.

Charles Maughan a Norman Ryder získali pro RAF šek na celkem 6500 liber. Cena za první a třetí místo. Peníze byly věnovány charitativnímu fondu RAF, spolku starajícím se o veterány a jejich rodinné příslušníky a nadačnímu fondu paraplegiků. Do svého osobního vlastnictví získal Maughan pohár, v únoru 1955 byl vyznamenán francouzským řádem Chevalier de La Legion d´honneur a později téhož roku získal letecké vyznamenání Force Cross Air, AFC. O jeho životě na jiném místě.

Tehdejší tisk psal o závodu oprávněně s velkými přívlastky. Organizace i zapojení rozdílných vrstev účastníků byl rozhodně nezpochybnitelný úspěch. Blériot Race 1959 se stal výjimečným leteckým svátkem s účastí mnoha rozdílných typů letadel, které dnes můžete spatřit jen v muzeu: dvousedadlový Supermarine Spitfire T. 8, obojživelné Piaggio P. 136, Morane Saulnier M. S. 760 Paris, Hunter T. 7, Vautour, Jet Provost, Tiger Moth, Auster J/5 Aiglet, D. 31 Druine Turbulent, Jodel D. 117, de Havilland DH. 104 Dove, Percival Prentice, Percival Proctor, Avro Anson C Mk. 19, Miles M. 100 Student, de Havilland Vampire a Vickers Viscount.

V té době absolvoval zkušební lety neotřelý projekt autogyra poháněného turbovrtulovými motory Rotodyne. Výrobce Fairey Aviation Ltd. se však rozhodl nenarušit pevně stanovený letový program a závodu se neúčastnit. Letové zkoušky však byly zároveň jeho labutí písní, neboť v témže roce byl tento experimentální, ale i příliš hlučný projekt zrušen.

Piaggio P.136

Piaggio P.136

Rotodyne, projekt, který neuspěl.

Rotodyne, projekt, který neuspěl

Oslava rekordu v den 50. výročí Bléritova letu

Po slavném Bléritově letu v roce 1909 následovaly další milníky, které v historii letectví mají také své pevné místo, žel časem poněkud neoprávněně zarostly travou.

První nonstop let mezi Londýnem a Paříží se uskutečnil 12. dubna 1911, když aviatik Pierre Prier s Blériotem XI odstartoval z letiště v Hendonu a po 3 hodinách a 56 minutách přistál v Issy na letišti Les Moulineaux. Prier vedl na hendonském letišti Blériotovu leteckou školu. Téhož roku od Blériota odešel a jako konstruktér se podílel na stavbě rychlého jednoplošníku Bristol.

Deset let po Bléritově slavném letu byla 25. 7. 1919 mezi Londýnem a Paříží zavedena pravidelná letecká doprava. Z letiště Hounslow Heat ji na Le Bourget jako první zajišťovala britská společnost AT & T, Aircraft Transport & Travel, s použitím letounů De Havilland DH. 16 pro čtyři cestující. Let v trvání 2 hodin a 30 minut stál 21 liber.

Vznášedlo SR N.1

Vznášedlo SR N.1

Ale zpět do roku 1959. V červnu se v Lamanšském průlivu poprvé objevil nový dopravní prostředek – vznášedlo SR N. 1 (N – Nautical), výrobce Saunders-Roe Limited. Dne 25. července 1959, na počest padesátého výročí Blériotova letu, ustanovilo vznášedlo s označením G-12-4 časový rekord, když cestu mezi Calais a Doverem urazilo za pouhou 1 hodinu a 56 minut jízdy. Tímto počinem nastal úsvit nového způsobu cestování přes La Manche, který vydržel do roku 2000.

Šedesáté výročí závodu Blériot Race – 2019

Vážení čtenáři, nevím, jak vy, ale já bych si malý výlet v čase, kdy bylo možné na obloze spatřit tak rozmanitou škálu letadel, velmi rád dopřál. Možné to však není. Čas, který uplynul, je proti sentimentu nerovný soupeř, a tak se nabízí vzpomínka nová.

Logo vzpomínkové akce 2019

Logo vzpomínkové akce 2019

Ve čtvrtek 1. srpna 2019 odstartuje od londýnského Marble Arch ke vzpomínkovému závodu „Arch to Arc“ skupina cyklistů, vedená vnuky Charlese Maughana. Simon a Daniel Maughanovi chtějí dosáhnout Arc de Triomphe za 40 hodin a 44 minut, tedy v čase, který v minutách a sekundách vytvořil před 60 lety jejich děda, letecký vicemaršál RAF Charles Maughan.

Na tým devíti cyklistů bude v centru Paříže čekat původní pohár z roku 1959, který je v majetku syna a dcery Charlese Maughana. Cyklojízda nebude jen vzpomínkou na samotný závod z července 1959, účelem je také získat peníze pro činnost charitativního fondu RAF (Benevolent Fund RAF), jehož cílem je životně důležitá a široká podpora lidem, kteří sloužili nebo vykonávali svou národní službu v britském letectvu.

O tom, jak vzpomínková cesta dopadla, vás budeme informovat.

Charles Gilbert Maughan

Narodil se v Londýně 3. března 1923. V lednu 1942 vstoupil do Fleet Air Arm, letecké složky britského královského námořnictva Royal Navy. Jako pilot byl v červnu 1943 přidělen k 836. námořní peruti vybavené letadly Fairey Swordfish operujících z přestavěné obchodní lodě Empire MacCallum. Tyto primitivní letadlové lodě, které se plavily s Atlantickými konvoji, měly sloužit jako odstrašující prostředek pro německé ponorky. Avšak krátká paluba, omezené přistávací vybavení a nestálé počasí v Atlantiku tvořily velmi nebezpečné operační podmínky. Na Štědrý den v roce 1944 se Maughan pokoušel o přistání na své domovské lodi, zmítající se ve vysokých vlnách, jeho křídlo přitom zavadilo o nástavbu a Swordfish se zřítil do moře. Maughan byl zachráněn.

Letouny Swordfish z letadlové lodi Ark Royal

Letouny Swordfish z letadlové lodi Ark Royal

Fairey Swordfish, na podobném stroji sloužil Charels Maughan

Fairey Swordfish, na podobném stroji sloužil Charels Maughan.

Poslední měsíce války odlétal na letounech Supermarine Seafire u 801. námořní perutě. V červnu 1946 odešel ze služeb Royal Navy. V roce 1949 vstoupil do RAF, kde létal na letounech Spitfire, Meteor, Venom, a to jak ve Spojeném království, tak v Německu.

V roce 1958 byl již několikátým rokem velitelem 65. perutě, vybavené stíhacími letouny Hawker Hunter. Poté, co sloužil jako náčelník štábu letectva, byl Maughan jmenován velitelem slavné IX. perutě RAF vybavené bombardéry Vulcan. Tím nastal v jeho kariéře zlomový okamžik, do té doby sbíral zkušenosti pouze jako stíhací pilot jednosedadlového stroje. Své letecké, a především organizační schopnosti však dokázal natolik rychle zúročit, že byl za pouhý rok povýšen do hodnosti velitele skupiny (Group Captain), a převelen do Honningtonu, kde velel základně „V-bombardérů“. Jednalo se o trojici britských letadel, schopných nést jaderné pumy – Valiant, Vulcan, Victor. Poslední velitelskou základnou se mu stal Waddington, odkud přešel jako operační důstojník na velitelství bombardovacího letectva.

V roce 1971 byl na tři roky jmenován vojenským leteckým atašé při velvyslanectví Spojeného království v Bonnu. V této době byl zasvěcen do plánování budoucí role letounu Panavia Tornado. Nové znalosti po návratu zužitkoval ve funkci staršího důstojníka štábu 1. bombardovací skupiny. V roce 1974 byl jmenován do hodnosti leteckého vicemaršála (Air Vice Marshall), ve které odsloužil dvě funkční období.

V prosinci 1977 definitivně opustil řady RAF a na dobu pěti let se stal generálním sekretářem Royal British Legion, podporujících od roku 1921 veterány a jejich rodinné příslušníky. Maughan byl v roce 1970 oceněn Řádem britského Impéria třídy Commander, CBE, a v roce 1976 Řádem lázně III. stupně, Companions Bath, neboli CB. Získal také Medaili svobody (od roku 1963 Prezidentská medaile svobody), která je nejvyšším civilním oceněním ve Spojených státech. Jeho velkou vášní byly dálkové pochody, kterých se nejen účastnil, ale pomáhal je i organizovat.

Nejrychlejší muž neobyčejného závodu Blériot Race 1959 zemřel 1. prosince 2009.

Nepřehlédněte:

Nejčtenější

Miliony uživatelů řeší problémy s Windows 10. Někomu i zrudla obrazovka

Aktualizace Windows 10

Kontrola aktualizací Windows se v poslední době Microsoftu nedaří tak, jak by měla. Nové aktualizace přinášejí řadě...

USA by mohly prohrát omezený konflikt s Čínou, soudí vědci ze Sydney

Americká ponorka USS Hawaii na manévrech RIMPAC 2018 u Havajských ostrovů

Vojenská nadřazenost Američanů v Jihočínském a Východočínském moři je věcí minulosti. Jejich ozbrojené síly jsou...

Kdy ani ochranný oblek nepomůže. Co dokáže granát nebo zákeřná motýlí puma

Podívejte se s námi k pyrotechnikům PČR

„Pokud mě uvidíte utíkat, snažte se mě předběhnout.“ Vtip, který laika pobaví, ale z pohledu pyrotechnika je otřepaný a...

Proč byli někteří dinosauři tak velcí? Měli něco, co savci ne

Jedním z evolučních důvodů gigantických rozměrů sauropodů byla pasivní obrana...

Největší suchozemští tvorové všech dob, pravěcí sauropodi, byli výrazně větší než všechna zvířata, která známe z naší...

Podílel se na revolučním objevu. Teď se bojí, jak ho veřejnost přijme

Samuel Sternberg se podílel na objevu nástroje na editaci genu (CRISPR)

Geneticky modifikované děti jsou nezodpovědný, hloupý experiment, myslí si Samuel Sternberg. Americký genetik, který se...

Další z rubriky

Nedaří se. Klesají i prodeje telefonů, dobře si vedou jen chytré reproduktory

Úvodní tisková konference IFA 2019

Zahajovací konference největšího veletrhu spotřební elektroniky IFA 2019 se snad poprvé v dějinách nevznášela v...

Rekordní stíhačka a nejrychlejší auto českých silnic. Avia slaví sto let

Avia chystá výrobu elektrického provedení svého nákladního modelu.

Pražská továrna Avia se během dosavadní stoleté existence proslavila nejprve jako výrobce letadel, v období vlády jedné...

Smrtícím ohrožením může být pro letadlo i hejno kobylek, nejen ptáci

Airbus A330 společnosti China Eastern v hejnu ptáků

Stává se to. Největší nebezpečí hrozí před přistáním a v srpnu. Střet letounu s ptáky nebo dokonce i jen hmyzem může...

Najdete na iDNES.cz