Pokud jste nečetli knihu a ani neviděli mimo jiné sedmi Oscary ověnčený film Vzpomínky na Afriku, vůbec to nevadí. Na Technetu jsme si poradili s romantickým balastem a zaměřili se – tedy alespoň z našeho pohledu – na to zajímavé. Příběh i jeho postavy jsou založeny na skutečnosti a je až zarážející, kam až nás pátrání v knihách o této knize dánské baronky Karen Blixenové dovedlo.
„Měla jsem farmu v Africe na úpatí Ngongských vrchů,“ začíná svoji knihu Karen Blixenová a ihned navazuje větou, která má pohledem leteckého navigátora už nějakou tu hodnotu: „Pětadvacet mil na sever protínal vysočinu rovník, moje farma však ležela ve výšce dvou tisíc metrů nad mořem. O polednách měl člověk pocit, že žije blízko slunci, ale odpoledne a večery bývaly jasné a chladné a v noci byla zima.“
Ve filmu, který se odehrává zhruba mezi lety 1914 až 31 nabude člověk dojmu, že jde o divočinu. Dnes jde však o čtvrť Karen keňské metropole Nairobi, pojmenované jak jinak než po této spisovatelce. V sezonním mokřadu její tehdejší kávové farmy si v roce 1930 zřídil přistávací plochu britský dobrodruh, profesionální lovec a pilot Denys Finch-Hatton (ve filmu jej hraje Robert Redford). To místo se dá dohledat i dnes. Jde o golfový klub Karen na jihozápadě Nairobi, který rámuje silnice s názvem Ndege, což ve svahilštině znamená pták nebo letadlo. Mimochodem, pohybujeme se kolem 1 850 m. n. m. a posadit tam dnes na trávník svůj dvojplošník by byla nejspíš dost drahá legrace.
 |
Předmětný letoun Denyse Finche-Hattona byl de Havilland Gipsy Moth, zakoupený na konci roku 1929. Pilotní zkoušky Denys složil 15. září téhož roku a není divu, že při průzkumu trhu sáhl po tomto stroji. Byl to oblíbený letoun, patřičně zpropagovaný amatérským pilotem, následníkem trůnu britského impéria a později nechvalně proslulým bonvivánem Edwardem, princem z Walesu, jenž se v roce 1936 vzdal britského trůnu kvůli rozvedené Američance, paní Simpsonové. Aby toho nebylo málo, princ z Walesu byl i Denysovým klientem, kterého Finch-Hatton doprovázel na loveckých výpravách v Keni.
Je však potřeba podotknout, že Gipsy Moth DH.60G byl v té době skutečně těžko odolatelná volba. Nabízel dobré letové vlastnosti, a hlavně nový spolehlivý motor Gipsy I.. Název Gipsy (cikán) odkazoval na ztrátové mazání, které za cenu jisté „ušmudlanosti“ nabízelo nezdolnou výdrž a spolehlivost.
Kniha, a hlavně film Vzpomínky na Afriku jsou právem vnímány jako příběh životní lásky dvojice aristokratů (i když Denys byl třetím synem hraběte, takže už pouhým členem šlechtické rodiny a Karen titul baronky vyvdala) v nádherných kulisách divoké přírody. Když Karen popisuje v knize své přátele na farmě, jde převážně o muže. Filmový scénář ovšem potřeboval něco zajímavějšího než upoceného pána v tropické helmě, a v podobě herečky Suzanny Hamilton tak uvedl postavu dívky Felicity, které má co do šelem více zkušeností s africkou divočinou než s muži.
Z našeho pohledu jde však o nadmíru zajímavou fiktivní postavu, inspirovanou budoucí pilotkou Beryl Markhamovou, která se v té době skutečně pohybovala v blízkosti obou hlavních hrdinů. Jak intenzivní tato blízkost byla, ponechme již chininem zjitřené imaginaci, i když v této nadmořské výšce již netřeba obávati se malárie.
Beryl Markhamová vyrostla v keňské divočině, kam ji její otec, trenér dostihových koní Lorda Delamera, kapitán Charles B. Clutterbuck, po rozvodu přemístil z britské domoviny. Denys byl se svým žlutým Gipsy Mothem u jejích leteckých začátků, které ovšem v průběhu let – konkrétně 4. září 1936 – vyvrcholily sólo přeletem z jižní Anglie do severní Ameriky. Byla to první žena, které dokázala uskutečnit přelet Atlantiku v tomto směru, a kdyby jí u pobřeží Nového Skotska nezamrzly ventily palivové nádrže, doletěla by až do New Yorku. Její výkon, který považovala za debakl, ocenily i takové ikony letectví jako Charles Lindbergh či Amélie Erhartová.
Nespoutaná Beryl byla o patnáct let mladší než Denys a o sedmnáct než Karen. A po odloučení od svého druhého manžela bydlela v roce 1931 v Denysově staré chatě v klubu Muthaiga, kde se v dubnu 1918 Karen s Denysem poprvé potkali. Naštěstí nejsme v Technetu žádné drbny a místo spekulací nabízíme citaci, kterou v roce 1942 vzpomíná Beryl na Denyse ve své autobiografii West with the Night: „Byl učencem klasické hloubky, a přitom méně pedantským než neučený chlapec. Byly chvíle, kdy mohl Denys propadat zoufalství nad lidmi, ale nacházet poezii v kamenitém poli. Pokud jde o šarm, mám podezření, že jej Denys vynalezl … šarm intelektu, rychlého Voltairovského humoru.“
