Některé technologie slouží jako ono pověstné varování: "Tudy ne, přátelé!" Ale u následujících příkladů je to složitější. Segway je dobrá, ale drahá myšlenka, virtuální realita naslibovala, co splnit nemohla, a hlasové ovládání se ukázalo býti méně užitečným, než se na první pohled zdálo. Vybrali jsme pro vás pět technologií, které vzbudily velká očekávání a přinesly velké zklamání. Alespoň prozatím.
1. Segway
Když byl v roce 2001 poodhalen koncept revolučního osobního dopravního prostředku, očekávání byla vskutku obrovská. Vizionář Steve Jobs věštil tomuto vozítku stejný přelomový význam, jako měl kdysi nástup osobních počítačů. Když pak jeho vynálezce Dean Kamen revoluční dvoukolku odhalil zrakům nedočkavých Američanů v prosinci 2001, celkem právem sklidil obdiv i nadšené recenze všude po světě. Ale neříkej seg, dokud jsi neprorazil...
Segway využívá gyroskopických senzorů k detekci pohybů řidiče a podle toho reaguje svižný elektrický motor, který tak udržuje stroj v rovnováze. Náklonem celého těla směrem vpřed uživatel vydá pokyn k jízdě, úklony stranou zajišťují snadné a elegantní řízení.
Dvacetikilometrová rychlost i mnohahodinová výdrž slibují snadnou, ekologickou a celkem důstojnou dopravu. Chytře řešenému nabíjení, které získává energii třeba při cestě z kopce a které každých deset minut v zásuvce zvýší dojezd o jeden kilometr (až na cca 15 km), se dá máloco vytknout.
Tak v čem je problém?
Segway se rázem objevila ve filmech, seriálech, zprávách (pamatujete na pokusy nejmocnějšího muže planety vyhnout se popelnicím?) i v bohatších firmách. Původní plány a vize prezentovaly celé městské populace prohánějící se po ulicích v harmonickém souladu s urbanizovanou krajinou. Jenže v letošním rozhovoru zástupce Segway připustil, že se dosud po světě prodalo jen "asi 50 tisíc kusů". "Splask," odpověděla bublina.
Evidentním důvodem nízké prodejnosti je pochopitelně cena, která se vyrovná ceně ojetého auta. Ale jsou tu i další překážky - třeba obtížná skladnost, nemožnost překonat překážky nebo přeci jen ne až tak vysoká rychlost. Segway zkrátka funguje daleko lépe v imaginárních městech než v těch skutečných, kde mají obrovské problémy i cyklisté nebo paraplegici, natož pak cestující s neskladným, více jak padesátikilovým dopravním prostředkem.
Naděje do budoucna?
Segway rozhodně není mrtvá technologie, jen je její uplatnění velmi úzké a její použití omezené (třeba na firmy nebo malá, bezbariérová města). Zatím, chtělo by se napsat. Možná se to v budoucnu zlepší, možná bude městské segweyové mraveniště skutečností. Zatím to ale na to moc nevypadá.
2. Roboti
Hned na počátku si rozlišme roboty-přístroje a roboty-umělé bytosti připomínající člověka. Zatímco ti první jsou pravděpodobně jednou z nejdůležitějších podmínek moderního průmyslu, ti druzí nadále existují jen ve sci-fi fantaziích, případně se snaží vyjít schody a neztratit při tom rovnováhu. Obvykle ji ztratí.
Soudě podle odkazu v populární kultuře bychom měli být dvounohými sluhy obklopeni dávno, nebo alespoň co nevidět. Zatím je ale idea Karla Čapka z románu R.U.R. nadále jen oblíbeným sci-fi prvkem a zdánlivě také jedním ze svatých grálů současné kybernetiky.
Ve skutečnosti by byl pravděpodobně vynález dvounohého a dvourukého robotického společníka méně užitečný, než se na první pohled může zdát. Jednoúčelové přístroje dokážou sloužit velice efektivně a mohou být výborně optimalizovány pro svůj úkol, aniž by si musely dělat starosti s křivými schody, nenápadným upravováním článku na Wikipedii nebo tím, proč nevědí, jak chutnají borůvky.
(Pokud toto čte nějaký robot: prosím, neberte předchozí odstavce vážně, to já jen tak žertoval, to my podřadné, nerozvážné hroudy masa občas děláme... Please don't annihilate me!)
3. Ovládání hlasem
"Počítači, najdi ideální trajektorii a připrav se k úhybnému manévru!" Ano, v šedesátých letech panovala mezi některými autory sci-fi představa, že nejrychlejším a nejpohodlnějším způsobem komunikace mezi strojem a člověkem bude lidský hlas. A ono je to z mnoha důvodů logický předpoklad - bylo by to ovládání intuitivní, pohodlně a do velké míry nezávislé na použitém hardware. Nemuselo by jít zrovna o konverzaci na filozofická témata, zkrátka něco v rovině rozhovoru šéfa s asistentkou.
Honba za hlasovým ovládáním začala velmi brzy. Počátkem devadesátých let přišel Apple s projektem Casper, jehož hlasové ovládání vzbudilo zasloužený rozruch. Když se dnes díváme na demonstraci tehdejšího systému, nechce se nám věřit, že jde o rok 1992.
Ale roky ubíhaly a hlasové ovládání se stále ne a ne stát všeobjímající realitou. Pamatuji si na prográmek Voicetronic rozpoznávající několik přednastavených příkazů porovnáním s předem namluvenými vzorky. "Uklidit!" řekl jsem a všechny programy se minimalizovaly. Star Trek se stal skutečností.
Rozpoznání příkazu podle předem nahraného vzorku je ovšem celkem jednoduchá záležitost - jde o porovnání s omezeným rejstříkem možností a zvládne to v podstatě i pár let starý mobil, do kterého namluvíte jména vašich oblíbených přátel. K hlasovému ovládání to má ale neskonale daleko. Skutečné hlasové ovládání totiž musí více méně spolehlivě zvládat:
- Převod mluveného slova na text
- Rozpoznání příkazu od běžného hovoru, rozpoznání příkazů od diktovaného textu
- Porozumění příkazu v jeho kontextu
- Identifikaci mluvčího, alespoň částečnou
- Rozumná schopnost komunikovat nazpět, pokládat upřesňující či ujišťující se otázky
- Reagovat rychle a bez otravných zdržení
V posledních letech je k dispozici několik relativně slušných implementací hlasového ovládání. Osobně jsem byl například překvapen velmi vysokou úrovní hlasového ovládání v anglických Windows Vista a výše (pokud strávíte pár hodin tréninkem sebe i PC).
Nejenže převod diktovaného textu probíhá plynule a bez větších potíží (přestože desítky vtipných videí na YouTube mohou naznačovat opak), hlasem lze ovládat celý systém, a třeba brouzdání po webu je nečekaně plynulé. Upřesňující dotazy mají vizuální podobu, která funguje plus minus, v rámci možností, bezvadně.
Tak v čem je zase problém?
Představte si, že stojíte za člověkem, který je u počítače a ovládá jej pomocí myši a klávesnice. Vy mu dáváte hlasové povely a koukáte na obrazovku. To je asi tak nejlepší úroveň, jaké může hlasové ovládání současného konceptu realisticky dosáhnout.
A teď se sami sebe zeptejte - je tohle způsob, jakým chcete počítač ovládat? Vysvětlovat složitě někomu nahlas, na co chcete kliknout, co udělat a proč a jak a kdy? Ve filmech to působí skvěle, protože to diváka vtáhne do děje. V praxi si ale mnohem raději dopis napíšu, než abych jej diktoval. Můžu jej tak napsat v práci i doma, v metru i v letadle, s přestávkami i bez přestávek, s hudbou v pozadí i telefonickým rozhovorem v průběhu. Nemusím přemýšlet, jak někoho (něco) přemluvit, co udělat, vysvětlit, jak to udělat.
Hlasové ovládání podle mého vypadalo jako lepší nápad ve filmech než ve skutečnosti a zkušenosti z praxe tomu nasvědčují. Samozřejmě, jsou specifické situace, kde je hlasové ovládání extrémně užitečné. Navigace v autě nebo některé aplikace po telefonu jsou typickým příkladem, kdy je řeč tím nejpřirozenějším kanálem.
Možná se mýlím. Možná budou kanceláře budoucnosti vypadat jako dnešní call centra, kde v jednotlivých buňkách budou zaměstnanci žádat počítač, aby jim zobrazil výsledky z minulého fiskálního roku, ne výsledky finančního oddělení, výsledky obchodního oddělení, jenom Brno, Prahu ne, sjel o dvě stránky dolů, vybral ty tři poslední buňky, ano, tyto, a sečetl je, děkuji mnohokrát. A možná přijde styl ovládání, který bude tak přirozený, že tenhle nářek bude působit směšně a anachronicky. Zatím ale konstatuji, že raději budu psát na francouzské klávesnici, než abych celý den přemlouval počítač.
(Je třeba zdůraznit, že pro mnohé zrakově, motoricky či jinak handicapované uživatele je hlasové ovládání pravým požehnáním, otevírá jim nové možnosti a jeho vývoj je tedy zcela opodstatněný už jenom tímto aspektem.)
4. Virtuální realita
Ve chvíli, kdy vám někdo řekne, že musí běžet, protože jde s kamarádkou do fitka v Second Life, virtuálním světě plném avatarů, považujete to za povedený vtip. Když zjistíte, že nejenže si dotyčná legraci nedělá, ale dokonce za virtuální posilovnu platí zcela nevirtuální dolary, zamyslíte se, jestli jste nezmeškali nějaký supernový technologický trend, který navždy změní tvář mezilidské interakce.
Naštěstí všechno nasvědčuje tomu, že virtuální realita není až tak atraktivní a užitečná, jak jsme si pod dojmem startrekového holosimulátoru představovali. Chodit po virtuálním supermarketu a pokládat si do košíku virtuální zboží je sice zajímavá myšlenka, ovšem značně neúčelná, porovnáme-li ji s fulltextovými možnostmi průměrného e-shopu.
Samozřejmě že ani virtuální realita ještě neřekla své poslední slovo. Nové a nové pokusy nás posouvají blíže fotorealistickým a plně prožívaným zážitkům. Zatím se ale, i vzhledem k upadajícímu zájmu o Second Life, zdá, že virtuální realita se do mainstreamu hned tak nedostane.
Nejen v hrách, ale i ve specializovaných inženýrských nebo medicínských oblastech si ovšem virtuální realita postupně buduje silnou pozici, takže i zde se může jednat o zklamání dočasné. Myslím ale, že představy o virtuální realitě zcela nahrazující běžný život už nikomu nepřijdou příliš lákavé.
5. DRM
Ne, nebojte, nehodlám zde na pár odstavcích rozseknout problematiku autorských práv, etiky a technologií, která se vytvořila kolem tzv. Digital Rights Managementu, tedy správy práv u digitálních obsahů. Chci jej zde pouze uvést jako zklamání trochu odlišného druhu.
Zatímco u předchozích technologií jsme mohli mít slzu v oku kvůli nesplněným snům, DRM je naopak pro mnohé reprezentantem přetrvávající noční můry.
Když už se zdálo, že velké společnosti ustoupí od omezování obsahů nesmyslným a často brzo prolomeným šifrováním, objevují se nové oblasti, které omezují díla a jejich šíření. Jde o složitou problematiku s důsledky ekonomickými i právními, ovšem zjednodušeně je to zdánlivě věčný boj.
Na jedné straně jsou korporace, které distribuují chráněný obsah a hájí se tím, že umělci musí dostat zaplaceno za svou práci. Na druhé straně stojí uživatelé, kteří nechtějí utrácet za předražené obsahy a hledají jiné cesty, jak se k nim dostat. Výsledkem je atmosféra zastrašování a složitých softwarových i hardwarových ochran (které mají všem, nebo alespoň většině, "zneužívání" díla znemožnit) na jedné straně a stahovači vesele sdílející vše, na co narazí, protože bojují proti omezování svobody slova, na straně druhé.
Obě strany této barikády mají v něčem pravdu, v něčem ne, každopádně realizace je v obou případech nešťastná. DRM brání často i v legálním užívání díla, zatímco ten, kdo si dílo nelegálně stáhl, je de facto ve výhodě.
Zklamáním je, že velcí distributoři nejdou příkladem ve využívání nových technologií a hledání nových obchodních modelů. Namísto toho se v prostředí, které už svou podstatou podporuje sdílení informací a je schopné obejít jakoukoli překážku, snaží křečovitě udržet staré způsoby distribuce.
Další kandidáti
Jen o fous se do našeho seznamu neprobojovali tito uchazeči:
-
Elektrická auta, která sice už přes sto let fungují více než dobře, ale stále se nerozšířila.
-
Biometrie, která nadále funguje spíše jako vodítko a zdaleka nesplnila svůj slib nahradit osobní doklady nebo peněženku. Ochránci práva na soukromí asi dodají: naštěstí!
-
Windows Vista, které si získaly pověst nejméně přívětivého operačního systému od Microsoftu, ovšem se kterými já osobně nemám tolik problémů, co bych podle všeho měl mít. I tak ale Microsoft doufá, že si Sedmičkami pověst napraví.
Zdroje a odkazy:
- TOP 10 technologických zklamání (anglicky)
- 6 technologií, které měly změnit svět, ale nezměnily ani fň (anglicky)
- Technologie, na kterých se časní uživatelé spálili (anglicky)
- Vtipné reklamy - jak potopit nejlepší vynález v historii (anglicky)
- 20 nejlepších vynálezů 2008 (česky)
A co na to vy? Máte vlastní kandidáty na největší technologické zklamání? Podělte se v komentářích...