Očima potápěče: Unikátní vrak letadla uvidí jen málokdo

  • 14
Dornier Do 26 je právem považován za nejkrásnější létající člun. První prototyp letounu se zalomením křídla po vzoru racků s unikátním zatahováním plováků do křídel se vznesl v květnu 1938. Pokřtěn byl Seeadler (Mořský orel). Po dvouleté službě byl tento elegantní hydroplán poslán na mořské dno britským Hurricanem při bitvě o Narvik.

Byla to velká námořní bitva se čtyřmi desítkami potopených lodí (více o ní v tomto článku), která se stala osudnou i pro Dornier Do 26 Seeadler. Právě tento letoun, respektive ponor k vraku letadla, se do předchozího článku nevešel.

Ponory na „okoukané” torpédoborce jsme chtěli zpestřit  o hloubkový adrenalinový zážitek, ale kapitán z obvyklých administrativních důvodů odsouval potápění k ponorce do nedohledna. Přišel alespoň s nabídkou průzkumu vraku letadla v nedalekém Rombaksfjordu.

Prý ho nalezli v roce 1991, stále není vyvázán a frekvence potápěčů tam není veliká. Vraky letadel pod vodou jsou vyhledávanou zajímavostí, ale jen málokterý potápěč se dostane k zachovalému letadlu. Hlavním ničitelem je samozřejmě náraz na hladinu, ale obrovskou škodu na vraku většinou udělá „podmořský pluh”, což je vlastně vlečná rybářská síť. Ale nebyli jsme na Jadranu, tak to vypadalo nadějně.

Ponor připomínal pátrání v kosmické lodi

Komplikaci přineslo samotné hledání letadla. Z naší výpravy čtyř dvojic se štěstí usmálo pouze na mě a mého parťáka. Plavba na kompas na více než sto metrů, viditelnost kalená sladkou vodou z blízkého potoka a ledová teplota moře můžou při hledání tohoto leteckého unikátu snadno zavinit neúspěch. Vrak leží v hloubce kolem 20 metrů, bohužel při zanoření jsme neměli žádné informace, jak letadlo vypadá.

Z proplouvání kolem trupu tohoto pětadvacetimetrového hydroplánu jsme však příliš moudří nebyli, ponor spíše připomínal pátrání v kosmické lodi. Fantazii navíc rozvíjela také naděje, že patříme k prvním Čechům, kteří tento unikát vidí. Vrak má podivně ulomené křídlo, ze kterého trčí vzhůru atypické celokovové plováky (křídlo bylo otočeno), třílisté naklápěcí vrtule na motorech směřují na všechny strany. 

Na otázky odpovědělo muzeum

Následující návštěva muzea v Narviku nám objasnila většinu otázek. Náš potopený Dornier Seeadler klesl do dvaceti metrů po leteckém náletu RAF 28. května 1940, když kotvil poblíž břehu. O místě jeho posledního odpočinku Norové dobře vědí, několik součástí letadla je vystaveno v místním muzeu.

V meziválečném období byly „létající čluny” hlavním směrem vývoje pro překonávání Atlantiku. Dornier patřil ke zkušeným výrobcům a německý civilní přepravce Lufthansa si objednal tři stroje Do 26 (V1 Seeadler, V2 Seefalke a V3 Seemöwe). Předválečná situace nedovolovala lety dornierů na pobřeží USA, našlo se tedy využití pro spojení s jižní Amerikou.

Dornier Do26

První let: 21. května 1938

Délka: 24,60 m

Výška: 6,85m

Rozpětí křídel: 30 m

Motor: Junkers Jumo 205, 4 × 600 koní (novější verze 4 × 880 koní)

Max. rychlost: 335 km/h (345 km/h)

Dostup: 6 000 m (6 500 m)

Dolet: max. 9 000 km

Hmotnost prázdného letounu: 11 240 kg (13 050 kg)

Max. vzletová hmotnost  z katapultu: 19 000 kg (21 000 kg)

Max. vzletová hmotnost z moře: 15 000 kg (20 000 kg)

Výzbroj vojenské verze:

3 × kulomet MG 15 7.92 mm

1 × kanon 20mm MG 151/20

Stroj Seeadler byl osazen čtyřmi šestisetkoňovými motory Junkers, ve společné gondole byl vždy jeden tažný a jeden tlačný. Zadní motor se při startu i s vrtulí vychyloval vzhůru z důvodu ochrany před stříkající vodou. Unikátní systém zatahování plováku do profilu křídla výrazně zlepšil aerodynamiku. Domluvena byla výroba další trojice hydroplánů, avšak letadla už převzala Luftwaffe, která nechala stroje V3, V4, V5 a V6 vyzbrojit. Do přídí se vešla střelecká věž s kanonem a do zádi kulomety. Montovány byly i silnější motory Junkers Jumo 205 (880 koní). Letající čluny byly také konstruovány pro start z lodního katapultu.

V norské bitvě ztratila Luftwaffe tři stroje Do 26, a to V1, V2 a V3. Stroj V5 byl ztracen při nočním katapultu u Brestu. Zbývající dva obsluhovaly německou polární základnu v Grónsku, ale konce války se nedočkaly. Jejich osud je však dodnes nejasný.

Některé otázky tedy stále zůstávají. Pokud se ještě dostanu do Narvického muzea, pokusím se zjistit, proč ve vitríně věnované Do 26 je atypický kanon MG (minimálně zásobník), který podle všech záznamů na letadlech V1 V2 a V3 namontován nebyl.

Zdroje: Vojenské muzeum Narvik, Luftarchiv.de