„Je to malý krok pro člověka, ohromný skok pro lidstvo,“ pronesl váhavým, možná trochu rozechvělým hlasem astronaut Neil Armstrong. Jeho slova slyšely v živém vysílání stovky milionů lidí. Ti, kteří sledovali přímý přenos z Měsíce na televizních obrazovkách, dokonce viděli černobílý obraz. Byli tak svědky památného okamžiku, kdy člověk vstoupil na měsíční povrch.
Video bylo rozmazané, blikající a velmi tmavé. Většině diváků to však příliš nevadilo. Šlo přece o vysílání doslova z jiného světa. Jenom tým inženýrů, který byl zodpovědný za videokameru astronautů, z kvality moc nadšený nebyl.
„Věděli jsme, že skutečný zaznamenaný obraz byl lepší,“ vzpomínal v roce 2009 Stan Lebar, šéf týmu Westinghouse Electric Corporation, který vyvinul kameru pro misi Apollo 11 i pro další projekty NASA. Jeho kamera byla na svou dobu nestandardní, využívala experimentální formát umožňující vyšší kvalitu obrazu, než byla tehdy běžná.
Experimentální přenos videa z Měsíce do celého světa
Vynálezy NASATechnologie vyvinuté v NASA jsou obvykle veřejně dostupné, čímž americká vesmírná agentura přispívá k rozvoji vědy a techniky v různých oblastech, včetně medicíny, spotřební elektroniky a výživy. |
Ale televizní stanice, které vysílaly přímý přenos z Měsíce, samozřejmě nemohly divákům nabídnout tento nestandardní formát. Proto NASA syrový SSTV signál od astronautů na měsíčním povrchu konvertovala. Satelity přijímaly vysílání z Měsíce a pozemní personál se staral o to, aby televizní data proudila na desetipalcovou televizní obrazovku. Na tu stačilo namířit v té době běžnou televizní kameru (RCA TK-22).
Signál prošel dalšími konverzemi (podrobnosti v dokumentu NASA) a poté putoval mikrovlnným zářením z Houstonu do New Yorku a pak k televizním stanicím do USA a do celého světa. Protože šlo o analogový signál, každý krok na cestě přispěl k jeho degradaci a lidé tak na obrazovkách - zvláště v prvních minutách vysílání, než se povedlo signál rozjasnit - sotva rozpoznali, co je přistávací modul a co je astronaut.
Videa z mise Apolla 11 obletěly svět v přímém přenosu i ve formě videozáznamů. Viděli je lidé na obou stranách železné opony (podle některých odhadů 530 milionů, v Americe cca 125 milionů). Staly se součástí ducha doby.
- Přečtěte si, jak na start Apolla 11 vzpomíná Karel Pacner, československý novinář, který byl přímo v Houstonu
Kde jsou původní kazety?
Inženýři z laboratoře NASA JPL spolu s vysíláním pro televizní stanice nahrávali na magnetické pásky původní signál, který z Měsíce zachytávali pro pozdější analýzu. Dlouho se po těchto kazetách s videem v podivném formátu nikdo nesháněl. Po asi třiceti letech - možná i na základě dobových fotek ukazujících rozdíl mezi televizním vysíláním a SSTV záznamem - spustila NASA interní pátrání po těchto historicky unikátních záznamech: „SSTV signál svou kvalitou výrazně převyšoval obraz, který viděli po konverzi lidé z celého světa na televizních obrazovkách,“ zdůraznil tehdy John Sarkissian z observatoře Parkes, která se koncem 60. let na vysílání podílela.
Přibližně 700 kazet bylo v roce 1970 uloženo do národního archivu USA pod číslem #69A4099, ovšem nejpozději v roce 1984 byly vráceny zpět do Goddardova vesmírného a leteckého centra (GSFC). A zde stopa končí.
„Kazety obsahující originální (syrový) záznam přenosu z Měsíce se nepodařilo najít ani po několika letech hledání.“ Na chybějící kazety upozornila americká rozhlasová stanice NPR a australský deník The Sydney Morning Herald v létě 2006, což vyprovokovalo odezvu veřejnosti a vedlo agenturu NASA k ještě intenzivnějšímu pátrání.
Smazané a navždy ztracené? Můžou za to nejspíš satelity
„Dostali jsme stovky a stovky tipů, kde by se kazety mohly nacházet,“ popsal pátrání Stan Lebar. Televizní specialista z GSFC, Dick Nafzger, popsal, že pátrání je zavedlo do národních i soukromých archivů, skladišť, garáží a dokonce i na skládky odpadu: „Prošli jsme všechno, co na sobě mělo napsáno Apollo, kazeta nebo cokoli, co mohlo obsahovat kazetu.“
Závěr hledání byl neuspokojivý. Ukázalo se, že mezi lety 1981 a 1983 NASA „znovu použila“ přibližně čtyřicet tisíc krabic s kazetami. Byla to nouzová reakce na nedostatek magnetických pásek pro nahrávání dat z nových satelitů. „Najednou bylo potřeba nahrávat data nepřetržitě, sedm dní v týdnu, 24 hodin denně,“ vysvětluje Lebar.
A výsledky hledání jej vedou ke smutnému závěru: „Nevěřím, že ty kazety ještě existují. Bylo těžké to přijmout, ale důkazů, které nás k tomuto závěru vedly, je prostě moc. Museli jsme se smířit s realitou.“ Kazety s původním - nezkresleným - vysíláním Apolla 11 jsou nejspíše navždy ztracené, respektive přepsané.
Pečlivá digitální kouzla a „nové“ záběry po 40 letech
Apollo 1116. - 24. 7. 1969 Cílem mise Apollo 11 bylo přistání lidské posádky na Měsíci, výstup na měsíční povrch a návrat na Zem. Všechny tyto cíle se podařilo splnit. Mise trvala osm dní, tři hodiny, 18 minut a 35 sekund. Astronauti Neil Armstrong, Buzz Aldrin a Michael Collins dokonce vykázali služební cestu, na diety však nárok neměli... V případě, že by se astronauti z Měsíce nedokázali vrátit, měl prezident připravenou řeč k nim i k celému světu. |
Když bylo jasné, že kazety s původním signálem jsou - zřejmě provždy - nedostupné, bylo potřeba najít jiný způsob, jak dostat maximálně kvalitní snímky z toho, co měla NASA k dispozici. Blížilo se totiž 40. výročí přistání na Měsíci a NASA chtěla ukázat co nejzřetelnější záběry.
Připomeňme, že tým se rozhodně nepotýkal s nedostatkem záznamů televizních vysílání. Naopak, různé televizní stanice si dělaly nahrávky pro svou potřebu (i když třeba BBC některé z nich také smazala).
Navíc vědci při rozsáhlém pátrání našli i klasický Super 8 mm film se záznamem monitoru v Austrálii, na kterém běžel původní signál. Měli tak k dispozici dostatek podkladů pro počítačové vylepšení videa.
V roce 2009 se obrátili se na odborníky ze společnosti Lowry Digital, kteří pracují na digitálním čištění (tzv. „Digitaly Remastered“) klasických filmových děl. “Pracoval jsem například na filmech Bambi, Popelka, dvaceti bondovkách nebo Star Wars,“ vyjmenovává John Lowry, zakladatel společnosti.
Přistálo Apollo na Měsíci?Spiklenecké teorie o tom, že přistání Američanů na Měsíci bylo zfalšované, se zakládají na dohadech a špatné analýze dostupných záznamů. Důkazů o úspěšném přistání lidí na Měsíci je mnoho: od tisíců fotografií přes dovezené materiály až po odrazové zrcadlo na měsíčním povrchu, které tam dopravilo právě Apollo 11. |
Při „vylepšování záznamů“ se ovšem NASA a její noví dodavatelé museli mít na pozoru. Konspirační teorie o „zfalšovaném přistání na Měsíci natočeném v ateliéru“ jsou i tak relativně rozšířené (viz náš článek věnovaný detailnímu vyvrácení těchto spikleneckých mýtů) a nepotřebují další anekdotické důkazy. Nadto šlo i o zachování historické autenticity: „Kdybychom chtěli, mohli bychom vytvořit umělou scénu ve 3D, nasimulovat celou událost a vypadalo by to skvěle. Ale o to tady přece nejde. Museli jsme být velmi pozorní k tomu, abychom zachovali historickou hodnotu této opravdu jedinečné události,“ dodává Lowry. Více než sto počítačů proto odstraňovalo pouze šum, který bylo možné odstranit na základě kombinace existujících záznamů.
V červenci 2009, u příležitosti 40. výročí přistání na Měsíci, vydala NASA digitálně vyčištěné záběry. Srovnání obou záběrů (vlevo původní, vpravo restaurovaný) ukazuje, že došlo ke zvýšení kontrastu a snížení šumu, ovšem nikoli k doplnění nových informací nebo „vyžehlení“ detailů.
Srovnání původního televizního záznamu a jeho restaurované podoby:
Příběh hledání videozáznamů z Apolla 11 je jen jedním z mnoha podobných. Nové způsoby ukládání informací - a NASA je v této oblasti typickým průkopníkem - s sebou přinášejí i nové metody jejich zálohování a restaurování. A nabízí poučení pro každého, kdo chce skladovat důležitá či jedinečná data: myslete na zálohování už od začátku. Když budete zálohování odkládat, můžete pak zjistit, že už nemáte co zálohovat.
Aktualizace: Do článku jsme doplnili odkazy a podrobnosti o programu Apollo.