Sychravý podzim roku devatenáctistého čtvrtého dávno přebral vládu nad Prahou, ale i tyto na první pohled nevlídné dny přinášely některým pražanům vyloženě radostné události. Například manželům Vincenci a Žofii Hodkovým z Holešovic se 14. listopadu narodil syn Vincenc.
Malý Vincenc rostl a byl nadaný v mnoha směrech. Například poměrně brzy se naučil plavat, protože rodina bydlela od Vltavy „co by kamenem dohodil“ (dům stával na ulici V Závětří, z ní tam dnes naleznete pouze reziduum, část s domem Hodkových ustoupila výstavbě holešovického vlakového nádraží). Táta však Vincencovým dováděním v řece, která do té doby minimálně dvakrát dokázala silně poškodit Karlův most, příliš nadšený nebyl. Marně jako neplavec naháněl chlapce v proudu řeky na lodičce.
Zachovalo se i zaznamenané vyprávění tatínka, kterak musela celá školní třída, kam Vincenc chodil, za trest zůstat po škole. To by ještě nebylo nic tak zvláštního, ale pod Vincencovým vedením prý všichni prchli po hromosvodu na svobodu. Dnes již nevíme, zda byli trestaní zamčení, či zda někdo hlídal klasickou únikovou cestu školní chodbou a ve kterém patře se třída nacházela, to však význam celé akce nijak nesnižuje.
A chlapec nebyl zdatný pouze fyzicky, ale také intelektuálně. Navíc byl manuálně zručný. Škola mu tedy nečinila žádných potíží, byl dobrý ve studiu a navíc uplatňoval své organizační schopnosti jako kápo party, později pak v podnikatelské činnosti.
Do kontaktu s letectvím se vážněji dostal snad někdy kolem poloviny dvacátých let jako cvičenec v tělovýchovné celostátní organizaci Sokol, kdy do stejné jednoty docházel (zkrátka cvičil ve stejné sokolovně) pilot Augustin Charvát, který létal už za první světové války ve Francii jako stíhač. Ten Vincence občas „vyvezl“ do vzduchu. Úzce se seznámil i s bratry Vladimírem a Bohuslavem Šimůnkovými, kteří v té době během studijní praxe v Avii postavili malé amatérské letadélko VBŠ Kuňkadlo, dnes bychom řekli kategorie ultralight (vidět ho můžete v Národním technickém muzeu).
Od těch dob byl Vincenc letectvím v dobrém slova smyslu zcela pohlcen a bylo jen otázkou času, kdy se v tomto oboru sám začne profesně angažovat jako konstruktér. Později, v roce 1936, absolvoval i výcvik pilota turistických letadel. Dokonce se zúčastnil leteckých závodů, v roce 1937 III. národního letu republiky Československé a o rok později Letu Malou dohodou.
Podnikatel Vincenc Hodek
Podnikatelské aktivity Vincence Hodka začínají ve druhé polovině 20. let živností v oboru autodopravy. S jejím založením mu samotným nápadem a bankovními zárukami pomohl otec Hodek. A tak mladý Vincenc nakládal, jezdil, skládal, ale také udržoval a opravoval.
V roce 1935 zahájil provoz tzv. mechanické živnosti. Z malé dílny s jedním soustruhem a jednou frézkou, situované v garáži vedle domu Hodkových, postupně vznikla továrnička V. Hodek, specielní letecké přístroje. Ta už se sice do té garáže nevešla, ale v Holešovicích se pro ni místo našlo.
Rozjezd tohoto podnikání umožnila i mladá paní Marie Hodková (rozená Koblisková) díky zděděné nemovitosti, kterou bylo možné ručit za bankovní úvěr 300 tisíc korun. Dnes za stejnou sumu koupíte nepříliš drahý nový osobní automobil, za první republiky však ani ten nejdražší a nejluxusnější u nás vyráběný osobní vůz takové ceny nedosáhl a dokonce jste si za to mohli nechat postavit několik rodinných domků na klíč.
Vincenc Hodek na stánku své firmy na mezinárodním aerosalonu v Bruselu v roce 1939
Nová Hodkova firma rychle získávala renomé. Pravda, rozjezd nebyl úplně bezbolestný. Již v samých začátcích jí hrozil krach kvůli jednomu neserióznímu odběrateli. V té těžké době Hodek po dobré radě již zmiňovaného Vladimíra Šimůnka oslovil Ministerstvo národní obrany s nabídkou některých přístrojů pro vojenská letadla. Naštěstí to vyšlo a továrnička byla zachráněna.
Po vzniku protektorátu Čechy a Morava byla Hodkova firma nuceně zapojena do říšského válečného úsilí. Navzdory velkému nebezpečí obvinění ze sabotáží se část leteckých přístrojů dodávala záměrně s výrobními defekty. Až úsměvně dnes působí zatáčkoměry, u kterých se ručička vychylovala na opačnou stranu. Tehdy to však taková legrace nebyla, o poznání větší nebezpečí než překvapeným pilotům hrozilo Gestapem vyšetřovaným pracovníkům firmy.
Hodek HK-101
První nápad na stavbu vlastního lehkého sportovního dvoumotorového letounu Hodkovi spontánně vytanul na mysli během Letu Malou dohodou, kdy si při přeletu rumunských hor v jednomotorovém Zlinu XII posteskl, že pokud jim vysadí motor a budou muset nouzově přistát, potkají se tak maximálně s hladovým medvědem.
Vážněji se pak tímto nápadem začal zaobírat po návratu z mezinárodního aerosalonu v Bruselu v roce 1939. Ten se konal v červenci, bylo to tedy krátce před začátkem války a naše firmy tam už vystupovaly pod hlavičkou protektorátu (např. vystavená letadla měla německé imatrikulace).
Na projektu začal Vincenc Hodek s nejbližšími kolegy pracovat v roce 1942. Probíhalo to samozřejmě ilegálně, neboť se vše muselo dít mimo ostříží dohled německých úředníků působících v protektorátních podnicích. Práce tak probíhala po nocích v bytě Hodkových. Hodek kvůli tomu přestěhoval manželku a děti k rodině na venkov nedaleko Prahy, ale špatně jim tam nebylo, alespoň mohly v noci spát relativně v klidu.
Hlavním spolupracovníkem při návrhu letadla byl Stanislav Kříž. Vznikl tak projekt označený HK-1 podle iniciál příjmení hlavních tvůrců. Po osvobození byl projekt HK-1 revidován a přeznačen na HK-101. V této podobě se započalo s jeho stavbou.
Hodek HK-101, vysvobozování z dílny
Výroba prvního prototypu HK-101 byla realizována v pronajaté dílně na Libeňském ostrově (tehdy byl již poloostrovem) a v polovině roku 1947 byl letounek prakticky hotov. Přestože byl rozměrově malý, cesta z dílny nedostatečně dimenzovanými vraty nebyla jednoduchá. Musela se odstranit část zdiva.
Hodek HK-101 byl malý celokovový dvoumístný dvoumotorový jednoplošník se zatahovacím hlavním podvozkem a pevným ostruhovým kolečkem. K pohonu sloužily řadové invertní čtyřválce Walter Minor 4-III o maximálním výkonu 105 koní. Ač se udávaný výkon může zdát nevelký (i když si ho tedy vynásobíme dvěma), malý lehký letounek byl s těmito motory velmi svižný. Maximální rychlost 360 km/h u sportovního stroje pro aerokluby, jak byl také zamýšlen, byla prakticky bezkonkurenční. První prototyp záhy získal podle přidělené imatrikulační značky OK-BOB přezdívku „bobík“.
Případní zahraniční zájemci se mohli seznámit už s rodícím se strojem na prvním poválečném ročníku pařížského aerosalonu, který se konal v roce 1946. Bylo to však formou modelu a technických nákresů, a tak stroj mezi skutečnými letadly zatím víceméně zapadl bez větších emocí.
Jeho chvíle však přišla roku následujícího. HK-101 se poprvé vznesl do vzduchu 4. září 1947, aby o tři dny později vlétl jako zářivá kometa na velký mezinárodní letecký den v Ruzyni. Stroj pilotoval kapitán Jan Kaucký.
Hodek HK-101
Kaucký byl ostřílený veterán RAF, během Bitvy o Británii sestřelil jako příslušník naší 310. perutě ve spolupráci dva Dorniery Do 17 a pak působil u operační výcvikové jednotky, servisní jednotky a dopravní perutě. Zkušený pilot, který za války létal na čtyřech desítkách rozličných typů britských a amerických letadel, od cvičného dvouplošníku Tiger Moth přes stíhačky Spitfire a Mustang až po čtyřmotorové Lancastery a Liberatory, předvedl před diváky se zbrusu novým a téměř nevyzkoušeným Hodkem HK-101 na závěr leteckého dne excelentní vystoupení.
Nejen nadšení diváků z mohutné množiny neodborné veřejnosti neznalo mezí, letounek sklidil i uznání v řadách leteckých expertů domácích i zahraničních. Dobový tisk přinášel oslavné zprávy o „dvoumotorové sportovní stíhačce“.
Pohledem tohoto okamžiku to vypadalo, že stroj čeká sériová výroba a zářná budoucnost a nic tomu nemůže zabránit. Na druhou stranu už v této době předúnorové zde byly silné indicie, že tomu tak být nakonec nemusí. Ostatně už v polovině roku 1947 bylo rozhodnuto Hodkovu firmu znárodnit, k čemuž v lednu následujícího roku došlo a firma byla začleněna do národního podniku PAL (příslušenství automobilů a letadel).
Druhý prototyp se pak dokončoval ve vysočanské Aerovce. Zdejší pracovníci prototypové dílny se na něj dívali víceméně nevraživě, přece jen to byl cizí stroj, navíc zkonstruovaný v malé firmičce nějakého „budíkáře“. Po dokončení v létě 1949 si trochu zalétal, ale již zanedlouho byl i s prvním prototypem zrušen a další vývoj ukončen.
Hodek HK-101v technických datech
 |
Objektivně si dnes musíme přiznat, že stroj, tak jak byl v prototypech dokončen, měl i své nedostatky, byť ne tak zásadního rázu, aby se nedaly dalším vývojem částečně napravit. Nadšená hodnocení po ukázkách z vystoupení na zmiňovaném mezinárodním leteckém dnu byla totiž z pohledu externího pozorovatele sledujícího ze země rychlé průlety a obraty letounu ve vzduchu. Takový pozorovatel neměl tušení o velice stísněném prostoru v kabině a špatném výhledu ze zadního sedadla.
Na druhou stranu Vojenský letecký ústav studijní v Letňanech (VLÚS) hodnotil stroj velice kladně a pro použití v pokračovacím pilotním výcviku ho ve svém hodnocení dokonce nadřazoval Avii C-2 (Arado Ar 96B). A to byl lehký HK-101 projektován jako sportovní a turistický pro aerokluby. Dokonce se ozývali zájemci ze zahraničí. Nic z toho však nemohlo zvrátit již zmíněné rozhodnutí funkcionářů z vyšších míst.
A jak dopadl samotný Vincenc Hodek? Po únoru 1948 byl ze svého bývalého podniku propuštěn. V dubnu se rodina Hodkových rozhodla opustit republiku, ale celá prchající skupina, kde byli se svými nejbližšími také konstruktér Stanislav Kříž a operní pěvec Vratislav Jelínek, byla u Chebu zadržena. Na tu dobu to naštěstí dopadlo relativně dobře, ženy a děti byly záhy propuštěny.
Hodkovi a Křížovi přitížilo, že měli u sebe dokumentaci k letadlu HK-101 a leteckým přístrojům, a tak čekali na soudní proces na Pankráci (pěvec Jelínek byl vyšetřován na svobodě). Na tu dobu nejméně pravděpodobná varianta dalšího vývoje této epizody se stala skutečností, obžalovaní byli zproštěni všech obvinění. Dopomohl k tomu i posudek ministerstva průmyslu, které označilo předmětnou podnikovou dokumentaci jako „bezcennou“, neboť zahraniční konkurence je s ní již dávno obeznámena.
Po propuštění Hodek pracoval v Praze jako závozník a v roce 1952 se musela rodina nuceně vystěhovat do Vysoké Lhoty u Čerčan. Vleklá šikana vládnoucího režimu nakonec opět donutila Hodkovi popřemýšlet nad odchodem na Západ. Tentokrát se odchod podařil po velkém úsilí a správních poplatcích ve výši 17 tisíc Kčs realizovat legálně.
V roce 1966 tak manželé Hodkovi odletěli do Spojených států, povolení opustit s nimi republiku dostala i mladší dcera, protože byla ještě neprovdána. Vincenc Hodek se v USA vrátil do letecké branže. Zemřel v roce 1977.
Zdroje a doporučená literatura:
|
