Před sto lety probíhal do té doby nejstrašnější konflikt v dějinách lidstva. Později se pro něj ujalo označení první světová válka. Hrůzy této války se však netýkaly pouze lidí, ale také zvířat, které pán tvorstva do svých šlamastik již po tisíce let tradičně zatahoval.
Nejhůře ze všech zvířat válku odnesli koně. To je celkem logické. Jejich válečný osud byl plný tragédie a utrpení, s čímž se můžete setkat i v románu Na západní frontě klid od Remarqua. Bojové ztráty koní, vzato obecně, nenechaly chladným ani našeho Fráňu Šrámka, který se s tím snažil vyrovnat prostřednictvím básně Raport, vydané 9 let před začátkem zmiňované války.
A neumírali jen nevinní koně. Velice těžké to měly například i kočky nasazované proti myším. Ty u námořnictva se dostaly do prakticky neřešitelného průšvihu v případě, došlo-li k potopení jejich lodi. Jinak měly službu relativně pohodovou. Zato ty zákopové byly první na ráně v případě chemického útoku, neboť to svinstvo je těžší než vzduch a drží se tedy pěkně při zemi. A pro kočky se samozřejmě nedělaly žádné plynové masky jako třeba pro koně a pro psy (ostatně ty zvířecí masky stejně byly vesměs k ničemu).
Výčet do války zapojených druhů zvířat je však širší. Ve velkých počtech se jako tažní používali kromě koní také osli a muly, méně pak velbloudi na blízkovýchodním bojišti. V roli spojařů nosili zprávy poštovní holubi, někdy i psi. Holubi se dokonce používali jako průzkumníci. A ti psi nakonec byli víceúčelovým prostředkem: hlídali, hledali raněné, nosili malé náklady a v neposlední řadě se tulili.
První světová válka pak zasáhla i do života těch několika málo slonů vyskytujících se v evropských zoologických zahradách a cirkusech. Účast chobotnatců však nebyla přímá, do první linie je nikdo neposílal. Remarque, případně Šrámek, jim tedy k jejich velkému štěstí nemuseli věnovat ani řádku. Přesto si alespoň malou publicitu zaslouží už jen proto, že o této konkrétní kapitole sloní historie z let 1914 až 1918 se u nás mnoho neví.
Za krále i za císaře, sloni, pochodem vchod!
Poté, co válka vypukla, začalo hromadné vykupováni a rekvírováni koní pro použití především ve funkci tažných dopravních prostředků pro armády. Automobilů tehdy ještě mnoho nebylo, i ty byly využívány ve válečném úsilí.
Po velkých odvodech tak v zázemí vyvstal nejen problém s nedostatkem mužů, ale také s tragickým nedostatkem koní. Za této situace přišli vhod i sloni, konkrétně sloni indičtí, z různých ZOO a hlavně cirkusů. Ti z cirkusů byli pro novou práci vyloženě vhodní, neboť s člověkem běžně kooperovali a stačilo je pouze přeškolit z dělání opiček na činnost řekněme užitečnější. Ostatně to slovo přeškolit berme v uvozovkách, neboť už cirkusáci je při přesunech samozřejmě běžně zapřahali.
Mezi dvě hlavní oblasti zapojení slonů ve válečném hospodářství patřila jednak doprava těžkých nákladů na kratší vzdálenosti, včetně manipulace s nimi, jednak obhospodařování polí, kdy tahali pluhy, případně brány. A stále mějme na zřeteli, že se pohybujeme v řádu jednotek kusů těchto zvířat (zkrátka ani za války nebylo vůbec běžné při procházce v polích na slona s pluhem natrefit).
Takové angažování slonů bylo celkem logické, což vystihuje výskyt tohoto fenoménu na straně Dohody i centrálních mocností. Určitě se tak dělo na území Velké Británie, Francie, Belgie a Německa. Minimálně jeden slon byl armádou zrekvírován i se svým ošetřovatelem ve Švýcarsku, ale pravděpodobně byli oba zanedlouho propuštěni, neboť země zůstala po celou dobu neutrální. Než se podíváme na některé prvoválečné chobotnatce blíže, musíme pro úplnost zmínit, že k podobnému použití slonů došlo i za druhé světové války. A to dokonce v nesrovnatelně větším měřítku, protože se bojovalo i na dálném východě, kde byli doma.
Lízinka tahá železo
Lizzie, chcete-li česky Lízinka, byla samice slona indického patřící kočovnému zvěřinci Williama Sedgwicka, což byl v podstatě zvířecí cirkus. Před válkou byla ve své cirkusové roli velice oblíbenou a samotnou ji to snad i bavilo. A pak přišla válka a odešli koně a Lizzie musela nastoupit do práce místo nich.
Právě působení Lizzie u společnosti Thomas W. Ward Ltd v severoanglickém Sheffieldu, která si sloní samici pronajala, je asi nejznámějším využitím tohoto živočišného druhu při práci během Velké války. Samozřejmě nelze hovořit o totálním nasazení, ale Lizzie si vybrat nemohla. A kdo byl vlastně její nový dočasný zaměstnavatel?
Firma Thomase W. Warda se v letech 1873 až 1982 zabývala zpracováním železného šrotu v tom největším měřítku. Nešlo o plechovky, ale o těžké vysloužilé stroje, lokomotivy, stavební konstrukce a v pobočkách v přístavech byly dokonce demontovány již nepotřebné námořní lodě. Získaný materiál pak byl prodáván železárnám.
Lizzie při práci v době Velké války
Ale vraťme se do Sheffieldu prvoválečných let. Lizzie zastoupila práci tří koní, kteří zde před odvedením do války tahali vůz, nejčastěji právě se starým železem. Kromě druhotných surovin pak dopravovala i munici a funkční stroje. Při pohybu v nebezpečném prostředí s povalujícími se tvrdými a ostrými předměty na zemi prý měla k dispozici jakési kožené nožní návleky.
A stejně jako v cirkusu, i v ulicích Sheffieldu měli lidé Lizzie rádi. Byla to pěkná šibalka, tu vám vytáhla z kapsy chobotem jablko, jednomu nešťastníkovi snědla přes otevřené okno dokonce hlavní jídlo a neopatrnému školákovi spořádala jeho jedinou čepici.
Z ulic Sheffieldu je známa i fotografie se zapřaženým trojspřežím, tvořeným slonem a dvěma velbloudy, jak táhne vůz s velkými kotly pro společnost Thomas Oxley Ltd. Otázkou je, jestli i zde jde o Lizzie. Každopádně ti velbloudi pocházeli také ze Sedgwickova cirkusu.
Jenny pracuje se dřevem
Tak jako Britové měli svou Lizzie, tak Němci se mohli pochlubit, dá-li se to tak říci, slonicí Jenny. Ta byla navíc ze slonů v této válce jediná operující nedaleko fronty, z německého zázemí se dostala na území Francie a Belgie. Její práce nebyla vůbec lehká, ale alespoň pracovala často v lese a vůbec na venkově, takže byla na čerstvém vzduchu.
Jenny pracovala během Velké války se dřevem. A to intenzivně.
V hlubokých lesích v okolí severofrancouzské obce Felleries těžila dřevo, které se po rozřezání používalo například na zpevnění zákopů. Pracovní výsledky měla vynikající. Sama dokázala „sklízet“ stromy s průměrem kmene až dvě stopy. Žádný strom prý sama nezlomila v půli, ale vždy ho šikovně vyviklala a vytáhla s kořeny. Po zemi pak tahala i kmeny, se kterými by prý nepohnul ani tucet koní. Vytěžené dřevo dopravovala na pily v okolí. A některé večery, když se vrátila z těžké směny a člověk by čekal, že vyčerpáním lehne a usne, ještě bavila přítomné svými cirkusovými kousky.
Práce se dřevem byla sice hlavní činností Jenny, ne však jedinou. Mimo to také orala pole, ale to zvládne i skoro každý kůň. Zajímavější byla její činnost v roli posunovací lokomotivy na seřaďovacím nádraží.
Jak fronta postupovala k Německu, tak musela Jenny ustoupit. Její ošetřovatel byl zraněn, ona to však přestála bez úhony a po podepsání příměří se ještě více než dvacet let pohybovala po různých zoologických zahradách.
