 |
Přeletět sám ve starém letadle přes půl zeměkoule a dostat tak letoun československé výroby Aero 145 z roku 1960 z Austrálie zpět do Česka, byla krásná myšlenka. Nicméně ve střetu se současným světem masové letecké dopravy se v mnoha ohledech stala tak trochu noční můrou. Pilota Richarda Santuse čekaly výslechy, otravné prohlídky, četná omezení na svobodě, nesmyslné poplatky a letové požadavky, které mnohdy byly na pokraji technických možností starého letounu. Tyto zážitky 57 dní trvající cesty a také vzpomínky na jiné lety a jiné historické stroje, daly vzniknout knize Rovník pičo.
O druhé adventní neděli jsme uvedli první ukázku, která nás přivedla do kabiny staré aerovky nad Arabským mořem. Tentokrát se v tomto letadle nejprve dostaneme nad egyptskou poušť a posléze „přeskočíme“ do mrazivého otevřeného kokpitu starého cvičného letounu RAF Tiger Moth. Nyní už předejme slovo pilotovi a autoru knihy Richardu Santusovi:
Z Hurghady nad poušť
Ve tři odpoledne jsme zase sami nad pouští. Aerovka oddaně letí tam, kam jí namířím čumák, a nejspíš se nijak netrápí tím, že je to o padesát stupňů jiným směrem, než potřebujeme. Přímá spojnice mezi Hurghadou a Mersa Matruh měří sice snesitelných 790 kilometrů, ale místní pravidla nám dovolují pohybovat se pouze po takzvaných letových cestách, které tuto vzdálenost prodlužují téměř o jednu třetinu.
Letoun Aero Ae145 z roku 1960, se kterým Richard Santus přeletěl z Austrálie do Česka. | foto: Pavel Barták
Je to doslova na vyrvání. Máš letět nejdřív 250 kilometrů na západ, než se čára na mapě stočí k severu, kde je cíl. Nadto fouká jako prase a my se vlečeme rychlostí velbloudí karavany. Opět to nevychází za denního světla a záloha paliva taky nic moc, když uvážím, jak špatný nás tam čeká počasí. Odstartoval jsem i přesto, že toto všechno se vědělo předem. Abychom nemuseli žádat o nové povolení. A čekat. Stará rána se zase rozevírá a zaněcuje bakteriemi z otisků razítek a výkalů úředních šimlů.
Ukřižován v pavoučí síti letových cest spoléhám na to, že se nade mnou ustrnou a dají nám nějakou zkratku. Naléhám už potřetí na oblastní dispečery. Nic. Že prý se ozvou. Asi tak minutu předtím, než bych si byl rozkousal horní ret, mi nabízejí, že můžu letět přímo, pokud vystoupám do 12 tisíc stop. Bože rozbože. To už tady dlouho nebylo. Změna spočívá v tom, že na rozdíl od posledně je ve dvanácti tisících teplota minus 15.
 KNIHA: Rovník pičoRichard Santus Poutavé vyprávění o dobrodružném přeletu historického letadla Aero 145 z Austrálie do Česka. Kniha je nejen oslavou geniální konstrukce „aerovky“, a leteckého průmyslu dvacátého století jako takového, ale hlavně vyznáním lásky k létání. Přináší rovněž očitá svědectví o povaze světa, ve kterém žijeme, reprodukovaná jadrným jazykem a velmi přímočarým způsobem. zdroj: RAF Station Czechoslovakia |
Normální by bylo pustit si topení, jenomže provozovatelé australských aerovek tuto technickou vymoženost dobrovolně oželeli, aby ušetřili nějakou hmotnost, když ohřívat už tak horký pouštní vzduch by mělo za následek jenom větší krůpěje potu na čelech pilotů. Oni byli právě naopak vedení snahou vylepšit větrání a ve smyslu této potřeby, konkrétně v případě VH-DUH, neřešit asi tak palcovou škvíru mezi dveřmi a rámem kabiny, kterou musím průběžně utěsňovat kusy oblečení, co mám po ruce, aby mně neomrzl celý levý bok.
Stoupám bez keců do dvanácti tisíc. Nějak to dopadne. Musí. Hlavně ať letím přímo. Svetr, kterým jsem doteď ucpával australskou větrací škvíru, mám už taky na sobě a na jeho místo palcema vtlačuju kus topenářské izolace, co jsem si za tímto účelem dovezl z Čech v kufru společně s pumpičkou na kola a nářadím všeho druhu. Tato operace trvá asi deset minut, ale není jiná možnost, protože veškeré oblečení potřebuju mít na sobě.
Nohy jsem si strčil křížem před pravou sedačku a zabalil je do péřové bundy. Kdyby při tomhle improvizovaným posedu vysadil jeden z motorů, musel bych proti veškeré logice nejdříve stáhnout plyn u pracujícího motoru, aby mě vzniklý boční moment nesmýkl do vývrtky, a plachtit až do chvíle, než se mi podaří vymotat nohy z bundy, přesoukat je před sebe a položit na pedály řízení, které ovládají směrové kormidlo, jehož vychýlením na správnou stranu bych následně mohl pokračovat v letu na jeden motor.
