 |
Se svolením autora jsme pro naše čtenáře vybrali ukázku z knihy Rovník pičo, ve které Richard Santus působivě popsal nejen své putování z Austrálie do Čech, ale ohlíží se i za dalšími okamžiky svého života za kniplem pozoruhodných historických letounů. Nyní se ocitneme v okamžiku, kdy Santus s letounem Aero Ae-145 (z roku 1960 a s australskou registrací VH-DUH) opouští nad Arabským mořem vzdušný prostor Pákistánu. Dále už Richard Santus:
Z Karáčí jsem vzlétl 20. prosince 2023 v 8:05 po noci strávené v totální nejistotě zavřený na hotelu. Stoupám velmi zvolna, protože s narůstající výškou sílí protivítr a taky tím schválně oddaluji nevyhnutelnou instrukci řídících vylézt do dvanácti tisíc stop, které mám stanoveny jako minimální výšku v povolení. Já nechci do dvanácti tisíc. Nechci a nemůžu, protože vítr je tam podle předpovědi tak silný, že by mně nestačilo palivo. A taky už celkem kosa.
„VH-DUH climb Altitude 12000’,“ ozývá se ve sluchátkách Karáčí Approach. Je to tady. Mám tohle divadlo sice připravený, ale pořád tahám za kratší konec provazu. To oni jsou kočka a já jsem tady myš.
Alea iacta est, rozjíždím první dějství: „Unable at the moment due performance. Request 8000’ for the time being.“ (Neschopen nastoupat požadovanou výšku kvůli výkonu letounu. Prozatím požaduji letovou hladinu 8 000 stop, pozn red.)
Ticho. Když dispečer mlčí, znamená to, že je zaskočen nebo něco konzultuje na svém stanovišti.
„Roger maintain 8000’ report when ready for 12000’.“ (Rozumím, udržujte 8 000 stop a hlaste, až budete připraven na 12 000, pozn red.) Jeho hlas zní nervózně. Jsem jako na trní. Dalším voláním mě přeladí na oblast, ale tam baba hned, a pomalu místo pozdravu, zas: „Stoupejte do 12 tisíc!“
Jsem už nad mořem, pobřeží ještě na dohled, tak váhám, jestli mám spustit druhé dějství. Ještě aspoň chvilku: „Bohužel stále není možné kvůli výkonnosti. Musíme spotřebovat nějaké palivo, dám vám vědět.“
Opět vteřiny ticha. Přemýšlím, co mi můžou udělat. Donutit vrátit se do Karáčí? Nebo na jiné letiště poblíž, samozřejmě vojenské, kde mají nachystanou pořádnou hladomornu, žádný provizorium, a odkud se nikam nedovolám? Vyhnat nad širý Indický oceán, odkud nikam nedoletím? Anebo se na mě vykašlou, ale potom z toho udělají diplomatickou aféru, dostanu šílenou pokutu a pana velvyslance Steinhübela nechají zmizet i se všemi jeho přidělenci?
Jakmile zacvaknou kola, přijde uvolnění. Z Austrálie domů v letadle z roku 1960 |
Baba na oblasti je chvíli nepříjemná, a nakonec nás přeladí na Pasni věž. Je to polovojenské letiště a mě obchází hrůza, co se mnou provedou, až tam zavolám. Sbírám cenné vteřiny tím, že se hryžu do rtu a civím někam za přístroje na palubní desce.
„Pasni věž, VH-DUH as-salam alaykum 8000 stop VFR, směr TAPDO,“ sebral jsem veškerou odvahu a tím nejsladším hlasem prolomil ticho v éteru. Doufal jsem, že když bude řídící opět žena, mohlo by to trochu zabrat. A taky ten pozdrav v arabštině.
 KNIHA: Rovník pičoRichard Santus Poutavé vyprávění o dobrodružném přeletu historického letadla Aero 145 z Austrálie do Česka. Kniha je nejen oslavou geniální konstrukce „aerovky“, a leteckého průmyslu dvacátého století jako takového, ale hlavně vyznáním lásky k létání. Přináší rovněž očitá svědectví o povaze světa, ve kterém žijeme, reprodukovaná jadrným jazykem a velmi přímočarým způsobem. zdroj: RAF Station Czechoslovakia |
V letectví je zvykem zdravit a loučit se nad cizím územím jejich řečí. Umíme dobrý den a na shledanou v mnoha jazycích, i když to často popleteme. Třeba jednou kolega při loučení s dispečerem v Záhřebu místo srbochorvatského „Bog“ použil indiánské „Howgh“ (= domluvil jsem).
Odpovídá chlap a příjem je naneštěstí tak čistý, že stále otálím spustit druhé dějství. A tak dál omílám pohádku o výkonnosti a potřebě nejdřív spálit nějaký benzín. Veškerá moje pozornost se upíná k bodu TAPDO – hranici mezi pákistánským a ománským vzdušným prostorem. Je už celkem nedaleko, ale s tím zatraceným protivětrem mi navigace ukazuje ještě hodinu deset.
Tenhle dispečer, jak se zdá, mě má na salámu alaykum nealaykum. Po 20 minutách letu v jeho prostoru přichází instrukce volat Gwadar. Tam je sice ženská, ale tak dotěrná, že už není dál nad čím přemýšlet. Od pobřeží jsem už v nedohlednu, tak co. Spouštím druhé dějství, tedy předstírání potíží v příjmu.
Vím, že oni mě dokonale slyší, když je ujišťuji, že všechno je v pořádku v 8000 stopách cestou na TAPDO, ale jakmile otravují s dvanácti tisíci, dělám, že jim skoro není rozumět: „I read you now and then, will call again approaching TAPDO.“
Je to příšerně neprofesionální, ale nemůžu si pomoct. Kdybych chtěl být stoprocentně korektní a prosadit do povolení menší výšku, tak bych seděl pořád ještě v Indii a čekal, až se otočí vítr nad Arabským mořem, protože níž by mě do Pákistánu nikdy nepustili. Proč vlastně tak vysoko? Když výška terénu cestou je tu chvilku nad pobřežím maximálně 2000 stop a pak už jen nekonečné moře? Protože jsem přiletěl z Indie. A z malé výšky bych přece mohl pozorovat nebo fotografovat vojensky významné objekty. Tak jsem špión, nebo ne? Inu, musejí mě neustále podezírat, PROTOŽE JSEM PŘILETĚL Z INDIE.
Vyhrajte knihu v našem kvízuKnihu Richarda Santuse Rovník pičo můžete vyhrát v právě probíhajícím výherním kvízu: Proleťte se historií našich letců RAF |
