Devatenáctého března 1474 Senát Benátské republiky vykročil do legislativního neznáma. Rozhodl se chránit duševní vlastnictví a zřejmě ne náhodou v době, kdy ve městě působil Leonardo da Vinci. Odcitujme z jeho prohlášení starého přesně 538 let:
V našem městě žijí, nebo do něj díky jeho velikosti a slávě každý den přibývají z nejrůznějších míst, lidé s bystrou myslí, kteří umí vytvářet nejrozmanitější důmyslná zařízení. Pokud by byl přijat zákon, který by zabránil zneužití jejich práce a zařízení jinými, a oni nemohli být ošizeni o svou odměnu, tito muži by mohli využívat svou hlavu k vynalézaní a vytváření věci, které by našemu Státu byly k nemalému užitku a prospěchu.
Pak následoval zákon na ochranu vynálezů. Benátská legislativa z 19. března roku 1474 je nejstarším známým zákonem, který obsahoval mnohé zásady z moderního práva na ochranu duševního vlastnictví. Podobné pokusy o ochranu duševního vlastnictví se objevovaly v Itálii už od 20. let 15. století. V podstatě také šlo o uzákonění stávající praxe (Benátky nabízely daňové úlevy a monopoly imigrantům se znalostí nových technologií už hluboko ve 13. století). Zákon z 19. března je ovšem prvním dobře doloženým pokusem o systematické řešení potíží s intelektuálními krádežemi.
Obsahoval například přesně daná kritéria definice vynálezu. Musel mít přesně určeného původce (tedy držitele patentu), být nový (stačilo na území Benátské republiky) a přitom netriviální. A muselo být předem definované jeho praktické využití. Pokud byly body naplněny, měl vynálezce nárok na nejméně desetileté exkluzivní užívání svého zařízení, přičemž Senát republiky mohl jeho monopol prodloužit na dobu i dvakrát delší.
Jedním z hlavním důvodů, proč Benátky lákaly vynálezce, byla i snaha o udržení kroku ve vojenské oblasti, především v loďařství.
Trestem za neoprávněné využívání vynálezu na benátském území měla být pokuta ve výši 100 dukátů (dnes zhruba pár desítek tisíc korun), kterou provinilec měl zaplatit vynálezci.
"Nelegální kopie" příslušného patentu měla být zničena, pokud se nehodily státu. V takovém případě je stát mohl zabavit a podle libosti používat, jen s tou výhradou, že provozovat je bude pouze vynálezce. Koneckonců patentový zákon měl v první řadě sloužit zájmům benátského státu. Pravda, hlavně nepřímo tím, že vynálezcům dá pocit jistoty a zbaví je obav z toho, že jim po zveřejnění jejich nápad někdo ukradne.
Předpis se používal v 15. i 16. století a v roce 1593 si své vynálezy nechal podle něj úředně chránit například ještě Galileo Galilei. Zákon chránil i další hospodářsky zajímavé vynálezy jako vylepšení mlýnů, ale i podivnosti jako nový typ těstovin ve tvaru nudlí či jakési "pirohy" plněné směsí masa a ryb.
Zbytek světa váhá
Jak zajímavý benátský experiment byl, můžeme pochopit při pohledu do zbytku tehdejší Evropy. Tam byla situace vynálezců méně jistá. Takzvané patenty v té době představovaly v podstatně povolení k monopolu od panovníka (třeba k výlučnému prodeji určitého zboží v určité oblasti) a udělovaly se z milosti panovníka.
Vládce ho tedy mohl udělit komukoliv. Pokud šlo o využití nějakého nápadu či unikátní technologie, udělil ho spíše než autorovi nápadu někomu, kdo měl blízko ke dvoru. Práva vynálezce nebyla legislativně nijak uznávána. Samozřejmě, v téhle situaci benátský model nemohl pro "zákonodárce" vypadat příliš lákavě. Omezoval možnosti panovníka vydělávat na udělování patentů.
Následovníka v jiné legislativě se dočkal ve Velké Británii. Tamní parlament v roce 1623 vydal Statute of Monopolies. V době, kdy stát neměl přesně určené daňové příjmy, panovníci patenty využívali jako jeden ze zdrojů svých příjmů. Vydávali tak patenty na monopolní prodej zcela obyčejných věcí, například Alžběta I. vydala monopol na prodej soli. A její následník, Jakub I., který vládl v roce 1623, byl v tomto ohledu ještě horší: už proto, že byl rozhazovačnější a neuměl být ani oblíbený.
Parlament proto zrušil všechna králem vydaná privilegia s výjimkou těch, která byla vydána na nové vynálezy. Ty měly být chráněny po dobu 14 let. Vydané nařízení, které je dodnes základem anglo-amerického patentového systému, omezovalo právo na patent jen na ty, kteří nový něco "vynalezli", případně první do země přinesli. Šlo tedy vlastně o vyhrazení se proti přílišné exkluzivitě, o otevření ekonomiky a obranu proti monopolům.
Ve většině Evropy si ovšem panovníci od parlamentu nenechali do vlády tolik mluvit a ke zrušení dosavadní praxe v udělování patentů docházelo jen pomalu. Ve Francii se muselo počkat až na Revoluci. V českých zemích první právní úpravu v této oblasti přinesl císařský patent z roku 1832, který byl na konci století (1897) nahrazen rakouským patentovým zákonem.
Od konce 19. století, přesněji první patentové konference v roce 1883, se pak patenty globalizují a začínají se celosvětově sjednocovat. Národní rozdíly ovšem stále nepřetrvávají. Například některé věci (týká se to třeba biotechnologických patentů), které si můžete nechat patentovat v USA, v Evropě úřady neuznají.
Od dob benátského zákon se také patentové právo zkomplikovalo. Ukazují to například nepřehledné patentové války mobilních výrobců. Otázkou je, jestli znovu nenastal čas na změnu.
