S jistotou identifikovat vrak ve velké hloubce tak dlouho po potopení se rozhodně nestává často. Úspěch českých potápěčů z konce června spočívá v tom, že definitivně vyvrátili tvrzení chorvatské expedice z roku 2019. Ta označila vrak na mořském dně, asi tři námořní míle od městečka Molunat na samé jihovýchodní výspě chorvatského pobřeží, za ponorku UC 24.
Češi věřili, že musí jít o jinou ponorku a rozhodli se to dokázat. To ovšem v případě vraku, který leží 106 let v hloubce 85 metrů, představovalo opravdu náročný počin. Jak jsme popsali v tomto článku, bylo nejprve potřeba na základě archivních materiálů definovat identifikační body, a ty na vraku, připomínající zarostlý útes, dohledat. Toto úsilí nakonec trvalo celé tři roky a 22 náročných ponorů do hloubky daleko za hranicí sportovního potápění.
Na naše otázky odpovídali členové Czech Diving Teamu: Zdeněk Partyngl, šéf týmu a jeho kolegové, zkušení techničtí potápěči Petr Fatka a René Melichárek. Jejich odpovědi jsme pro zjednodušení sloučili do jednoho rozhovoru.
Techničtí potápěči Czech Diving Teamu, zleva: zkušený potápěč a fotograf René Melichárek, technický potápěč Petr Fatka a šéf týmu Zdeněk Partyngl
Kdy jste se si poprvé řekli, že se potopíte k domnělému vraku ponorky UC 24?
To bylo na podzim 2022, kdy jsme tam dělali ponory na vraku Ardor. Věděli jsme, že Chorvati v roce 2019 objevili vrak UC 24, takže jsme se tam chtěli podívat. My jsme o tom vraku věděli už velmi dlouho, víc než 15 let. Protože ale ten profil vypadal na sonaru jako torpédový člun, tak to pro nás nebylo tak zajímavé. Pro nás to byl drahý ponor, byla to hloubka 85 m, takže jsme si říkali, že kvůli torpédovému člunu se tam potápět nebudeme. Ale někdy, až bude čas, že se tam podíváme, co to vlastně je.
Jsou ponorky pro potápěče vzácné vraky na potápění?
Jsou vzácné. Já (Zdeněk Partyngl, pozn. red.) jsem odpotápěl tak dvě stě vraků, ale ponorek mám třeba jen pět. Je jich málo a často jsou v nedostupných hloubkách.
 |
Jak vypadala příprava potápěčů z hlediska identifikace vraku?
Boris (námořní historik týmu Boris Gol, pozn. red.) vytyčil detaily, které nás zajímají. Takže první úkol bylo ta místa najít. To znamená, nejdřív se pátralo, hledalo a natočil se ten současný stav na ponorce. Třeba najít torpédomet. Díky malé vylezlé přírubě jsme zhruba tušili, kde asi tak nějak je. Druhý cíl byl toto místo očistit a dostat ho do kamery, abychom mohli prokázat, že je to to místo, které hledáme. Celkem jsme si vytyčili tři hlavní body: změření celkové délky ponorky, nalezení torpédometů, a ještě jsme potřebovali očistit víčko děla, abychom zjistili, co tam ti Chorvati přečetli a jestli podle toho identifikovali UC 24. To nebylo pořád jasné.
I když znáte pozici na mapě, jak se dostanete k vraku?
Toto má většinou na starosti kapitán lodi, a ti dnes používají různé techniky. Kapitán Vlaho, který operuje v Molunatském zálivu, si na ten objekt najede sonarem, a pak hází za ten objekt kotvu, kterou vleče po dně. A jakmile se za ten objekt kotva chytne, tak ví, že je přivázaný k vraku. Ale ty postupy třeba dřív byly i takové, že jsme přijeli nad objekt a házela se napřed tzv. šotlajna. To znamená, že se házelo závaží na nějakém tenkém lanku a na konci byla přivázaná bóje. A pak se teprve posílali potápěči se sestupovým lanem. Důležitá je zkušenost. Když se hledá vrak, který má na výšku 20 metrů, tak se mu to hledá sakra líp, než když hledá těleso, které má profil čtyři metry. Takže ponorka je o to těžší, že ona vůči dnu tolik nevystupuje a není tam ten výškový rozdíl.
Jaká část ponoru je nejsložitější?
Nejsložitější, část ponoru je sestup. Nachystat se, skočit do vody a dojet k vraku, to je nejvíc složité. Loď ani potápěči se nemůžou přivázat k sestupovém lanu, protože by ho mohli vyškubnout z pozice. Proto se loď vždycky přiblíží k tomu označenému místu a jedna dvojice se vyklopí a jde se chystat druhá dvojice potápěčů. Hlavně když je první sestup, tak ani nevíš, jak je to tam zakotvené, jestli to tam náhodou nevisí za nějaké poslední zábradlí, které může prasknout.
Jak vypadá ponorka, když leží 106 let na dně moře?
Jako velký porostlý kámen, jsou na tom houby, nějaké ty škeble. Navíc je to zasíťované, jak tam probíhá rybolov a rybáři tam zasekávají vlečné sítě. Ale díky tomu je ta ponorka na světě, protože oni tam táhnou třikrát za sebou, na stejném místě něco škubnou, tak to zaznamenají. Takže ono to je přikryté, vidíš stan ze sítí. Torpédomet, který má průměr 50 cm plus to víko s čepem, takže nějakých 80 cm, tak ten není skoro vidět z půl metru.
Vrak ponorky pokrytý zbytky lan a sítí
Jaká je dole viditelnost a jak probíhaly první ponory?
Viditelnost byla různá. V roce 2022, když jsme tam byli poprvé, tak byla viditelnost tak metr, metr a půl, takže my jsme lezli po něčem, o čem jsme si vůbec nedokázali představit, že by mohla být ponorka. Měli jsme z toho hrozně smíšené pocity a řekli jsme, do prkýnka, jak z toho něco můžeme poznat. Ale v roce 2023 už jsme zase naopak měli podmínky perfektní a už rozeznali jasně tři znaky: Dělo, jehož hlaveň trčí směrem k hladině. Nástavbu, která dává ten charakteristický tvar, a co se tam ještě dá dobře rozpoznat, je zadní levý propeler, kde jsou vidět dva listy a třetí je zabořený v písku. Jsou tam tři otevřené poklopy a podle toho poznáš, že tam byla paluba. Ta byla dřevěná a už je propadlá. Teď, při posledních ponorech jsme měli viditelnost tak pět metrů.
Německá ponorka U-28 zajímá parník na cestě do Zeebrugge, r. 1915.
Jak se plánuje ponor do takové hloubky?
Myslím, že nejvíc důležité je poskládat tým. Bylo nás tam šest potápěčů, ale nebyli jsme pořád v trvalých dvojicích, protože někdo lépe hledá, někdo lépe točí. Takže si vytyčíme cíl na ten den a podle toho cíle rozdělíme naši skupinu. Hloubka byla stále stejná, takže plyn jsme měli pokaždé stejný. To je výhoda práce na jednom cíli, že nemusíš složitě měnit hloubky a přemíchávat celé láhve. Čas ponoru jsme chtěli vždycky využít maximálně, takže jsme vždycky věděli, že můžeme operovat na dně 20 minut. No, a pak už podle toho, jak ty jednotlivé dvojice nebo trojice měly svůj plán, tak jsme se akorát rozhodovali, jestli půjdou první, druzí nebo třetí. A podle toho začne na lodi příprava, oblékání atd.
Zmiňujete plyny. Jak vypadá logistika před samotnou expedicí?
Ta logistika začíná daleko dřív. My máme šest potápěčů a víme, že máme jednoho rebreatherového. (Rebreather je potápěčský přístroj s uzavřeným či polouzavřeným okruhem. Na rozdíl od klasického potápěčského přístroje s otevřeným okruhem, kde plyn, který potápěč vydechne, uniká volně do vody, se u rebreatheru vrací plyn nebo jeho větší část zpět do přístroje, pozn. red.) Máme tedy pět lidí, kteří se potápí s otevřeným okruhem. Víme, jaká je hloubka a my musíme spočítat, kolik budeme vůbec potřebovat plynů a jak to vůbec tam dostat. Jak sehnat helium, kolik kyslíku atd. My nemáme v týmu blendera, protože všichni jsou tak zkušení, že si dokážou plyny namíchat sami.
Technický potápěč Petr Fatka zaměřuje přesnou délku vraku U-72. Zajímavostí je, že jako jediný z týmu nepoužívá otevřený okruh, ale tzv. rebreather, potápěčský přístroj, který dokáže opakovaně využívat vydechnuté plyny. Nevypouští tak bubliny a výrazně šetří prostředky. Na druhé straně je však náročnější na přípravu.
Tým pěti potápěčů s otevřeným okruhem těch plynů potřebuje celkem dost. Takže my jsme s sebou museli vést už namíchaná dvojčata s plynem 15/55, ale vezli jsme s sebou i čisté helium. To znamená tři 50litrové láhve, kde v každé je 10 tisíc litrů helia. Kyslík jsme nepřeváželi, protože je nebezpečný pro transport. Ale není tak drahý, a dá se v Chorvatsku zajistit za normální peníze. Oproti tomu třeba helium je tam skoro dvaapůlkrát dražší než u nás.
Samozřejmě logistika pokračuje i po ponoru, protože ty musíš spočítat, jak naplnit pro celý tým na druhý den. V takovémto počtu potápěčů a pro takový druh ponoru příprava na druhý den zabere minimálně tři hodiny plnění.
Kromě dalšího plnění plynů na další den, vyhodnocuje se nějak ponor?
Velmi důležitý je záznam z kamer. Po ponoru se znovu dělá porada a všichni říkají své poznatky. Byly tam dvě, tři kamery, takže 60 minut záběrů, a ty si pak celý tým musí třeba dvakrát prohlédnout. Boris to ještě projíždí, abychom věděli, kam se máme vrátit a kde bychom měli hledat nějakou konkrétní věc.
Do jakých hloubek se potápí trimixový potápěč?
Podle dnešních světových standardů je to tak, že zhruba do 45 metrů máme povolené potápění se vzduchem, a pak pod tou hloubkou by se už měl používat lehký trimix, tomu se říká normoxický, použitelný s hladiny. A pak hypotrimix, což je použitelné pro určité hloubky, protože kyslíku je v té směsi málo, tudíž to není dýchatelné z hladiny. Pak celý ten ponor měníš ty plyny při sestupu i při výstupu. Plyny na hloubku 82, 85 metrů jsou složitější, než když bychom šli do 60 metrů. Tam nemusíme mít třeba jednu flašku vůbec. Tam nemusíme mít žádný tzv. travelmix.
Není problém jenom s kyslíkem, že musíš snížit procento tak, aby ho bylo akorát, ale pak tam zůstává hromada dusíku. A dusík se od určitých hloubek přestává chovat jako inertní plyn a začíná na tebe působit narkoticky, takže my musíme udržet kyslík na nějaké hodnotě. To znamená při sestupu dolů musíme ten kyslík vyndávat z té směsi, snižovat jeho procento, a pak musíme podstatnou část dusíku dát pryč, abychom si uchovali čistou hlavu a mohli tam pracovat. Takže pak se dá pryč dusík a nahrazuje se to heliem.
Úspěšný potápěčský tým po identifikování vraku ponorky U-72
A ještě je tam třetí plyn, o kterém se moc nebavíme, a to je oxid uhličitý, který si my vytváříme sami a který rozjíždí spoustu dalších efektů. Ti kluci, ještě když pod tou vodou pracují, musí být natolik klidní, aby nedýchali ani hodně, ani málo, aby právě ten oxid uhličitý, který tam bude neúměrně vyšší, aby nerozjel ty další procesy a ti lidé opravdu neudělali nějakou chybu. Něco opravdu jiného je, když se člověk jde potápět rekreačně, než když tam jde za nějakým úkolem. A hlavně pořád to není tak, že ti kluci se pod vodou navzájem nepřetržitě kontrolují. Oni tam ví o sobě, občas na sebe mrknou. Na něčem tam pracuje, má na to těch 20 minut a ví, že za 20 minut musí jít nahoru.
Dneska to plánování je hrozně ulehčené potápěčskými programy, které spočítají, jaká ideální směs se má třeba na hloubku 85 metrů použít. My jsme používali směs 15/55, to znamená 15 % kyslíku a 55 % helia a narkotická hloubka tady té směsi byla 30 metrů. Narkotická hloubka znamená, že kdybychom se potápěli se vzduchem, tak v podstatě to odpovídá hloubce 30 metrů. Kyslík jsme drželi okolo parciálního tlaku 1,3 baru.
Záznam ponoru k vraku ponorky U-72
Jaký byl tedy celkový čas ve vodě?
Průměrně 110 minut a z toho pracovní část jenom 20 minut. Čtyři minuty sestup, zhruba 20 minut na dně a ten zbytek do těch 110 minut je předepsaný výstup nahoru. Ze začátku stoupáš výstupovou rychlostí, a pak začneš dělat zastávky. Spodní zastávky jsou kratší, minutové, dvouminutové. A jak se blížíš k hladině, tak se ten výstup zpomaluje a zpomaluje, až tam pak jsi najednou desítky minut.
Kdy nastal ten okamžik, kdy jste si poprvé řekli, že to není UC 24, ale jiná ponorka?
Po ponoru, který jsme tam absolvovali v říjnu 2023, jsme si byli jistí, že to není UC 24, ale nebyli jsme si ani jistí, že to je U-72. Ale už na další expedici si Boris mezitím doplnil nějaké informace z archivních pramenů a podle toho už jsme si byli, řekněme, z 50 % jisti. Proto jsme to riskli a udělali jsme logo expedice už s U-72. Kdyby to U-72 nebyla, tak ta loga byla k ničemu.
Logo expedice
A naprostá jistota přišla kdy?
Prvně jsem tomu třeba osobně já (Zdeněk Partyngl, pozn. red.) začal věřit, jak se tam objevila příruba torpédometu. Říkal jsem si, do prkýnka, on tam fakt je. Já jsem ho tam předtím prostě neviděl. Další věc byla ta délka. Takže druhý ponor, teď na této poslední expedici rozhodl o identifikaci.
Jak je váš tým zkušený?
Na expedici U-72 bylo šest potápěčů, z toho tři instruktoři, kteří mají tisíce ponorů a stovky trimixových ponorů do takovýchto hloubek. A pak jsou tam tři potápěči, kteří mají řádově stovky ponorů.
Jak dlouho by trval výcvik, než by se člověk mohl vydal na ponorku s vámi?
Když by to bylo hodně rychlé, tak o tomhle může přemýšlet zhruba po nějaké stovce ponorů, ale bylo by to opravdu extrémně rychlé. Kdyby řekl, chci jít třeba za dva roky s vámi a budu se potápět, co to jen jde, tak musí absolvovat OWD (Open Water Diver, pozn. red.), musí udělat pár ponorů AOWD (Advance Open Water Diver, pozn. red.), pak nějaký nitrox, advance nitrox, normoxický trimix, hypoxický trimix, a to všechno bude dělat po nějakých ponorech. Je potřeba zvolit, a to je to nejvíc důležité, člověka do týmu. Musí to být zkušený potápěč, aby se o něj člověk nemusel starat, protože my tam nejsme na výchovném táboru, tam prostě přijde člověk, dostanete úkol a musí být schopen ho splnit. A v neposlední řadě musí být dobře technicky vybavený.
Zásadní bezpečnostní poučka?
První, když přijde zkušený vrakový potápěč na vrak, tak se dívá, kde je uchycené výstupové lano. To je takový základ přežití. Ty se musíš zorientovat, protože ty se musíš k tomu výstupovému lanu vrátit. Když je ten vrak složitý, je různě členitý, tak je ještě lepší si tahat za sebou šňůru. Strašně nebezpečné je, nenajít to výstupové lano. Ono se ale může i během ponoru utrhnout.
Používali jste na této expedici ještě nějaké zvláštní vybavení?
No, teď byly speciální věci, které jsme zařadili do výstroje, a to byla zednická kladiva, protože tam bylo potřeba očistit dělo a dva torpédomety.
Detail porostlého víka torpédometu
Víko torpédometu po očištění
Máte ohlasy od Chorvatů, kteří ponorku chybně označili za UC 24?
Už to zachytili, ale nevíme, co se tam teď mezi nimi děje, je to moc čerstvé.
Kolik taková expedice stojí peněz?
My jsme udělali kalkulaci, a to, že jsme identifikovali tu ponorku, nás dohromady stálo milion korun, a to bez investice do výstroje, ale mluvíme o čtyřech expedicích. Jenom plyny stály 100 tisíc korun. Dále doprava, ubytování, stravování, letenky a najmutí lodě a kapitána. Náklady jsou rozmělněné mezi členy týmu s tím, že se sem tam někdy podaří aspoň část nákladů pokrýt sponzorsky. To samozřejmě vždycky pomůže, ale tentokrát jsme si to hradili všechno sami.
Máte nějaké další plány?
Máme v plánu krásnou záležitost v Albánii a týká se našich legionářů. Severně od Vlory je potopená loď Firenze, která byla v období mezi první a druhou světovou válkou přejmenovaná z lodi SS Roma na Firenze. Steam ship Roma byl historicky první transport našich legionářů z Vladivostoku. Tu loď Finenze objevili albánští potápěči v roce 2012 a od té doby tam nikdo nebyl. A pak samozřejmě ostrov Kea v Řecku. Tam jsou potopené dva největší parníky v Evropě: Druhý největší je Burdigala, který by teď třeba připadal v úvahu a největší je Britannic, což je sesterská loď Titaniku. To by byl takový vrchol, kam bychom to chtěli směřovat.
