Závod opět zastavilo až černomořské pobřeží Bulharska. Desítky hodin strávili posádky připojeny na kyslík ve výškách i kolem šesti tisíc metrů, aby nabraly správný směr a rychlost.
„Před západem slunce viděli bouřky, které byly asi sedmdesát kilometrů od nich a blížily se k nim, což je tedy pro mě dost depresivní představa. O to větší jsou to borci, že se do toho pustili, protože hrozilo, že se ty bouřky třeba rozjedou a oni v tu chvíli byli na kraji kopců,“ komentuje chvíli těsně po startu ze St. Gallenu Jan Smrčka, pilot a bývalý účastník poháru, který byl v kontaktu s několika posádkami.
S příchodem první noci se ještě většina týmů držela okolo výšky dvou kilometrů, kromě rakouské posádky AUS-1, která jako jediná vystoupala nad čtyři kilometry, což ji odklonilo jižněji nad alpské štíty. Jan Smrčka komentuje tuto fázi závodu tak, že většina favoritů se držela vzadu a snažila se brzdit.
Posádka USA-1, která měla startovat s plynovým balonem „Ondra“ české imatrikulace. Bohužel však ke startu nenastoupila. Podle zákulisních informací se pro odstoupení posádka rozhodla na základě kombinace několika faktorů: nedostatečné vybavení pro dlouhý let nad Alpami, technické potíže s avionikou a snad i posunutí startu o pět hodin dřív.
Do větších výšek se nad sobotním ránem (3. září) následně pustily všechny posádky, kromě favorizovaných Francouzů FRA-1. Ti začali stoupat až v neděli 4. září ráno, přičemž prolétli nad centrem Budapešti ve chvíli, kdy většina jejich spoluzávodníků již opouštěla vzdušný prostor Srbska a Rumunska.
Před polednem pak dosáhli výšky kolem šesti kilometrů nad mořem! Mnozí v tom viděli strategický tah. Zvlášť po tom, co tato posádka (Vincent Leys / Christophe Houver) předvedla v roce 2017, kdy po dlouhém čekání na vhodný vítr dokázala jako jediná proletět třicet kilometrů širokou mezerou mezi zapovězeným územím Běloruska a Kaliningradu do Pobaltí a zvítězit s velkým náskokem.
V komunitě nadšenců poháru zazněly i názory, že letos závod skončí v Řecku a je tedy jen třeba počkat na severní vítr. Nicméně tento odhad se neukázal jako správný. Stejně jako loni i letos se cílovou páskou stalo pobřeží Černého moře.
„Když Švýcaři (SUI-1) a Němci (GER-3) vlétli společně nad moře, tak v tu chvíli Francouzi (FRA-1) letěli v šesti kilometrech, ale už tam zřejmě neměli takovou rychlost a stálo je to spoustu balastu, protože když potom přišlo ráno, tak naklesali a přistáli. Skončili šestí,“ komentuje Jan Smrčka konec francouzských nadějí na letošní stupně vítězů.
Vraťme se však k dvěma posádkám, které se utkaly o první a druhé místo. Když vezmeme v úvahu zapovězené vzdušné prostory Ukrajiny, Moldavska a Turecka, jde o v zásadě velmi stísněný manévrovací prostor. I proto je třeba vnímat odvahu, s jakou se nejprve Švýcaři (SUI-1) a posléze vítězní Němci (GER-3) pustili nad moře.
„Němci měli jeden společný meteorologický tým pro německé balony a ten jim dával informace, které byly k dispozici. A ten prostor využili prostě nejlíp,“ upřesňuje pilot Smrčka úspěch posádky GER-3.
Dá se předpokládat, že počítali i s brízou, tedy s lokálním větrem na bázi rozdílných teplot vodní masy a pevniny, který využívali už středověcí mořeplavci. Ale lajsněte si to, když vám dochází zásoba balastu (písku), zapovězená hranice je pouhých dvacet kilometrů, nárazy větru jsou okolo pětadvaceti uzlů (46 km/h) a jste už třetí noc více méně vzhůru…
„Já jsem ráno po přistání mluvil s Eimersem. Po půlnoci (5. září) byli ve výšce pěti kilometrů a zbývalo jim dvě stě kilo balastu, takže to měli tak akorát na doraz. Když přistáli, tak měli asi jenom tři nebo čtyři pytlíky (zhruba patnáct kilogramů písku),“ doplňuje Jan Smrčka.
To, co předvedla vítězná posádka Wilhelm Eimers a Benjamin Eimers, se dá považovat za opravdový majstrštyk. Mezi prvním (1 572,36 km) a druhým místem (1 550,32 km) bylo pouhých 22 kilometrů, což v měřítku půlky Evropy je opravdu trpký fakt pro stříbrný tým. Přistání nedaleko pobřeží kromě již zmíněného silného větru zkomplikovalo i množství drátů vysokého napětí, jak uvádí německá posádka na Facebooku.
Lze ještě připomenout zajímavý detail a to, že vítěznou posádku tvořili otec se synem. Jak upozorňuje Jan Smrčka, byl to jejich druhý společný Gordon Bennett. Ten první v roce 2021 ukončili předčasně s tím, že vyhodnotili vývoj počasí jako příliš nebezpečný.
Za zmínku jistě stojí i australská posádka, která se sice umístila až na šestnáctém, tedy předposledním místě, ale podle Jana Smrčky je nutné brát v úvahu fakt, že neměla příležitost trénovat dálkové lety s plynovým balonem, jak to před pohárem běžně dělají favorité. Přesto ve výšce kolem tří a půl tisíce metrů Australané obletěli hlavní alpské štíty a přistáli v Maďarsku.
Posádka USA-1, která měla startovat s plynovým balonem „Ondra“ české imatrikulace. Bohužel však ke startu nenastoupila. Podle zákulisních informací se pro odstoupení posádka rozhodla na základě kombinace několika faktorů: nedostatečné vybavení pro dlouhý let nad Alpami, technické potíže s avionikou a snad i posunutí startu o pět hodin dřív.
Pohár Gordona BennettaJde o nejstarší letecký závod na světě. První ročník startoval z Paříže v roce 1906 a měl zpropagovat balónové létání a letecký sport obecně. Létá se s plynovými balony, které jsou plněny v Evropě zpravidla vodíkem v USA héliem. Vyhrává tým, který uletí nejdelší vzdálenost od místa startu (měřeno ne délkou letu, ale přímou vzdáleností). Hřištěm je celý kontinent, kde se Pohár koná. Posádky vymýšlí ve spolupráci s meteorologickým týmem nejvhodnější strategii. Klíčem je odhadnout vývoj počasí v několik příštích dnech na území celého kontinentu. Pokud zvítězí tým jedné země třikrát za sebou, pohár v zemi zůstává a vyhlašuje se nový pohár. Do té doby je trofej putovní. Startuje se vždy v zemi vítěze z předminulého ročníku. Nová hostitelská země má tak dva roky na náročnou přípravu závodu. Česká republika se závodu zúčastnila pouze v letech 2017 a 2018 posádkou Jan Smrčka – hlavní pilot a Aleš Vašíček kopilot. Bližší informace k historii závodu jsme uvedli v tomto článku. |
Nyní se čeká, až se všechny týmy opět sejdou v místě startu pro závěrečnou ceremonii a vyhlášení vítězů letošního ročníku. Pohár Gordona Bennetta nicméně získává až ta země, jejíž posádka zvítězí třikrát za sebou. V roce 2018 zvítězili Poláci. Vítězství v letech 2019 a 2021 (rok 2020 se nekonal kvůli pandemii koronaviru) patřilo Švýcarsku. O to silnější tak musela být švýcarská touha po třetím vítězství. Nicméně boj o Pohár po letošním německém triumfu tak dále pokračuje.