Lehký dvoumístný víceúčelový hornoplošník Piper J-3 Cub vznikl původně jako čistě civilní, určený zájemcům z řad veřejnosti, kteří se nechtěli smířit s tím, že jim hrouda nohy vázala. Vznikal tedy jako stroj k rekreačnímu a sportovnímu létání a také k základnímu pilotnímu výcviku.
Postupně přicházely další role, k čemuž přispělo i jeho zařazení do služby u ozbrojených složek. První vojenské pipery se od civilních prakticky nelišily, ale brzy se začaly vyrábět s dozadu rozšířeným prosklením kabiny, aby měl pozorovatel lepší výhled. A právě vojenské provedení dostalo nejprve typové označení O-59, kde písmeno O, používané pro letouny pozorovací, znamená Observation, zanedlouho však došlo k přeznačení na notoricky známé L-4, stejně známá je i jeho vojenská přezdívka Grasshopper. Písmeno L znamená Liaison a bylo určeno pro letouny spojovací/kurýrní, byť L-4 se samozřejmě stále používal i jako pozorovací, často také pro řízení dělostřelecké palby, ale i k zásobování, v příslušné úpravě k dopravě raněných atd.).
Piper J-3
Piper L-4
Piper J-3 Cub vznikl v roce 1937 a konstrukčně přímo vycházel z předchozího typu J-2 Cub. Když už jsme u těch mláďátek, tak řada pokračovala i poválečnými typy Piper PA-11 Cub Special a především Piper PA-18 Super Cub, který nevěděl, kdy skončit.
Do roku 1947 bylo vyrobeno kolem 20 tisíc Piperů J-3, včetně vojenských derivátů L-4 (O-59) vyráběných v letech 1941 až 1945. Výroba se dostala do obrátek již před válkou, ostatně není náhoda, když si občas někdo zapřehání a tohoto pipera významově připodobní Fordu T. Již v roce 1939 překročila roční produkce tisíc kusů a v roce 1941 se jich vyrobilo téměř 2 300.
Pomozte najít střípky válečné historie letadla Piper L-4 Grasshopper |
Za války se výroba zaměřila na vojenské verze (nejpočetnějšími byly L-4H a L-4J). Na základě vojenských objednávek bylo vyrobeno kolem 5 600 letadel, výrobu tak nebylo třeba navyšovat. Naopak po válce, kdy přišel na řadu zase civilní J-3, došlo k výraznému, byť časově omezenému růstu produkce. Jen za rok 1946 bylo vyrobeno téměř šest tisíc J-3. Ale již následujícího roku ho ve výrobě začal nahrazovat modernizovaný Piper PA-11 Cub Special. Ještě dnes, téměř 80 let po ukončení výroby, najdete v rejstříku FAA více než pět tisíc registrovaných Piperů J-3 / L-4.
Asi nemá smysl popisovat letoun po konstrukční stránce, bylo by to dlouhé a nezáživné. Posuďte sami, to máte křídlo, křidélka, vzpěry, vodorovný stabilizátor, výškovku, svislý stabilizátor, směrovku, vzpěry, podvozek, vrtuli, motor, palivovou nádrž, olejovou nádrž, sedačky, upínací pásy, okna, řídící páky, pedály nožního řízení, přístroje a tak dále. Raději se podíváme na některé z řady zajímavých kapitol z jeho životopisu.
Piper J-3/L-4 dobyl celý svět, zde vidíme stroj se švýcarskou imatrikulací.
Jak se na pipery věšely bazuky
Vojáci v poli vymysleli spoustu nápadů a některé z nich, ač na první pohled se mohli zdáti šílené, dokonce realizovali. Sem patří improvizované vyzbrojení lehkých Piperů L-4 protitankovými vrhači raketových střel M1 Bazooka na západní frontě. Jednalo se sice o nejzajímavější, ale ne o jediný způsob nasadit piperu zuby. Již dříve byly zaznamenány případy z Itálie a Nové Guinee, kdy letci z piperů stříleli automatickými zbraněmi a házeli ruční granáty.
Bazuky se montovaly na křídelní vzpěry (po jednom až třech kusech na každé straně). Při útoku na tanky se nalétávalo na cíl ze zadní strany, protože shora a zezadu byly nejzranitelnější (slabší pancíř, motorový prostor). Jednalo se o mimořádně riskantní způsob boje. L-4 byl pomalý, křehký, neměl samosvorné nádrže, natož pancéřované sedadlo pilota. I proto se pilot do těchto nebezpečných misí vrhal sám, bez druhého člena osádky.
Charles M. Carpenter se svým Piperem L-4 „Rosie the Rocketer“
Nejznámějším, ale ne prvním pilotem L-4 s bazukami, byl major Charles M. Carpenter, přezdívaný „Bazooka Charlie“. Sloužil u 4. obrněné divize, kde byl přidělen jako kurýrní pilot jejímu velitelství a dokonce byl osobním pilotem velitele divize, generálmajora Johna S. Wooda. Na své letadélko si Carpenter namontoval celkem šest bazuk a opatřil ho jménem „Rosie the Rocketer“.
Carpenter se proslavil především během bitvy u francouzského Arracourtu 20. září 1944. Bez bázně a hany opakovaně útočil na německé obrněnce dotírající na americké pozice. Během odpoledne se několikrát vrátil k doplnění raket a podle dochovaných údajů jich odpálil nejméně šestnáct. A právě zde začíná problém s pozdějšími mýty. Občas se můžeme dočíst o desítkách zničených tanků či obrněných vozidel za celou jeho „protitankovou“ kariéru, nejen že takové tvrzení není nijak doložené, ale už z principu je víceméně nereálné. Army Historical Foundation Carpenterovi oficiálně přiznává celkem šest zničených tanků. Dochovaný letoun „Rosie the Rocketer“ je dnes vystaven v American Heritage Museum v Massachusetts.
Panzerfausty na letadlech. Zoufalý pokus o tankobijce na konci války |
S pistolemi na čápa
Vskutku těžko uvěřitelná příhoda se odehrála 11. dubna 1945 v Německu, ze kterého toho tou dobou už moc nezbývalo. Jejími hrdiny byli létající nadporučíci ze 71. obrněného dělostřeleckého praporu z 5. obrněné divize, pilot Duane Francies a pozorovatel William Martin. Při průzkumném letu v prostoru u Dannenbergu spatřili ze svého L-4 s netradičním pojmenováním „Miss Me!?“ níže letící německý víceúčelový Fieseler Fi 156 Storch. Nenapadlo je nic lepšího než zaútočit, přestože jejich letoun nebyl samozřejmě ozbrojen. Ale oba měli osobní zbraň v podobě pistole Colt M1911 ráže .45. S převahou výšky se rychle přiblížili k německému letounu, otevřeli dvířka a začali pálit, co jim „kulky“ stačily.
Storch, který průběžně inkasoval zásahy (byť nijak nebezpečné), se snažil uniknout manévrovým letem. Jenže při nízkém obratu zavadil pravým koncem křídla o zem a havaroval. Zatímco se potlučení Němci soukali ven, přistáli Američané poblíž a zajali je. Tento souboj je považován za jeden z posledních a nejneobvyklejších mezi americkým a německým letounem na západní frontě.
Nejzajímavější neměl motor
Piper L-4 Grasshopper se během druhé světové války dočkal i poněkud neobvyklé přestavby. Americké armádní letectvo potřebovalo jednoduché a levné kluzáky pro základní výcvik pilotů větších výsadkových kluzáků. Piper proto přestavěl L-4 na kluzák. Zmizel motor, došlo k přepracování přídě a modifikaci podvozku na „kluzákový standard“. Na rozdíl od běžného dvoumístného L-4 dostal kluzák tři sedadla za sebou, pro dva žáky a instruktora (první sedící nastupoval po otevření překrytu, druhý a třetí standardně z boku jako u výchozího motorového typu). Tak vznikl cvičný kluzák TG-8 (písmena TG znamenají Training Glider).
Piper TG-8
Celkem bylo vyrobeno 250 TG-8 (tento počet byl už výše zahrnut v celkovém výrobním objemu L-4). TG-8 byl používán především k základnímu výcviku a nácviku techniky létání na kluzáku před přechodem na větší typy. Po válce byly mnohé z TG-8 jako přebytečné přestavěny na motorové, aby se lépe prodávaly civilistům.
Služba Piperů L-4 v Československu
Československo se po válce potýkalo s nedostatkem lehkých letadel. Domácí letecký průmysl nebyl bezprostředně schopen pokrýt potřebu nových sportovních a cvičných strojů. Řešením akutní situace se proto staly především americké válečné přebytky.
Československo tak ze levný peníz nakoupilo dvě stovky letadel L-4 Grasshopper pro civilní sféru a stovku pro armádu. Většina z letadel určených pro civilní použití putovala do aeroklubů. Ale některé kusy si tehdy ještě mohli zakoupit soukromí uživatelé, byť netrvalo dlouho a komunisté jim je bezostyšně ukradli. Vojenské pipery u nás sloužily buď jako cvičné pod označením C-8, nebo jako kurýrní a spojovací pod označením K-68. Několik K-68 bylo zařazeno i k bezpečnostnímu letectvu pod ministerstvem vnitra.
Pipery u nás nelétaly dlouho, už během padesátých let je postihla velká vlna vyřazování. Po komunistickém převratu a vypuknutí studené války byla přerušena cesta za náhradními díly a motory. A také by nebylo vhodné používat ve Svazarmu a v armádě stroje „amerických imperialistů“. U nás se tak z původních zde používaných L-4 prakticky nic nedochovalo, neznamená to však, že všechny byly zničeny, řada z nich byla prodána do zemí Západní Evropy s cílem získat konvertibilní měnu alespoň „po kapkách“.
Piper L-4 v Československu
Malý piper upravený jako práškovací
Jako zajímavost můžeme také zmínit pokusné nasazení minimálně jednoho exempláře v roli práškovacího letadla proti mšicím, které vzaly útokem řípu. Bylo to v době, kdy se koncem čtyřicátých let začalo u nás letecké práškování ve větším rozvíjet. Mnohem lepším typem než lehký piper se ukázal mnohem těžší K-65 Čáp, tedy původně německý Fieseler Fi 156 Storch, který se potom stal i prvním typem ve flotile odštěpného podniku ČSA Agrolet založeného v roce 1951. Čáp měl sice násobně vyšší hmotnost (proto unesl více prášku), ale jeho minimální rychlost a vlastnosti STOL byly bezkonkurenční díky kvůli tomu navrženému křídlu s velkými sloty a vztlakovými klapkami. V každém případě práškovací zařízení na lehkém piperu bylo na první pohled provizoriem, distribuční trubka vycházela z kokpitu do levé strany, přičemž nádrž s pracovní chemikálií a klikou na její vyhánění měl na klíně druhý člen osádky.
