Legendární Concorde bývá spojován v drtivé většině případů s muži - piloty. Málo známou skutečností je, že s ním měly možnost s ním létat i tři ženy. Pojďme se proto nyní podívat na jejich neobyčejné životní osudy.
Jacqueline Auriolová: z oběti havárie pilotkou
Narodila se jako Jacqueline Marie-Thérèse Suzanne Douetová 5. listopadu 1917 v malém jihofrancouzském městečku Challans nedaleko Biskajského zálivu. Její otec podnikal v oblasti výroby lodí. Dětství prožila v Nantes, později studovala v Paříži umění na známé L’Ecole du Louvre.
V roce 1938 se vdala za Paula Auriola, což byl syn pozdějšího francouzského prezidenta. Jacqueline začala s létáním během léta 1947 a o rok později získala licenci soukromého pilota letounů. Tehdy létala na několika typech jednomotorových sportovních letadel a létání jí natolik uchvátilo, že se rozhodla se mu věnovat profesionálně.
Jacqueline Auriol jako pilotka vrtulníku v USA
Bohužel přišel červenec 1949 a její osudný let hydroplánem. Tehdy letěla jako běžný cestující, ovšem její letoun se zřítil na hladinu Seiny a ona vyvázla s mnoha zraněními. Během dvou let podstoupila mnoho plastických operací obličeje , přesto se létání nevzdala. V USA během jednoho měsíce získala licenci soukromého pilota vrtulníků přímo u jejich výrobce Bell Aircraft v New Yorku.
Instruktoři na ni i po letech vzpomínali jako na výbornou pilotku, která se velmi rychle učila a zvládala bravurně i výcvik mimořádných situaci za letu. Často reagovala i rychleji než tovární piloti. O rok později získala licenci vojenského pilota a začala létat na základně v Brétigny jako vůbec první testpilotka na světě.
V roce 1951 se jí podařilo ustavit nový rychlostní rekord v kategorii žen-pilotek, kdy na proudovém letounu Vampire dosáhla rychlosti 818,8 km/hod, a tím překonala původní rekord americké pilotky Jacqueline Cochranové. To byl začátek určité "rivality" mezi dvěma pilotkami a další rychlostní rekordy na sebe nenechaly dlouho čekat. Jacqueline Auriolová dále létala zkušební lety na letounech typu Mistral a na řadě verzí známého letounu Dassault Mirage. Stala se mimo jiné i držitelkou prestižní americké ceny Harmon International Trophy a to dokonce třikrát.
V této době začal mezi testovacími piloty výběr pro testování nového nadzvukového letounu Concorde. Jacqueline Auriolová prošla přísným "sítem" letových zkoušek a stala se členkou skupiny prvních pilotů pro Concorde. Pod vedením šéfpilota celého programu Andrého Turcata na francouzské straně (Angličané měli vlastní tým) začala létat s Concordem během roku 1969. Zde šlo o vůbec první prototyp č. 001 s imatrikulací F-WTSS.
Po úvodní sérii zkušebních letů bylo o rok později rozhodnuto, že se letoun už začne předvádět potencionálním zákazníkům. Jacqueline se tak účastnila jako druhý pilot prototypu Concorde například jeho předvedení šáhovi v Íránu. Mimo jiné měla na palubě jeho choť s doprovodem. Létali s André Turcatem jako kapitánem z Teheránu, několikrát přistáli i na ostrově Kish. Šáh měl zájem koupit Concorde jako vůbec první zákazník, aby byl nasazen na vybrané dálkové linky společnosti Iran Air.
Předváděcí turné ji zavedlo i do mnoha dalších zemí, kde se stávala středem pozornosti nejen novinářů. Zažila i občasná vysazení některého z motorů, o pumpáž za letu také nebyla nouze. Na Concorde ovšem vzpomínala mnoho let a nedala na něj dopustit, i když testy na hranici jeho letové obálky byly mimořádně náročné.
Jacqueline Auriol v kabině před svým rychlostním rekordem
Po několika letech zkušebního létání Jacqueline odchází pracovat do francouzské státní správy na jedno ministerstvo v Paříži. Air France jí později dává možnost létat na jejich náklady Concordy do USA , i když už "jen" jako cestující. Pozvání kapitánů do pilotní kabiny bylo samozřejmostí, a tak na jump-seatu vydržela skoro celý let. Vzpomínky vymazat nešlo.
Tato mimořádná žena prožila bohatý a plodný život. Zemřela ve věku 82 let ve svém domě v Paříži v roce 1999. Držitelka mnoha rychlostních rekordů i přes nepřízeň osudu byla atraktivní dámou, na kterou dodnes vzpomíná řada jejích kolegů, a to nejen ve Francii. Byla autorkou několika knih vzpomínek, které se dodnes velmi dobře prodávají.
Barbara Harmerová: kadeřnice v kokpitu
Bognor Regis, Sussex, Anglie, rok 1954. To jsou stručná data narození pilotky, která se o knipl musela s nepřízní osudu poprat téměř doslova. Na svět přišla do velmi skromných poměrů, a tak si mnoho vybírat ani nemohla. V pouhých 15 letech po ukončení školní docházky pokračovala dále jako kadeřnice ve svém rodném městě. Tam jí jedna zákaznice poradila, aby zkusila výcvik řídícího letového provozu, a dala jí kontakt na svého známého. Jeho přímluva pomohla, a tak doslova od kadeřnického křesla přichází Barbara Harmerová do zcela jiného prostředí. Souběžně s prací dispečera-eléva na letišti London-Gatwick si doplňuje středoškolské vzdělání nutné pro další zkoušky.
Matka její kolegyně ji pozvala na vyhlídkový let malou jednomotorovou Cessnou. To rozhodlo. Barbara se stává pilotním žákem a díky půjčce od dobrých známých a svému nespornému talentu získává licenci soukromého pilota letounů. Ve stejné škole, kde se učila létat (Goodwood Flying School) začala pracovat později jako instruktorka létání na plný úvazek. Její další krok mířil ovšem výše. Doplňuje si další pilotní kvalifikaci a létá jako obchodní pilot letounů u společnosti Genair. Pak už byl jen symbolický krůček k její touze, tedy "velkému" létání u klasické letecké společnosti.
To se jí splnilo v roce 1984 , kdy po nástupu ke společnosti British Caledonian a po typové zkoušce úspěšně létá jako druhý pilot letounu BAC 1-11. Kapitáni pozitivně vnímají její přístup k létání, a tak ji po nějaké době doporučují k postupu rovnou na pořádný velký "kotel" McDonell Douglas DC-10. Na něm poznává , co jsou opravdové dálkové linky, včetně pobytů v exotických destinacích.
Barbara Harmer před Concordem British Airways
O pár let později, v roce 1987, společnost British Caledonian kupuje její velký rival British Airways, a Barbaře se tak nabízí prostor k dalšímu profesnímu růstu. V té době společnost British Airways měla přes tři tisíce pilotů, z toho jen 60 žen. Buldočí povaha, houževnatost a hlavně umění létat zaujaly řadu instruktorů natolik , že v roce 1992 byla vybrána do půlročního kurzu přeškolení na letadlo jejích snů, Concorde.
A tak se stalo téměř nemožné. Od prvních nesmělých krůčků ve světě létání poprvé usedla na pravou sedačku nadzvukové legendy světového nebe. O rok později již létá jako plně kvalifikovaný druhý pilot na pravidelných linkách a občas i charterových letech, například na Barbados. Díky článku v odborném leteckém periodiku se o ní dozvěděla i veřejnost a z pilotky se téměř přes noc stala v Anglii známá osobnost. Novinářům se raději vyhýbala, avšak moc úniku nebylo.
K pilotním zážitkům, na které léta vzpomínala, byla přeprava fotbalistů Manchesteru United na legendární zápas finále Champions League do Barcelony. Na letišti čekaly tisíce fandů, a jejich vlajky byly opravdu všude.
V letové hladině 60 000 stop byla jako doma, vysoko nad Atlantikem vychutnávala každou minutu při letu dvojnásobnou rychlostí zvuku. Po ukončení letů Concordu i u tohoto dopravce přechází na jiný typ letounu a před odchodem do "leteckého důchodu" létá jako kapitánka Boeingu 777.
Barbara Harmerová nebyla jen pilotkou, ale rovněž vášnivou jachtařkou a v tomto sportu získala i řadu cenných medailí. Přes všechna ocenění ovšem stále zůstala skromnou anglickou dámou, která se ráda bavila s každým, kdo se zajímal o její práci nebo koníčky. Ve volném čase ještě stihla vybudovat krásnou zahradu u svého domu.
Barbara Harmer v kokpitu Concorde během letu do New Yorku
Bohužel, její zdravotní stav se začal zhoršovat krátce po odchodu od "velkého" létání. Lékaři jí našli zhoubný nádor a i přes veškerou péči její síly slábly. Svého mnohaletého životního partnera si vzala po 27 letech společného života, aby po 27 dnech manželství nastoupila na let, odkud již není návratu. Zemřela 20.února 2011.
Měla za sebou nepochybně úspěšný život. Litovala prý jen toho, že se nestihla přeškolit na legendární stíhací letoun Spitfire. Manžel se jí pokusil tento sen splnit. Požádal jejich společnou kamarádku-pilotku a ta vzala Barbařiny ostatky v urně s sebou do Spitfiru, aby nad katedrálou v Chichesteru v květnu 2011 vzdala před stovkami pozvaných hostů poslední poctu této výjimečné dámě. Několika nízkými průlety poděkovala Barbaře za její leteckou službu a to nejen za kniplem nadzvukové legendy jménem Concorde.
Beatrice Vialleová: posilovna i matematika
Bourges je nádherné město s krásnou gotickou katedrálou ve střední Francii. Zde se 4. srpna 1961 narodila žena, která se stala první francouzskou pilotkou Concordu. Beatrice Vialleová byla nejmladším z pěti dětí profesionálního vojáka a matky v domácnosti. Vyrůstala jako její vrstevnice a nikdy ani náznakem neuvažovala o létání.
V dospívání dávala přednost posilovně a uvažovala o profesi učitelky nebo vychovatelky. Kantoři jí radili , aby se "živila hlavou", a proto se začala více věnovat matematice. V rámci jedné matematické soutěže se dověděla, jak po několika letech bude známá ENAC (Státní škola pro civilní letectví) otevírat pětileté specializované studium otevřené i pro ženy. Neváhala a po přijímacích zkouškách začala se studiem na této instituci. V Bourges je i letiště a právě zde se spolužáky absolvovala první ukázkový let s instruktorem. Mladou dámu letectví chytilo naplno a už v tom létala až po uši.
Po škole už s čerstvým diplomem obchodního pilota letounů přichází v roce 1984 ke společnosti Air Littoral. Zde létá jako druhý pilot brazilského turbovrtulového letounu Embraer EMB 110 Bandeirante hlavně na vnitrostátních linkách. U této společnosti byla první pilotkou. Někteří kolegové na ni koukali jako na "exota" a posílali ji ke sporáku (vařila mimochodem výborně), ale ona jim zacpala ústa svým bezproblémovým létáním.
O rok později už létá jako druhý pilot na letounu Airbus A320 u Air France poté , co si musela zvyknout na "sidestick" místo klasických pilotních "beranů". Na těch si předtím užila své, když u této společnosti létala Boeing 727. Po letech vzpomínala, jak byla teprve desátou ženou u Air France, zatímco pilotů létalo přes tři tisíce. Na A320 se stala kapitánkou a po nějaké době se přeškolila na dálkový Boeing 747. V té době už u Air France létalo 110 žen a občas létala v "celodámské" posádce. Za nějakou dobu létala jako kapitánka Boeingu 747 prakticky po celém světě.
Beatrice Vialle v kokpitu Concorde Air France
Po mateřské dovolené (stala se mámou dvou synů ) se vrací k Air France začátkem roku 2000 a zde ji čeká nečekaná zpráva. Instruktoři ji doporučili do výběru pilotů pro výcvik na nadzvukový Concorde. Po letech vzpomínala, jak to nebrala vůbec vážně se slovy : "Ženských nás bylo jako kapitánek málo, takže jsem s úspěchem rozhodně nepočítala, že bych ve finále byla vybrána".
Ale výběrem prošla s výborným hodnocením, včetně náročného výcviku na plně pohyblivém letovém simulátoru. Oporou jí byl manžel, který se musel vyrovnat s chodem celé domácnosti, což podle ní byla občas "kovbojka". Concorde byl ovšem náročný letoun. Se smíchem ještě říkala : "Pokud jste měli při letu s ním třeba jen tři minuty volné, mohli jste si být jistí, že jste na něco zapomněli."
Osud ji však nemile překvapil: 24.července 2000 ukončila výcvik na simulátoru a o den později přišla katastrofa Concordu Air France, kdy letoun krátce po startu dopadl na objekt hotelu v Gonesse. Sama na to vzpomínala v jedné rozhlasové reportáži, jak si všichni volali, co vlastně bude dále. Nemohli uvěřit, co se mohlo stát. Bylo to velmi těžké období, spojené se ztrátou několika přátel z řad kolegů. Ale čas se naštěstí nezastavil.
Vedení společnosti (stejně jako British Airways) začalo s postupnými úpravami všech zbývajících letounů Concorde, aby se brzy mohly opět vrátit na nebe. A tak se dostalo i na Beatrice, která poprvé letěla s cestujícími na lince z Paříže do New Yorku 19. listopadu 2001 jako první žena-pilotka Concordu u Air France. Celkem na pravidelných linkách s Concordem přeletěla Atlantik tam a zpět 46krát, k tomu ještě třikrát na charterových letech. Pak přišlo loučení s letouny Concorde, nejdříve u Air France a něco později i u British Airways.
Beatrice se dostalo té cti letět na posledním komerčním letu s tímto krásným nadzvukovým strojem. Dne 31. května 2003 na lince AF4332 vzlétl Concorde s registrací F-BVFB s kapitánem Jean-Louis Châtelainem, jako druhý pilot letěla Beatrice a palubním technikem byl M.Vasseur. Šlo o rozlučkový let na objednávku z Paříže nad Biskajský záliv a zpět. Nejvyšší dosažená rychlost na tomto letu byla Mach 2,02.
Dnes je tento letoun v muzeu v Le Bourget po boku prvního prototypu s registrací F-WTSS. Beatrice Vialleová se poté stala opět kapitánkou na letounu Boeing 747-400 u společnosti Air France. Ve volném čase létá navíc na menších sportovních letounech. Concorde pro ni znamenal splnění snu o létání nadzvukovou rychlostí a je ráda, že jej ještě může vídat třeba na letišti v Paříži, byť už jen na zemi.
"Nejsem rozhodně anděl, ale jsem ráda, že jsem jim díky Concorde mohla být nebi blíže". Tato věta zazněla v jednom rozhovoru pro list Libération a přesně vyjadřuje její vztah ke krásnému bílému stroji. Létání s Concordem pro ni bylo kouzelným zážitkem a když skončilo, bylo to, jako když člověka opustí někdo, koho má opravdu rád.
Tři pilotky měly možnost létat dvojnásobnou rychlostí zvuku s mimořádným letounem. Patří jim díky tomu čestné místo po boku jejich kolegů a je jen dobře, že se s ženami za řízením dopravních letounů můžeme setkat čím dál častěji. Concorde již nelétá , ale vzpomínky na něj jsou stále živé.
Text je převzatý ze serveru Pilotinfo.cz.
