Deutschland über alles
Třebaže Spojené státy v prvním celosvětovém konfliktu dlouho zastávaly neutrální postoj, zpravodajci sbírali informace a získané poznatky velení aplikovalo tak, aby se námořní síly na moderní válku co nejlépe připravily. Jinak řečeno, američtí námořníci dělali svou práci, a přitom si nemohli nevšimnout nebezpečného řádění německých ponorek.
V případě „teutonských u-bootů“, jak německé zbrani občas říkal americký tisk, však analytici dlouho neměli kde brát. Němci už zhruba od roku 1910 ponorkový program přísně tajili a o technických parametrech jejich podmořských člunů kolovala celá řada fám, často samotnými Němci přiživovaných.
Například se naprosto seriózně věřilo, že císařské ponorky dosahují hladinové rychlosti nejméně 22 uzlů, což byl samozřejmě nesmysl. Jedno však jisté bylo. Německé doky ve velkém produkovaly nejlepší ponorky na světě a nejeden námořní konstruktér snil o tom, že si někdy v životě nějaký ten zázračný u-boot prohlédne zevnitř. Američanům se kupodivu ještě během války sen splnil a největší zábava je, že se o to vůbec nemuseli snažit.
Válečná situace se už v prvních dnech bojů vyvinula tak, že Britové s Francouzi německému obchodnímu loďstvu poměrně účinně uzavřeli přístup k Atlantskému oceánu a znemožnili import surovin ze zámoří. Námořní blokáda nutila německé průmyslníky hledat alternativní cesty a jednou z nich mohla být stavba flotily velkých nákladních ponorek. Přesně tak si to představoval brémský obchodník s vlnou Alfred Lohmann, který v listopadu 1915 inicioval vznik společnosti Deutsche Ozean Reederei.
Kromě něj podnik vlastnilo rejdařství Norddeutscher Lloyd, finance poskytla Deutsche Bank. Projekt neozbrojené ponorky o nosnosti tisíc tun vypracoval inženýr Rudolf Erbach a loděnice v Kielu, Flensburku a Hamburku zahájily stavbu prvních tří člunů. Ačkoli se jednalo o projekt strategického významu, nepodílela se na něm ani vláda a v podstatě ani válečné loďstvo. Veškerá aktivita pocházela čistě od podnikavých civilistů.
Práce v docích šly rychle vpřed a už v červnu 1916 se na plavbu do Ameriky vydala první ponorka s názvem Deutschland. Velel jí zkušený kapitán obchodního loďstva Paul König, mužstvo tvořili námořníci z bojových ponorek, avšak s bohatými předválečnými zkušenostmi z práce na nákladních lodích. Deutschland snadno překonala Atlantský oceán a za dva týdny přistála v Baltimoru, kde její příjezd způsobil naprostou senzaci.
Ponorka Deutschland a kapitán Paul König na dobové pohlednici
Celosvětový tisk totiž německé ponorkáře líčil jako bezcitné zabijáky, což paradoxně vůbec nekorespondovalo s civilní obchodní vlajkou a přátelsky se chovajícími námořníky v čele s dobráckým kapitánem Königem. Stejně mírumilovně, ba až charitativně, vypadal náklad. Část tvořily koncentráty barviv, dále drahé kameny, pošta, a hlavně salvarsan – lék, o němž se věřilo, že léčí dětskou obrnu, která v té době mrzačila tisíce amerických dětí.
Pokojnost a zdánlivá bezstarostnost ponorkové mise zkrátka tvrdě kontrastovala s celosvětovým veřejným míněním, což byl ostatně jeden z politických cílů plavby. Jakkoli však cesta do Ameriky mýtus o krvežíznivých Němcích vyvracela a ukazovala je jako úplně normální lidské bytosti, skrývala v sobě – možná neplánovaně – zřejmou výhrůžku.
Plavba do Baltimoru jasně demonstrovala, že Atlantský oceán Ameriku neochrání, a že pokud se Spojené státy do válečného dění v Evropě zapojí, dojde na slova Švejkova poručíka Duba: „Amerika se do války pouštět nemůže, neboť jest za oceánem zcela izolována. Německé ponorky křižují po všech mořích.“
Obyčejní Američané ovšem hlubší souvislosti nevnímali a na ponorku Deutschland se dívali jako na obdivuhodný zázrak techniky. Měli pravdu. Ačkoli německý nákladní člun nebyl o moc delší než jiné větší ponorky té doby, na šířku a výšku s ohledem na nákladové prostory měřil podstatně víc. Přitom ale nešlo jen o náklad, ale i o dosud nepředstavitelné pohodlí posádky včetně sprchového koutu se sladkou vodou.
Dále se kapitán König nijak netajil faktem, že přes evidentní bachratost se Deutschland dokáže ponořit za 50 sekund a pod hladinou urazí až 110 kilometrů bez vynoření, což ostatně ponorce kdesi u Irska pomohlo při úniku před britským torpédoborcem. Negativa v podobě nevalné rychlosti či špatné příčné stability si ovšem německý kapitán pochopitelně nechal pro sebe.
