1 / 69
Jedna z nejkrásnějších a nejznámějších železničních tratí světa vede pod zaniklé indiánské město Machu Picchu. Je to jediný možný způsob mechanizované dopravy do jeho blízkosti. Přestože jde o trať relativně krátkou, její význam pro peruánský cestovní ruch je obrovský. Každý rok po ní cestují stovky tisíc turistů z celého světa.
Autor: Dennis Binzen, CC BY 2.0
Železniční trať se vine dramatickou krajinou peruánských And, z velké části hlubokými údolími a podél divoké řeky Urubamba.
Autor: public domain
Okolní krajina patří k nejmalebnějším v Jižní Americe. I přírodní scenérie patří mezi hlavní lákadla cestování těmito vlaky. Jestli je Machu Picchu cíl, tak můžeme právem říct, že cesta k němu je sekundární cíl.
Autor: Olivier Issaly, CC BY-SA 2.0
Trať spojuje oblast Cuzca s Posvátným údolím Inků (Sacred Valley) a dále turistickým městečkem Aguas Calientes, které dnes nese oficiální název Machupicchu Pueblo. Každý asi ví, že samotné zaniklé indiánské město Machu Picchu leží na horském hřebeni, tedy ne přímo na železnici, ale vysoko nad ní.
Autor: Murray Foubister, CC BY-SA 2.0
Také Posvátné údolí Inků je turisty vyhledáváno, byť stěžejním cílem bývá zpravidla Machu Picchu.
Autor: David Berkowitz, CC BY 2.0
Železnice tak z pohledu turistického funguje jako základní dopravní tepna k výchozímu bodu finální etapy k Machu Picchu. Z údolního Machupicchu Pueblo pokračují turisté autobusy nebo pěšky k archeologickému areálu. Naopak zdatní jedinci, kteří chtějí absolvovat vícedenní pěší túru Inca Trail, se s vlakem rozloučí ne některé k tomu určené stanici už dříve. Na tyto výstupy musíte být samozřejmě už dlouho předem registrováni, počet denně „vypuštěných“ turistů je omezen (respektive počet všech osob, tedy i včetně průvodců).
Autor: public domain
Zdatní chodci s bodci (i bez bodců) vystoupí z vlaku v některé z příhodných stanic již hodný kus před stanicí Machupicchu Pueblo, aby absolvovali náročný vícedenní trek Inca Trail.
Autor: Wendy Harman, CC BY 2.0
Na 82. traťovém kilometru (od Cuzca, kde trať začíná) leží zastávka Piscacucho (viz foto). Sem se lze dopravit i autobusem, ale dál už ne, protože tady silnice končí. A právě odtud se vychází na klasický čtyřdenní trek Inca Trail dlouhý asi 42 kilometrů (alternativním startovním místem klasického treku je zastávka Qorihuayrachina na 88. traťovém kilometru). A potom je v nabídce krátký jednodenní až dvoudenní trek Inca Trail o délce 11 kilometrů, na který se vychází ze zastávky Chachabamba na 104. traťovém kilometru.
Autor: Wendy Harman, CC BY 2.0
To máte jako s Českým Krumlovem nebo Kutnou Horou. Zkrátka i Machu Picchu láká návštěvníky z celého světa.
Autor: Wendy Harman, CC BY 2.0
Právě železnice sehrála naprosto zásadní roli v proměně horské archeologické lokality Machu Picchu v jednu z nejslavnějších turistických atrakcí světa. Na druhou stranu samotnému ztracenému městu Inků návaly turistů nijak neprospívají, logicky je tomu naopak.
Autor: David Berkowitz, CC BY 2.0
Význam železnice je dán skutečností, že do postaveného v podstatě turistického centra Machupicchu Pueblo, chcete-li Aguas Calientes, nevede žádná silnice. Jediná primitivní silnice, kterou v dané lokalitě mají, byla postavena právě z Machupicchu Pueblo k samotnému Machu Picchu. Autobusy byly do Machupicchu Pueblo přivezeny vlakem a fungují v tzv. ostrovním provozu, lze-li to tak nazvat.
Autor: Gregory Laurent, CC BY 2.0
Turistické centrum Machupicchu Pueblo (Aguas Calientes)
Autor: Jimmy Harris, CC BY 2.0
Význam železnice lze dobře doložit i čísly. Zatímco ještě v roce 1991 navštívilo Machu Picchu přibližně 80 tisíc turistů ročně, kolem roku 2000 už šlo o více než 400 tisíc lidí a po roce 2010 se návštěvnost pohybovala okolo jednoho milionu ročně. V roce 2018 přesáhl počet návštěvníků 1,5 milionu osob. Takový růst by bez železniční dopravy nebyl možný. Klasické pěší trasy, například slavný Incký chodník, mají totiž velmi omezenou kapacitu a denně po nich může projít jen relativně malý počet turistů. Ano, samozřejmě i v tom roce 1991 to bylo díky železnici, ale prezentovaného prudkého vzrůstu se dosáhlo také právě jenom díky ní.
Autor: Hugh Llewelyn, CC BY-SA 2.0
Železnice zároveň vytvořila podmínky pro vznik dnešního turistického městečka Machupicchu Pueblo (Aguas Calientes), které prakticky vzniklo jen díky turistům mířícím na Machu Picchu. Vlaky dnes přepravují tisíce lidí denně a navazuje na ně relativně intenzivní doprava autobusy směrem k samotným ruinám. Závislost regionu na železnici se ukázala například při sesuvech půdy nebo protestech, kdy bylo spojení přerušeno a turistický provoz se téměř zastavil.
Autor: C T Johansson, CC BY-SA 3.0
Právě snadná dostupnost díky železnici však přinesla i problémy. UNESCO i peruánské úřady dnes upozorňují na rizika spojená s masovým turismem a snaží se regulovat počty návštěvníků. Železnice tedy současně Machu Picchu zpřístupnila davům lidí a zároveň vytvořila tlak, který může ohrožovat samotnou památku i místní horské prostředí.
Autor: Kabelleger / David Gubler, CC BY-SA 4.0
A zde již vidíme ztracené a zaniklé město Inků Machu Picchu v celé jeho kráse.
Autor: public domain
Pohled z Machu Picchu na železniční trať v údolí řeky Urubamba
Autor: Apollo, CC BY 2.0
Lokální primitivní silnička zdolává brutální stoupání k Machu Pichu pomocí divokých serpentin. Bystré oko zaregistruje i téměř nevýrazné serpentiny pěší trasy, které protínají pravé oblouky silnice v dolní polovině snímku.
Autor: Jimmy Harris, CC BY 2.0
Malé autobusy na serpentinách k Machu Picchu. Když to člověk takto vidí, pojme přesvědčení, že zdravější je vystoupat si to pěšky.
Autor: Jimmy Harris, CC BY 2.0
Pohled, který nám ukazuje silnici Machu Picchu a dole navíc ještě železnici a řeku. Vidíme též malý turistický autobus a policejní pickup.
Autor: John Seb Barber, CC BY 2.0
Samotné Machu Picchu vzniklo pravděpodobně v 15. století během vlády inckého panovníka Pachacúteca Yupanqui. Dodnes není zcela jasné, jaký přesně byl účel tohoto města. Často se uvádí, že šlo o královské sídlo nebo náboženské centrum. Stavba patří mezi největší stavební díla předkolumbovské Ameriky. Inkové zde vybudovali terasy, chrámy i obytné části.
Autor: public domain
Po příchodu Španělů bylo Machu Picchu postupně opuštěno, aniž by tito na něj tehdy vůbec natrefili. Na rozdíl od jiných inckých měst tak nebylo zničeno vojenskou silou evropských dobyvatelů. Lokalita zůstala po staletí ukrytá v husté vegetaci. Místní obyvatelé o ní sice věděli, ale světovou slávu získala až mnohem později.
Autor: Jimmy Harris, CC BY 2.0
Světovou pozornost přinesla Machu Picchu vědecká expedice, kterou v roce 1911 zrealizoval Hiram Bingham. Americký badatel potom lokalitu zpopularizoval prostřednictvím knih a přednášek. Následně začal růst zájem archeologů i turistů z celého světa. Právě tehdy se ukázalo, jak důležitá bude doprava do oblasti. Nejlepším řešením a víceméně jediným možným bylo postavení železniční tratě. Machu Picchu se postupně stalo symbolem Peru.
Autor: Jimmy Harris, CC BY 2.0
Zdivo je postaveno z místního opracovaného kamene bez použití malty či její alternativy.
Autor: public domain
Proč Inkové město postavili, nikdo přesvědčivě neprokázal. Pravděpodobně chtěli bydlet.
Autor: public domain
Dnes patří Machu Picchu mezi nejznámější archeologické lokality světa. Od roku 1983 je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO. Později bylo zařazeno také mezi novodobých sedm divů světa. Popularita památky neustále roste a s ní i počet návštěvníků. Peruánské úřady proto musí řešit ochranu citlivého areálu. Velkou roli v tom hraje regulace dopravy i počtu turistů.
Autor: public domain
Když se předmětná železniční trať stavěla, nebylo Machu Picchu ještě významnou turistickou destinací. Hlavním cílem bylo propojení odlehlých oblastí. Turistický význam přišel až později.
Autor: James Preston, CC BY 2.0
V roce 1907 navrhl peruánský lékař, statkář a politik Benjamín de la Torre del Mar Márquez postavit úzkorozchodnou železnici spojující město Cuzco s městem Quillabamba v okrese Santa v provincii La Convención, přičemž by trať procházela provinciemi Calca a Urubamba. Benjamín de la Torre del Mar Márquez se narodil v Cuzcu a v okrese Santa Ana měl nějaké polnosti a k tomu ještě továrnu. Zde názorně vidíme, jaké štěstí tenkrát potkalo ještě nenarozené turisty.
Autor: John Seb Barber, CC BY 2.0
Výstavba úzkokolejky z Cuzca začala v roce 1914 a probíhala velice pomalu, přičemž lze říci, že rychlost výstavby se zpomalovala. V roce 1920 byla hotova etapa do obce Huarocondo na 46. traťovém kilometru, v roce 1923 se došlo do Pácharu a až v roce 1929 pod Machu Picchu na 111. kilometru. Po několika dekádách, v roce 1951, dosáhla trať Chaullay a konečně v roce 1978 dorazila do Quillabamby na 172. kilometru, tedy 71 let poté, co byla schválena její výstavba.
Autor: John Seb Barber, CC BY 2.0
Dnes už je ovšem trať zase kratší, respektive její provozuschopná část. V roce 1998 sesuv půdy (huayco) zničil velkou část tratě mezi hydroelektrárnou Machu Picchu na 122 kilometru a obcí Chaullay na 148. kilometru, čímž se přerušil spojení mezi Cuscem a Quillabambou. Kvůli vážnému poškození se už trať neopravovala (minimálně zatím). Od té doby je provoz omezen pouze na úsek Cusco – Machupicchu Pueblo, a to s ohledem na turistickou poptávku.
Autor: David Berkowitz, CC BY 2.0
Jedná se o trať úzkorozchodnou. Rozchod koleje je 914 mm. Maximální sklon na trati činí 35 promile, minimální poloměr oblouku 60 metrů.
Autor: Laslovarga, CC BY-SA 4.0
Železnice k Machu Picchu
Autor: BLOG EFL, CC BY-SA 2.0
Z historie železnice k Machu Picchu, Cuzco, rok 1973. Původně zde samozřejmě jezdily lokomotivy parní. V letech 1962 až 1978 byla parní trakce postupně nahrazena trakcí motorovou. Jinak tato fotka je zajímavá tím, že není přímo z tratě z Cuzsco směrem k Machu Picchu. V Cuzcu se „setkávají“ dvě tratě, z nádraží San Pedro vede úzkorozchodná trať směrem k Machu Picchu a z asi 1,5 kilometru východněji ležícího nádraží Wánchaq vede normálněrozchodná trať do Puny na břehu jezera Titicaca. A právě mezi nádražími San Pedro a Wánchaq je vedena dvourozchodná kolej, kterou vidíme na této fotografii. V každém případě zobrazená parní lokomotiva je úzkorozchodná, tedy určená pro trať k Machu Picchu.
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / SIK_01-006268
Z historie železnice k Machu Picchu, Cuzco, rok 1982
Autor: ETH-Bibliothek Zürich, Bildarchiv / Dia_298-04759
Z historie železnice k Machu Picchu, rok 1984
Autor: Robert G. Hilton, CC BY-SA 4.0
Z historie železnice k Machu Picchu, odstavený a chátrající motorový vůz, rok 1984
Autor: Robert G. Hilton, CC BY-SA 4.0
Na trati dnes působí dva soukromí železniční dopravci. Jsou to společnosti PeruRail a Inca Rail. Obě mají licenci na provoz turistických vlaků.
Autor: Jason Hollinger, CC BY 2.0
PeruRail je starší a větší dopravce. Působí od roku 1999 a přepravuje většinu cestujících. Nabízí širokou škálu služeb. Má také více spojů denně.
Autor: Hugh Llewelyn, CC BY-SA 2.0
Znak dopravce PeruRail na lokomotivě
Autor: Pierre André, CC BY-SA 4.0
Konkurenční Inca Rail vznikla v roce 2007.
Autor: David Almeida, CC BY-SA 2.0
Vlaky na této trati se výrazně liší podle úrovně služeb. Ty pokrývají široké spektrum cestujících. Od běžných turistů po bohatou klientelu vyhledávající luxus.
Autor: David Berkowitz, CC BY 2.0
Nejvyšší kategorií jsou luxusní vlaky, nejznámější je Hiram Bingham.
Autor: Belmond Management Limited
Vlaky Hiram Bingham nabízí gastronomii, servis a program na palubě.
Autor: Belmond Management Limited
Vlak Hiram Bingham
Autor: Belmond Management Limited
Železnice k Machu Picchu
Autor: Anthony G. Reyes, CC BY-ND 2.0
Železnice k Machu Picchu
Autor: Eduardo Zárate, CC BY-ND 2.0
Kolejový autobus společnosti PeruRail pro služební účely. Stanice Machupicchu Pueblo (Aguas Calientes)
Autor: Jenny Mealing, CC BY 2.0
Kolejový autobus společnosti PeruRail pro služební účely. Stanice Machupicchu Pueblo (Aguas Calientes)
Autor: Tobias Mandt, CC BY 2.0
Železnice k Machu Picchu, stanice Ollantaytambo na 67. kilometru
Autor: PsamatheM, CC BY-SA 4.0
Železnice k Machu Picchu
Autor: John Seb Barber, CC BY 2.0
Podle potřeby jsou občas vypravovány i nákladní vlaky. Bez občasných nákladních vlaků to tam ani nejde, protože silnice končí Piscacucho. Další místa, včetně samotného Machupicchu Pueblo jsou tak odkázána pouze na železnici. Ročně je přepraveno přibližně 25 000 tun nákladu. K dispozici je 15 nákladních vagonů.
Autor: David Berkowitz, CC BY 2.0
Železnice k Machu Picchu
Autor: Jimmy Harris, CC BY 2.0
Inspekční drezína
Autor: Jimmy Harris, CC BY 2.0
Železnice k Machu Picchu, vlak společnosti Inca Rail
Autor: Christoph Strässler, CC BY-SA 2.0
Tunel, na jehož konci vidíme světlo.
Autor: BLOG EFL, CC BY-SA 2.0
Železnice k Machu Picchu
Autor: public domain
Železnice k Machu Picchu
Autor: Hugh Llewelyn, CC BY-SA 2.0
Železnice k Machu Picchu, vlak společnosti Inca Rail
Autor: Wendy Harman, CC BY 2.0
Železnice k Machu Picchu, vlak společnosti Inca Rail
Autor: Laslovarga, CC BY-SA 4.0
Železnice k Machu Picchu, vlak společnosti Inca Rail
Autor: public domain
Železnice k Machu Picchu
Autor: Laslovarga, CC BY-SA 4.0
Železnice k Machu Picchu
Autor: David Berkowitz, CC BY 2.0
Železnice k Machu Picchu
Autor: Hugh Llewelyn, CC BY-SA 2.0
Trať procházející přes Machupicchu Pueblo (Aguas Calientes)
Autor: James Preston, CC BY 2.0
Trať procházející přes Machupicchu Pueblo (Aguas Calientes)
Autor: Rodrigo.Argenton, CC BY-SA 3.0
V Machupicchu Pueblo (Aguas Calientes) byla původně „pouze“ průjezdní zastávka (píšeme v uvozovkách, protože se jedná o běžný standard) a vlaky navíc vozily turisty až do zastávky Puente Ruinas, která je o tři kilometry dál a přímo pod Machu Picchu. Až teprve společnost PeruRail pasovala Aguas Calientes na větší turistické centrum a postavila tam i hlavovou (koncovou) stanici.
Autor: Martin St-Amant, CC BY 3.0
Trať procházející přes Machupicchu Pueblo (Aguas Calientes). Krátkou odbočku k hlavové stanici máme asi 400 metrů za zády.
Autor: Eduardo Zárate, CC BY-ND 2.0
Hlavová stanice v Machupicchu Pueblo (Aguas Calientes)
Autor: Hugh Llewelyn, CC BY-SA 2.0
Hlavová stanice v Machupicchu Pueblo (Aguas Calientes)
Autor: Hugh Llewelyn, CC BY-SA 2.0
