Už při svém uvedení do služby japonského letectva ukázala stíhačka Mitsubishi A6M Zero své výjimečné kvality. V roce 1940 vydobyli během prvního měsíce piloti stíhaček Zero v Číně hned 59 vzdušných vítězství, aniž by ztratili byť jen jediný stroj. Lehká stíhačka s vynikající stoupavostí a výborným doletem neměla na vzdušném kolbišti rovnocenného protivníka. Ačkoli byla uzpůsobená pro vzlet z letadlových lodí, porážela i "suchozemské" stíhačky.
Japonské letecké eso Tošijuki Sujeda se stíhačkou Zero v pozadí
Americké námořnictvo proti obávanému japonskému zeru mohlo nasadit nanejvýš stíhačky F4F Wildcat (psali jsme o nich v předešlém díle). I Američané si ale byli vědomi, že wildcaty na zero úplně nestačí. Byly sice lépe pancéřované a vyzbrojené, ale nedostatečný výkon motoru, malá stoupavost a těžkopádnost piloty wildcatů výrazně limitovaly. Teprve s další generací letounů z továren Grumman mohly USA nasadit stroj, ve kterém si piloti mohli proti zerům opodstatněně věřit - F6F Hellcat.
F6F Hellcat
Spolupracujeme s Českou televizíDokumentární seriál Letečtí stíhači v boji Česká televize uvádí dokumentární cyklus Letečtí stíhači v boji, který nás coby diváky přenese doprostřed slavných leteckých bitev. Za pomoci počítačových simulací a efektní grafiky před námi ožijí létající stroje. Z úst pilotů uslyšíme vzpomínky na každý detail dramatických střetů a díky přehledné vizualizaci konečně pochopíme některé méně známé nuance leteckých soubojů... Díl "Zabiják stíhaček Zero" uvidíte dnes (v úterý 10. 2. 2009) od 20:00 na ČT1. |
Armáda věděla, že proti japonským stíhačkám potřebuje nasadit nový stroj, který jí umožní ovládnout tichomořský vzdušný prostor. Musel také umět vzlétnout z letadlových lodí, aby tak zapadal do nového konceptu námořnictva - namísto velkých těžkých bitevních lodí měly jejich novou oporu tvořit rychlejší letadlové lodě.
Už půl roku před útokem na Pearl Harbor podepsala armáda s firmou Grumman kontrakt na vylepšenou verzi stíhačky F4F Wildcat. Při vývoji jim pomohly i poznatky a zkušenosti pilotů wildcatů. Navíc se Američanům náhodou poštěstilo najít funkční letoun Zero, který havaroval v bažinách v souostroví Aleuty.
"Objev Zera nám umožnil ho vyzkoušet, porovnat se všemi našimi stíhacími stroji a najít jeho slabiny," vysvětluje historik David Kennedy. "Nakonec jsme mohli naše piloty vyškolit, jaké jsou silné stránky zera, a naopak jaké jsou jeho slabé stránky. Potřebovali vědět, jak proti němu bojovat v soubojích stíhačů." Mezi zajímavé poznatky třeba patřilo nespolehlivé chování zera při rychlém střemhlavém letu. V rychlostech nad 370 kilometrů v hodině mu ztuhla "křidélka". To omezovalo jeho možnosti náklonu, především pak na pravou stranu.
I těchto poznatků využili ve firmě Grumman a výsledný letoun - F6F Hellcat - tak byl připraven převzít vládu nad tichomořským nebem. Motor Pratt and Whitney R-2800 Double Wasp s výkonem 1490 kW umožnil zrobustnit konstrukci, přidat palivo a ještě zvýšit rychlost i dolet - o 500 km.
Zkouška ohněm
5. října 1943 se roj amerických hellcatů vydal na svou první misi. Úkolem pilotů bylo vydobýt nadvládu nad tichomořským ostrůvkem Wake a zaútočit na pozemní cíle. Důležitost mise ale spočívala především v otestování nového stroje, do kterého byly vkládány velké naděje.
"Když nás poslali proti zerům, měl jsem strach," vybavuje si bitvu tehdy dvaadvacetiletý Robert Duncan. "Všichni jsme se báli. Věděli jsme, že je to dobré letadlo a moc dobře jsme znali, co dokáže. Jak je rychlé, jak velký má dostup a jak dobře ho Japonci ovládají."
A právě Duncan se stal prvním pilotem, který se s hellcatem japonské stíhačce postavil. Všiml si osamoceného zera, ale neměl jak upozornit vůdce letky - selhala mu vysílačka a ani vizuální signalizace nepomohla. "Pořadí priorit bylo následující: létat, navigovat a až poté komunikovat. Duncan se pokusil upozornit svého vedoucího, ale když to nevyšlo, řídil se obecným pravidlem, které znělo: máš-li pochyby, vyhraj válku! A tak se odpoutal a postavil se do čela," přibližuje priority David Kennedy.
Duncan se tedy za mimoběžně letícím zerem rozletěl sám. Útočil na něj z jeho deváté hodiny, což není pro zásah ideální úhel. "Většina zamíří přímo na cíl, což je přirozená lidská reakce. V tom případě by ale všechny vaše střely skončily za cílem. Musíte zamířit a střílet před cíl a nechat střely, aby k cíli v prostoru doletěly," konstatuje letecký instruktor Dirk Cooper. Vůči Duncanově střelbě by však neměl co namítat.
"Prostě jsem držel svůj směr a on mi vlétl přímo do rány. Byl to velice jednoduchý sestřel. Nepřátelský letoun téměř okamžitě explodoval." Kulomety hellcatu ráže 12,7 mm slavily svůj první sestřel. Ale bitva se mezitím již rozjela. Duncan viděl jiné zero, pronásledované jeho kolegou. Ale za hellcat se pověsil další protivník a přibližoval se k nic netušícímu pilotovi zezadu.
Duncan nemohl do souboje včas zasáhnout, byl mimo dostřel. "A tak jsem něco zkusil. Prostě jsem zvedl čumák, a i když jsem nebyl v dostřelu, vypálil jsem krátkou dávku. Jen tak, do vzduchu." Sice to pomohlo, ale cílem japonského Zera se stal nyní samotný Duncan. Aniž to tušil, povolal na sebe jedno z japonských leteckých es - Tošijukiho Sujedu, pyšnícího se už devíti vzdušnými vítězstvími.
Oba letouny se snažily v ostrých levotočivých zatáčkách svého protivníka "přetočit" a dostat se za něj do střelecké pozice. Na okamžik se to povedlo Japonci, jehož projektily ráže 20 mm stručně zasáhly ocas hellcatu: "Ve chvíli, kdy se to vše dělo, jsem neměl strach. Opravdu ne. To až potom se mi roztřásla kolena," vzpomíná Duncan.
Následující Japoncův krok ho ale zaskočil. Zdánlivě se odpojil od hellcatu a stoupal kolmo vzhůru: "Podíval jsem se a říkal si, co to vyvádí? Asi je to nějaký zelenáč, takhle přijde o život."
Ale Sujeda žádný zelenáč nebyl. Naopak, tímto svůdným manévrem už údajně sundal z oblohy několik wildcatů. Lehké zero totiž vydrželo stoupat déle než americký wildcat, a pokud se nechal pilot slabšího letounu zlákat k podobné hře, nemohlo to pro něj skončit dobře.
Léčka spočívala v kolmém stoupání japonského zera (červená linka), zatímco americký wildcat (modře) už stoupání neutáhl a musel otočit a spirálou znovu nabrat rychlost. V tu chvíli se zero překlopilo a vrátilo se k pomalému wildcatu pro snadný sestřel.
Tentokrát ale zero souboj ve stoupání nevyhrálo. Silný motor hellcatu Duncanovi umožnil stoupat dostatečně dlouho, aby si doletěl kolmo vzhůru k zastavivšímu se zeru. V nejvyšším bodě americký pilot pečlivě zaměřil a vypálil.
Hellcat (blíže) pálí na zero zpomalené vertikálním stoupáním.
"Dostal jsem ho nahoře a prostě jsem ho sestřelil jako každé jiné letadlo. Říkal jsem si: 'Chudák kluk, asi nevěděl, co dělá.' Až později jsem si uvědomil, proč to udělal. Většinu svých sestřelů dosáhl použitím právě tohoto triku proti wildcatu," říká Duncan.
Toto vítězství ve vzdušném souboji ukazuje, jak nástup hellcatů proměnil rovnováhu stíhacích bitev v Tichomoří. Z první akce se nevrátilo 12 hellcatů (polovina z nich doplatila na protiletadlovou palbu). K zemi šlo 22 zer a stíhačům se povedlo zničit devět desetin japonských pozemních zařízení.
Hellcat se do roku 1945 podle amerických statistik zasloužil o více než pět tisíc sestřelů a patří k nejúspěšnějším stíhačkám druhé světové války.
Odkazy a zdroje:
- F6F Hellcat (Wikipedia.org, anglicky)
