"Vyplňte obyčejnou tužkou" - nejenže je pro nás tužka něčím naprosto běžným, ona má dokonce tu obyčejnost včleněnou i do svého názvu. Přesto byly doby, kdy byla tužka předmětem vzácnějším než šperky, byla předmětem diplomatických sporů i snem vynálezců. Tužka je totiž vynález nečekaně mladý. Chceme-li se však podívat k jeho samotným počátkům, musíme začít kde jinde než u starých Římanů.
Už před asi dvěma tisíci lety Římané spolu s Řeky objevili, že olověná tyčka nechává na papyru lehounkou suchou stopu, která je čitelná a tedy vhodná pro psaní. Nevýhodou ovšem byla malá viditelnost takové stopy. Římané se ale na tužce podíleli i později, i když spíše zprostředkovaně - anglické "pencil" pochází z latinského "pencillus", tedy "malířův štětec" nebo doslova "ocásek".
Tuha nad zlato
Někdy v šestnáctém století učinili vesničané anglické vesničky Borrowdale zvláštní objev - na úpatí hory nalezli podivné černé kameny. Legenda praví, že se tak stalo poté, co vichr vyvrátil strom a černou hmotu našli pastýři prorostlou do jeho kořenů. Balvany vypadaly jako uhlí, ale nehořely. Vyznačovaly se také tím, že byly mastné a zanechávaly černou, smazatelnou stopu.
Hmotu si spojili s olovem, které mělo podobné vlastnosti, a tak vzniklo i jméno plumbago (latinsky "olověná ruda"). Dodnes některé jazyky mají název pro tuhu vycházející z názvu pro olovo, ačkoli tuha nikdy olovo neobsahovala (např. německé "der Bleistift"). Dodnes je Borrowdale jediným místem na světě, kde byl objeven grafit v takto čisté a okamžitě použitelné formě.
Grafit je součástí nejen tužek, ale také některých elektromotorů. Používá se také ve vysokých pecích, při odlévání nebo pro řízení reakcí v jaderných reaktorech.
Teprve o dvě staletí později, v roce 1779 zjistil švédský chemik Carl W. Sheele, že černá hmota je ve skutečnosti forma uhlíku. Deset let nato jí německý geolog Abraham G. Werner pojmenoval grafit, podle řeckého slova graphein, tedy psát.
Počmárané ovečky - jediná bílá věc v okolí
Pastýře v Borrowdale tehdy samozřejmě nenapadlo, že by s tuhou psali na papír. Nicméně hroudy grafitu použili po svém - označovali jimi ovce, aby tak lépe odlišili svá stáda. Grafit řezali na hranolky a obalovali kůží nebo dřívky, aby se při práci s ním neumazali.
Ještě v roce 1540 byla tužka nejspíše zcela neznámou, protože italský odborník na psaní Giovanni Battista Palatino se o ní nezmiňuje ve své knize "o všem, co dobrý písař potřebuje." Všimněme si tedy, že tužka se objevila až po vynálezu knihtisku. O čtvrt století později už se ale Konrad Gesner, švýcarský fyzik a přírodovědec, zmiňuje o vynikajícím psacím nástroji, zdá se, že jde o první zápis tužky do historie.
Další zmínky
Další brzy následovaly. V roce 1609 už se "černé olovo pro kreslení map" dokonce objevilo v divadelní hře Bena Jonsona. V roce 1622 začal Friedrich Stadtler z Norimberku vyrábět tužky ve velkém. A v roce 1683 píše John Pettus ve své knize o metalurgii o "dole v Borrowdale", kde se těží olověná ruda využívaná malíři, chirurgy a spisovateli. Malířům tuha posloužila k náčrtům, chirurgové ji používali v medicíně (nezjistil jsem, jak) a spisovatelé a písaři s sebou konečně nemuseli tahat lahvinku inkoustu.
Koruna zasahuje
Důl v Borrowdale byl na celém světě jediným místem, kde se grafit těžil. Jeho cena rapidně stoupla, zvláště poté, co se ukázaly jeho další možnosti: grafit využívala třeba armáda pro odlévání dělových koulí.
V roce 1752 schválila dolní sněmovna britského parlamentu zákon nadepsaný "An Act for the More Effectual Securing Mines of Black Lead from Theft and Robbery" (Zákon pro efektivnější zabezpečení dolů černého olova před krádeží a loupeží), který mimo jiné trestal krádež grafitu otrockými pracemi nebo transportem do kolonií.
Kromě toho samozřejmě Angličané (a zjevně ani Němci) nehodlali poskytnout cenný grafit Francouzům, svým vojenským protivníkům. Francie, v čele s Napoleonem, dychtila po grafitu a výsledkem byl objev Nicolas-Jacquese Contého.
Umělá tuha
Conté, francouzský důstojník, malíř a jeden z průkopníků balónového létaní konečně roku 1795 přišel na to, jak vyrobit tuhu i z nekvalitního grafitu, a ukončil tak dlouhý monopol borrowdaleských dolů. Jeho metoda spočívala v jemném namletí méně kvalitního grafitu. Prášek pak smíchal s rovněž velmi jemným jílem, směs vypálil ve vysokých teplotách a před uložením do dřevěného pouzdra ještě ztuhlou černou hmotu potáhl voskem.
Podobné metody byly nezávisle objeveny i za Atlantikem. V Americe se první tužky vyráběly ale nejspíše až po vyhlášení nezávislosti (1776). Už v roce 1729 ale Benjamin Franklin coby třiadvacetiletý mladík prodával tužky. Slavná je také tužka George Washingtona, kterou si dělal poznámky při průzkumu Ohia. První v Americe vyrobenou tužkou má být ta od Williama Munroea z Concordu. Podle jiných zpráv ji (na tomtéž místě) vynalezl filosof Henry David Thoreau.
Česká tuha v ohni - diamant Koh-I-Noor
Tužka se zkrátka objevila na mnoha místech zároveň. Jedním z kandidátů na post vynálezce tužky je také Joseph Hardmuth, Rakušan, který již v roce 1790 (pět let před Contéem) objevil podobnou metodu, jak za použití jílu připravit kvalitní umělou tuhu a vpravit ji do dřevěného pouzdra. Metoda ale získala patent až roku 1802.
Již šest let nato vyrostla ve Vídni nová továrna na výrobu tužek firmy Koh-I-Noor, která se o čtyřicet let později přestěhovala do Českých Budějovic. Přestože původní činností společnosti Koh-I-Noor byla výroba kameniny, v roce 1870 už se zaměřila výhradně na výrobu tužek.
Historie továren Koh-I-Noor ostatně dobře mapuje vývoj tužky jako takové - na konci devatenáctého století se objevily tužky mechanické, krátce na to se na tužky začala montovat guma pro stírání nechtěných stop tuhy na papíře, přibyly různé gradace...
Tužka ve 20. století
Znáte to, jak Američané psali ve vesmíru? To bylo tak. Když Američané odstartovali vesmírný program, jejich astronauti si záhy všimli, že propisovací tužky v nulové gravitaci nefungují a nedá se s nimi psát.
Pro agenturu NASA to byl významný problém, a tak se spojila se soukromým sektorem, a výsledkem společného výzkumu, který spolkl 1,5 milionu dolarů, bylo pero "Space Pen", které fungovalo v nulové gravitaci, obrácené vzhůru nohama, pod vodou i v extrémních teplotách.
Ruský výzkumný program se potýkal se stejným problémem. Také jej vyřešili. Používali tužky.
Tato oblíbená anekdota, utahující si z přetechnizovanosti Ameriky, není pravdivá. Ve skutečnosti jak NASA, tak Rusové již od počátku tužky používali. Problémem prý byla občasná ulomená tuha, která pak poletovala po kabině, ale to bylo vše.
Vesmírné pero skutečně existuje. Vyvinul jej Paul C. Fisher, a to zcela nezávisle na NASA nebo Rusech. V roce 1965 poslal výsledek svého výzkumu (který skutečně stál kolem milionu dolarů, nicméně neplatila jej NASA) do vesmírné agentury NASA, a ta po pečlivých testech zařadila pero do inventáře všech letů s posádkou. Kupují je za necelé tři dolary za kus. Kromě toho jsou od roku 1967 dostupné komerčně. Tužky se však používají nadále.
Více k této zábavné legendě najdete zde:
Moderní tužka - výroba
zjednodušený popis zde (anglicky)
-
Kosmické pero (anglicky)
-
Legenda o tužkách a propiskách ve vesmíru (snopes.com, anglicky)
-
Legenda podruhé (Scientific American, anglicky)
-
Space Pen (anglicky)
Aby tužka lépe tužkovala
Tužka sama o sobě nepíše, protože tuha je uzavřená v pouzdře. Jak ví každé malé dítě, musíme si ji nejprve ořezat. Historie ořezávátek by vydala na samostatný článek, ale protože nejsme žádná ořezávátka, tady máte alespoň pár ukázek.
Více roztomilých vynálezů pro zaostření tužky najdete třeba zde: Muzeum ořezávátek (anglicky)
Proč lidé olizují tužku?
Nevíme, proč lidé stále i dnes tužky olizují, ale dříve to mělo praktický důvod - vlhkost uvolnila některé typy tuh (například tzv. inkoustovky). V anglicky mluvících zemích, kde se tuze v tužce stále ještě říká "lead" (olovo) doteď přetrvává mýtus, že je tužka jedovatá. Není - grafit není zdraví škodlivý, i když pochopitelně jedlý také není.
Tužka do 21. století
Z vynálezů, kterými se zde už více než rok zabýváme, doznala tužka od svého prvního prototypu snad nejméně změn. Přesto se nezdá, že by měla v příštím století vymizet. Jednou tužkou napíšete prý až padesát tisíc slov, ročně se jich u nás vyrobí 300 milionů a každá z nich by mohla nakreslit 35 kilometrů dlouhou čáru.
Ještě si myslíte, že tužka je obyčejná?
Odkazy:
- Muzeum tužek (anglicky)
- Společnost Koh-I-Noor (česky)
- Příběh Koh-I-Nooru (anglicky), Joseph Hardtmuth
- Tužka na Wikipedii (anglicky)
- Stránky o tužkách (anglicky)
- Proč lidé lížou tužku? (anglicky)
- Grafit (anglicky, česky)
- Nicolas-Jacques Conté (anglicky)
- Jak se vyrábí tužka (anglicky)
- Historie tužky (anglicky)
- Tužka (česky)
- Největší česká sbírka tužek (česky)