Odlehlý severovýchodní kout Keni se stal místem, kde jeden „obnovitelných zdrojů“ – vítr – může ukázat, co umí. V tomto místě u stejnojmenného jezera vznikla zhruba v posledních třech letech větrná farma nazvaná Lake Turkana (Jezero Turkana), kterou má tvořit 365 větrných turbín s celkovým výkonem 310 MW. Jde o zatím největší větrnou elektrárnu na africkém kontinentu.
Byť do sítě byl park připojen již v září loňského roku, slavnostní připojení do provozu ovšem proběhlo letos v červenci. Keňský prezident Uhuru Kenyatta při něm ovšem stiskem pouze tlačítka znovu zapnul tři krátkodobě odstavené turbíny. Samotná elektrárna je ovšem zajímavější podnik než PR akce kolem jeho spuštění.
Byť je osázena na dnešní poměry už spíše malými a z výroby již vyřazenými turbínami Vesta V52 o nominálním výkonu 850 kW, má záviděníhodnou polohu. Leží v administrativním okrsku Loiyangalani, v oblasti, která je známá pravidelným větrem z Indického oceánu. Vane pravidelně velkou část roku. Určité výkyvy v rámci ročních období i denní doby samozřejmě existují, ovšem obecně řečeno je vítr velmi předvídatelný a stálý. Jeho průměrná rychlost v oblasti se pohybuje kolem 11,4 ms-1. V určitých lokalitách je natolik vysoká, že ty se pro stavbu turbín nehodí.
Díky pravidelnému větru by měla mít tato elektrárna v příštích letech jeden z nejvyšších ročních využití výkonu mezi velkými větrnými parky. Podle provozovatele se od září funguje park na zhruba 63 až 64 procent svého instalovaného výkonu (tj. tolik procent času jeden na „plný výkon“).
Průměrné využití českých větrných elektráren je kolem 25 procent. I většina mořských větrných farem v okolí Evropy, které právě díky umístění na moři mají větru mnohem více, má roční využití výkonu kolem padesáti procent.
V pustině
Elektřina z nového větrného parku by i díky podmínkám měla být plně konkurenceschopná s ostatními keňskými zdroji. Podle uzavřené smlouvy nyní dodává dodávat elektřinu za zhruba devět keňských šilinků, tedy přibližně dvou korunám za kilowatthodinu. Při oficiálním otevření farmy její provozovatel podle keňských médií uváděl, že by cena měla klesnout ještě na polovinu, až distributor odebere prvních 1,7 GWh (podle projekcí snad na podzim letošního roku).
Pokud se tak opravdu stane, bude větrná elektřina patřit k nejlevnějším velkým zdrojům v zemi. Jen o něco dražší je elektřina z prvního velkého keňského solárního projektu Garissa o výkonu 55 MW, který dodává elektřinu za předem stanovenou cenu 5,5 keňských šilinků, tedy zhruba 1,20 Kč. Mimochodem, oba projekty jsou levnější – ovšem samozřejmě méně řiditelné – než keňské geotermální zdroje, které jsou specifickou součástí tamní energetiky. Teplo z nitra Země vyrábí významnou část elektřiny; instalovaný výkon geotermálních zdrojů je dnes zhruba 690 MW a v roce 2030 by měl být kolem 2230 MW, pokud se plány nezmění.
Ale zpět k větrným elektrárnám. Projekt vznikl v poměrně odlehlé části země. Turbíny, které prošly konstrukčními úpravami kvůli usnadnění dopravy, musely překonat více než 1200 kilometrů po keňských silnicích. Zhruba 200 kilometrů se údajně buď muselo vystavět nově nebo výrazně zpevnit.
Větrný park u jezera Turkana
Klíčovou části projektu bylo také zajištění dodávek ke spotřebitelům, tedy do hustěji obydlených částí Keni. Zajišťuje ho 440 km dlouhé stejnosměrné vedení o napětí 400 kV do města Suswa, kde se připojuje k elektrické soustavě. Především kvůli konstrukci tohoto vedení se připojení do sítě zpozdilo o 15 měsíců proti plánu (stavba zabrala celkem 32 měsíců).
Náklady dosáhly výše 680 milionů dolarů (téměř 15,5 miliard korun) a jedná se tak o největší soukromou investici v historii země. Na projektu se podílela půjčkou ve výši 200 milionů dolarů (asi 4,5 miliardy korun) Evropská unie a dále jí financovalo konsorcium evropských a afrických soukromých společností.
Moc proudu?
Mohlo by se zdát, že pro investory do obnovitelných zdrojů představuje Turkana ideální příležitost. Vzhledem k vysokému vytížení elektráren se výrazně zkracuje doba návratnosti projektu. Tak jednoduché to ovšem není. Někteří analytici totiž pochybují, že spotřebitelé budou elektřinu vůbec chtít.
Na pohled je to zvláštní. Vždyť keňská energetika má celkem nainstalovanou kapacitu zhruba 2,7 GW a průměrná roční spotřeba na obyvatele byla podle světové banky v roce 2015 pouze zhruba 160 kWh na obyvatele a rok . To je 40krát méně než u nás (hodně k tomu přispívá, že většina obyvatel i svítí fosilními palivy a vaří s pomocí biomasy). Prostor k růstu by tedy měl být obrovský a podle keňské vlády také poptávka roste ročně zhruba o osm procent.
Ovšem ve skutečnosti má řada analytiků pochybnosti o tom, zda nejsou vládní plány příliš optimistické. Například větrný park Turkana měla částečně pomoci financovat i Světová banka, která se přesně kvůli obavám o poptávku z projektu ovšem nakonec stáhla.
Příliš prudký rozvoj výrobních kapacit totiž může elektrifikaci na pohled paradoxně zpomalit. Nové projekty, včetně Turkany, mají slíbené odběry elektřiny za všech okolností, i když po ní nebude poptávka. Náklady za odkoupenou a nespotřebovanou elektřinu výrazně zvyšují cenu provozu celé sítě. A pokud je na sebe nevezme vláda, distributor a provozovatel sítě je přenesou na zákazníky. Vyšší ceny elektřiny (i v případě Keni v posledních letech i za připojení samotné) pak odradí nové zákazníky a začarovaný kruh se nadále zamotává.
Nereálnost původních odhadů velmi rychlého zvyšování poptávky přiznala nedávno i keňská vláda, která se rozhodla o třetinu snížit kapacitu nových zdrojů, které by měly být připojeny do sítě k roku 2030. Z původních 10 GW projekci snížila na 7,2 GW.
