 |
Sérii obřích dieselelektrických lokomotiv EMD DDA40X (používá se také označení DD40X nebo DD-40X) vyrobila v letech 1969 až 1971 společnost Electro-Motive Division (EMD), patřící pod koncern General Motors. Celkem to bylo 47 lokomotiv, všechny pro tehdejšího největšího amerického železničního dopravce Union Pacific Railway (dnes druhý největší po BNSF Railway Company).
S dokončením prvního kusu „se spěchalo“, aby se mohl blýsknout při oslavách konaných ke stému výročí dokončení první americké transkontinentální železnice. K historickému okamžiku na stavbě první transkontinentálky došlo 10. května 1869, kdy se v oblasti Promontory Summit ve státě Utah chopil politik a podnikatel Leland Stanford kladiva a slavnostně zatloukl do předvrtané díry v pražci ceremoniální zlatý hřeb. Tím obřadně spojil dva proti sobě stavěné úseky tratě, jeden stavěný z východu společností Union Pacific a druhý ze západu společností Central Pacific.
Ještě dodejme, že předmětný zlatý hřeb byl ze zlata o ryzosti 17,6 karátů (pro lepší představivost: technik by ho sprostě nazval jako 73,33procentní zlato). A prakticky hned po ceremoniálu byl plánovaně vyňat, protože by tam moc dlouho nevydržel (řádově okamžiky). Dnes tento historický artefakt spočívá v muzeu umění Cantor Arts Center na Stanfordově univerzitě. Jinak zde již asi také tušíte, kde má kořeny rčení zlatý hřeb v souvislosti s vyvrcholení nějaké akce, jako například „zlatý hřeb dnešního večera“ apod.
Obří lokomotivy společnosti Union Pacific, vlevo parní Big Boy z roku 1941, vpravo vpředu motorová Centennials z roku 1969.
Exkurze do století páry a za zlatým hřebem nebyla zcela od věci, protože na počest stoletého výročí dokončení první americké transkontinentální železnice dostal právě nový typ DDA40X oficiálně jméno Centennial. Navíc došlo i na „zužitkování“ roku 1869, respektive 1969, a 47 postavených lokomotiv dostalo číselná označení 6900 až 6946.
Největší, nejtěžší, nejvýkonnější
EMD DDA40X si drží titul největší, nejtěžší a nejvýkonnější jednodílné (jiným slovem také jednorámové) dieselelektrické lokomotivy světa.
Lokomotiva se pyšní délkou 30 metrů a hmotností 247 tun. Rám je posazen na dvou čtyřnápravových podvozcích, kdy všechna dvojkolí jsou samozřejmě hnací, každé s vlastním trakčním elektromotorem. Uspořádání pojezdu je tedy podle amerického značení D-D, podle nám bližšího značení UIC to je víceprozrazující Do’Do’, kdy D jako čtvrté písmeno v abecedě znamená čtyři hnací nápravy (běhouny mají označení číselné), malé o znamená vlastní pohon každé hnací nápravy a apostrof uvozuje samostatný otočný podvozek. Jak asi správně odhadujete, kód uspořádání pojezdu se promítl i do typového označení lokomotivy.
Lokomotiva DDA40X
Písmeno „X“ v typovém označení lokomotivy zase říká, že se jedná o typ experimentální, i když zde to musíme brát trochu s rezervou vzhledem k počtu vyrobených kusů a jejich standardnímu zařazení v běžném provozu. V každém případě byly na DDA40X poprvé použity prvky modulární elektroniky a vylepšené řídící systémy, které se následně instalovaly do velké hromady lokomotiv označovaných souhrnně jako EMD Dash 2 (mělo by se jednat o více než 10 typů v celkovém úhrnu kolem deseti tisíc vyrobených kusů, z toho nejvíce bylo lokomotiv typů EMD SD40-2 a EMD GP38-2).
Primárním zdrojem výkonu u lokomotivy EMD DDA40X jsou dva dvoudobé vznětové šestnáctiválce EMD 645E3A. Motor je přeplňovaný turbodmychadlem a má výkon 3 300 koní, což tedy na lokomotivu dává 6 600 koní. Jedná se o dvě nezávislé pohonné jednotky od motoru až k příslušným hnacím dvojkolím. Každá pohonná jednotka se skládá z jednoho dieselového motoru s turbodmychadlem, generátoru elektrické energie a čtyř trakčních elektromotorů. Výkon motoru situovaného v přední části strojovny je po transformaci na elektrický přiveden k trakčním elektromotorům v předním podvozku a analogicky tomu tak je i na druhé straně lokomotivy.
