Úterý 1. prosince 2020, svátek má Iva
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 1. prosince 2020 Iva

Tři ohořelé kostry v poušti. Jak skončil největší letecký únos

Po rekordním leteckém únosu, který provedly palestinské organizace v září 1970, zůstaly v jordánské poušti tři zničené dopravní stroje. Ani to však ještě nestačilo k zostření bezpečnostních předpisů, kterému se letecké společnosti v obavě z růstu nákladů dlouhé roky zuby nehty bránily.

Zbytky zničených letadel na Dawson’s Field v září 1970 | foto: Profimedia.cz

Před 50 lety provedli členové palestinské teroristické organizace obří hromadný únos, který obrátil zraky světa k zapomenuté dráze na Středním východě. 

Pokusili se unést celkem pět letadel a ve čtyřech případech uspěli. Tři únosy, včetně jednoho dramaticky zmařeného, jsme popsali v prvním díle našeho článku. V druhém jsme se věnovali osudu čtvrtého uneseného letounu, „Jumba“ společnosti PANAM, které nakonec za dramatických okolností přistálo v Káhiře. Ale ani to ještě nebyl konec.

Zbloudilí v poušti

Když se během neděle 6. září bývalá pouštní letecká základna RAF „Dawson’s Field“ v Jordánsku zaplnila třemi unesenými stroji, únosci dali najevo, že nečekají rychlý konec.

Po přistání vybrali od všech rukojmích pasy a rozdávali propagandistické letáky. Někteří z cestujících je však předtím stihli roztrhat a spláchnout. Na základě pasových záznamů bylo z letadla TWA odvlečeno šest mužů. Muži, kteří zůstali, byli vyslýcháni. Mezi cestujícími byli také pamětníci holokaustu. Jejichž strach byl o to větší, když se jich teroristé ptali na víru.

V 23:00 h utvořily tanky a obrněná vozidla jordánské armády ve vzdálenosti několika set metrů kolem unesených letadel kruhový perimetr. Armádní velitelé vyčkávali na rozkaz zasáhnout. Na diplomatickém poli se rozběhla snaha zjistit, co přesně se vlastně odehrálo.

Ráno v pondělí 7. září na trupy obou letadel, v místech nad nouzovými okenními východy, únosci nastříkali zkratku PFLP s arabským názvem organizace. Její představitelé pak poprvé vyhlásili své požadavky. Do 72 hodin musí vlády zemí Německé spolkové republiky, Švýcarska, Velké Británie a Izraele propustit zadržované palestinské bojovníky, jinak budou zajatci zabiti.

Šest mužů, tři američtí vládní zaměstnanci, dva rabíni a jeden 17letý židovský mladík byli z letadel vyvedeni ještě v noci po přistání kvůli obavám z toho, že se je Izrael pokusí vysvobodit. Palestinci je odvezli na tajné místo k Irbidu dvě stě kilometrů na sever.

Kolem poledne se jordánské armádě podařilo vyjednat propuštění 127 lidí, převážně žen a některých dětí, výměnou za stažení svých sil z blízkosti letadel. Mezi sto lidmi na palubě TWA a padesáti na palubě Swissairu, kteří dál zůstávali v zajetí, byli Američané, Švýcaři, Němci a Židé.

Propuštění byli sice v odpoledních hodinách převezeni do několika hotelů v Ammánu, nadále však zůstali pod dohledem bojovníků PFLP, kteří u sebe zadržovali jejich pasy. Ještě první večer byli rukojmí v hotelu Intercontinental svědky přestřelky mezi jordánskou armádou a palestinskými gerilami. Občanská válka pomalu zachvacovala celou zemi. Bylo jasné, že skutečné propuštění na svobodu se odkládá na neurčito.

Skupina unesených cestujících vystupuje z letounu společnosti Swissair na...

Skupina unesených cestujících vystupuje z letounu společnosti Swissair na bývalé pouštní letecké základně RAF „Dawson’s Field“ v Jordánsku.

Začíná vyjednávání

Na letiště dorazili zástupci Mezinárodního červeného kříže se zásobami. V odpoledních hodinách uspořádala PFLP tiskovou konferenci pod širým nebem, které se účastnilo na šedesát zástupců médií z celého světa.

Když se skupina složená převážně z členů posádek usadila do písku, vzal si Bassam Abú Šarif do ruky megafon a učinil prohlášení, ve kterém trval na propuštění všech palestinských politických vězňů. PFLP, jako odnož OOP, chtěla tímto aktem upozornit na utrpení Palestinců v důsledku arabsko-izraelské šestidenní války v roce 1967. Šarif byl poradcem Jásira Arafata a jedním z hlavních představitelů OOP, Organizace pro osvobození Palestiny. V roce 1972 se při sestavování bomby těžce zranil, přišel o několik prstů, oko a částečně ohluchl.

Reportéři, kteří naproti rukojmím stáli jen několik metrů, jim mohli klást otázky, stejně tak je mohou fotit i filmovat. Před skončením konference se obě skupiny dokonce promíchaly. Dle filmových záběrů rukojmí realisticky popisovali stav věcí a zdálo se, že zatím nestrádali.

OOP později specifikovala, že se jedná o propuštění třech teroristů odpykávajících si 12letý trest za útok na letadlo v Curychu v roce 1969, třech vězněných v Německu, Lejlu Chálidovou zadržovanou v londýnské vazbě a dvacet tři bojovníků vězněných Izraelem.

Pátý únos!

Od hromadného únosu několika dopravních letadel a přistání dvou na opuštěném letišti v poušti uplynuly tři dny, když došlo k nečekané události.

Ve středu 9. září 1970 obsluhoval pravidelnou linku společnosti BOAC na trase Bombaj-Bahrajn-Bejrút-Londýn letoun Super Vickers VC-10 imatrikulace G-ASGN. Kapitánem letu BA 775 byl Ciryl Goulborn, prvním důstojníkem Trevor Cooper, palubním inženýrem Eric D´Eye. Posádku v kokpitu doplňoval ještě druhý důstojník John Lindsay, který absolvoval traťový výcvik. O sto pět cestujících se staralo sedm členů palubního personálu pod vedením Johna Chresta.

Let BA 775 odstartoval z Bombaje v 07:15 h a v Bahrajnu přistál v 10:15 h (Pozn.: vždy se jedná o místní časy). Bahrajnské letiště bylo nejstarší mezinárodní letiště v oblasti Perského zálivu, které vybudovali Britové v roce 1927. Důvodem výstavby byla strategická poloha ostrova Muharaqq. V roce 1961 bylo letiště zásadně modernizováno s ohledem na nastupující proudovou techniku a vzrůstající počet cestujících. Letiště v Bahrajnu využívala v jeho moderních začátcích v 60. letech i společnost ČSA se stroji TU-104 A.

V 10:50 h se linka BA 775 vydala na předposlední úsek do Bejrútu. V čase podávání oběda pronikli do kokpitu tři únosci. Jednalo se o spontánní akci provedenou sympatizanty Lejly Chálidové, účelem bylo vyvinout tlak na britskou vládu, aby ji propustila na svobodu. 

Letoun plánovaně přistál v Bejrútu, kde byl dotankován. Zde se posádka dozvěděla, že novou destinací je revoluční letiště nedaleko města Zarká v Jordánsku, známé jako Dawson´s Field. Pro britskou posádku nebyla nová destinace žádným překvapením.

Po kom se jmenovalo?

Pouštní vzletová a přistávací plocha nedaleko města Zarká měla v roce 1970 do řádného letiště daleko. Plocha, v britském letectvu známá jako Dawson´s Field, nesla toto označení jako výraz uznání vrchnímu leteckému maršálovi AVM Walteru Dawsonovi.

Sir Dawson do RAF vstoupil v roce 1919 a od té doby se z polního mechanika vypracoval až na leteckého maršála. Již ve 30. letech byl členem hlavního štábu RAF pro Palestinu a Emirát Transjordánsko, později velel 216. peruti a byl odpovědný za výcvik posádek na Středním Východě. Za druhé světové války koordinoval plány operací na Středním východě s dalšími armádními složkami. Po jejím skončení se do oblasti vrátil a před vznikem státu Izrael v roce 1948 se stal posledním velitelem RAF v Palestině a v oblasti Levanta (Pozn.: tradiční název pro oblast Východního Středomoří).

V turbulentní době, plné útoků na vojenský personál, sestavil podrobnou situační zprávu, ve které se zasazoval o stažení z oblasti, což nebyl zrovna populární krok. Před ukončením své mise byl povýšen do hodnosti AVM – Air Vice Marshall. Po odchodu z RAF působil jako prezident firmy Handley Page vyrábějící letadla. Ve dnech černého září 1970 jej reportéři vypátrali na anglickém venkově a dlužno dodat, že si jejich přízeň vzhledem k okolnostem únosů rozhodně neužíval. Sir Walter Dawson zemřel v roce 1994 ve věku 92 let.

Tentokrát teroristé posádce BOAC umožnili, aby se během příletu k revolučnímu letišti spojila s posádkou TWA. První důstojník Jim Majer se pak z kokpitu B-707 ohlásil jako „Pozemní naváděcí středisko revolučního letiště“ a britské posádce poskytl všechny potřebné údaje i zkušenosti.

Posádky TWA a Swissairu se 7. září ráno po dobrodružném přistání shodly na tom, že přistály na velmi malé části zaschlého vádí jinak dlouhého asi deset kilometrů, Majer tuto skutečnost kapitánu Goulbornovi popsal a poradil mu, aby přistál ve stejném kurzu a bezpečně dosedl až za nimi.

Pro nalezení plochy revolučního letiště bylo posádce BOAC doporučeno, aby nalétla VOR AMN, Ammán, který byl nefunkční, a pokračovala od něj kurzem 043 zhruba 11 mil (17,7 km), až na zemi zahlédne dvě dopravní letadla. Vzhledem k tomu, že VC-10 přilétala ještě za denního světla, neměla posádka s nalezením plochy problém.

Když kapitán Goulborn na vyprahlém povrchu dráhy s VC-10 bez problémů přistál, otočil letoun nazpět a zaroloval ke dvěma strojům. Z filmových záběrů je patrné, že letoun BOAC stojí proti ostatním dvěma čelem. Jedenáct členů posádky a sto pět cestujících, mezi kterými bylo 24 nedoprovázených dětí, se tak přidalo ke zbytku rukojmích.

Palestinci jsou tímto novým darem z nebes nadšeni a prodlouží tak dobu ke splnění svých požadavků do neděle 13. září. Mezitím svádí 1. brigáda jordánské armády v ulicích Ammánu boje s palestinskou gerilou. Hotelem Intercontinental, kam ozbrojenci převezli část rukojmích, otřásají výbuchy a dovnitř občas zaletí i zbloudilá střela.

Nutno dodat, že v počtu zadržovaných, jejich přesunů a propouštění, neměly vlády zúčastněných zemí po celou dobu jejich nedobrovolného pobytu v Jordánsku jasno až do konce.

Douglas DC-8-53 imatrikulace HB-IDD společnosti Swissair v Zurichu v roce 1965.

Douglas DC-8-53 imatrikulace HB-IDD společnosti Swissair v Zurichu v roce 1965

Jak odpovědět?

Na základě rozhodnutí amerického prezidenta Richarda Nixona byla do akce povolána 6. flotila. Letadlová loď USS Independence (CV-62) doprovázená čtyřmi torpédoborci se přesouvá k Libanonu. Do stavu pohotovosti bylo na turecké základně Incirlik uvedeno šest letounů C-130 a do částečné pohotovosti byla ve Spojených státech uvedena 82. výsadková divize ve Fort Bragg. Dále byla aktivována jedna americká brigáda dislokovaná v Německu, schopná dorazit do Zarká do 40–48 hodin.

Tento akt teroristy zneklidní a jejich velitelé vyhrožují vyhozením letadel do vzduchu i s cestujícími. Mezi palestinskými organizacemi však ohledně dalšího postupu nepanuje jednota. Ani jednotlivé arabské vlády, z nichž každá má v oblasti své zájmy, se k únosům nevyjadřují jednotně.

Situace hrozí mezinárodním ozbrojeným konfliktem, neboť na jordánském území operují obrněné jednotky syrské i irácké armády, na jejíž tanky narazily jordánské síly v okolí pouštního letiště ještě tu noc, kdy došlo k přistání unesených letadel. Jordánské síly obklopující unesená letadla se tak samy ocitly v ohrožení.

V této situaci je večer 10. září většina cestujících z letounu BOAC převezena do hotelu v Ammánu.

Následujícího dnes bojové uskupení 6. flotily doplněné o letadlovou loď USS Saratoga (CV-60) a dalších osm torpédoborců a křižníků zakotvilo sto kilometrů od libanonského pobřeží. Z revolučního letiště je do Ammánu převezeno dalších dvacet lidí. V hotelu jsou pak většině z nich navráceny pasy.

V neděli 12. září PFLP z důvodů rostoucí obavy ze zásahu na revolučním letišti zbytek rukojmích převeze do města a všechna tři letadla zaminuje. V odpoledních hodinách byli opět povoláni reportéři, kteří v bezpečné vzdálenosti filmovali jejich řízenou explozi. PFLP tím dala najevo, že své výhrůžky dokáže přetavit ve skutečnost.

Hořící stroje vyhozené palestinskými ozbrojenci do vzduchu 12. září 1970

Hořící stroje vyhozené palestinskými ozbrojenci do vzduchu 12. září 1970

Následujícího dne se situace v jednom ohledu zlepší. Z hotelu Intercontinental je propouštěno na 350 rukojmích, cestujících a stevardek. Dalších zhruba padesát židovských cestujících a většina členů posádek třech zánovních strojů, které se proměnily v hromady šrotu, zůstalo v zajetí s označením politických rukojmích. Vzhledem k tomu, že jsou po menších skupinkách rozptýleni na několika místech v Ammánu a Irbidu, silová operace na jejich záchranu byla neuskutečnitelná.

Ve prospěch osvobození zbytku rukojmích probíhala další horečnatá mezinárodní jednání. V ammánských ulicích se odehrávaly boje, které s občasným zastavením palby trvaly téměř dva týdny. Při protiútoku jordánských sil byli rukojmí postupně osvobozováni, nebo je jejich věznitelé sami předali Červenému kříži. Mezi posledními byli 30. září propuštěni ti, kteří byli izolováni hned na začátku, a to výměnou za Lejlu Chálidovou a tři vězně ze Švýcarska.

Nuda a strach v poušti

My jsme průběh událostí shrnuli rychle, z hlediska účastníků událostí vše pochopitelně ubíhalo zcela jinak. Byť se událost nakonec naštěstí obešla bez krveprolití, unesení cestující i posádky prožily opravdu velmi vypjaté a hrozné chvíle.

Lidé v letadlech byli mezi dnem a nocí vystaveni velkému rozdílu teplot. Pro lepší klimatizaci byly otevřeny nouzové okenní východy vedoucí na křídlo. Posádky požádaly o propanbutanový vařič a kontejnery s vodou, aby bylo možné zajistit jídlo malým dětem. Únosci dodávali vodu i zásoby jídla, které zajišťoval Červený kříž. I když byli jejich věznitelé, snažili se dodávat tolik jídla, kolik bylo možné. Velkým problémem se ukázaly toalety, jejichž nádrže byly vypuštěny pod letadlo a jejich obsah o sobě dával vědět.

Zpočátku se někteří z ozbrojenců procházeli mezi hrůzou ohromenými cestujícími se svými zbraněmi. Kapitáni obou letadel však svojí autoritou těmto manýrům zabránili. Hlavním úkolem členů posádek bylo udržet morálku a vzájemně si pomáhat. Když měla jedna z dívek vysokou horečku, nepřetržitě se u ní střídali a podávali jí léky. Stejně tak byla povzbuzující narozeninová oslava jednoho z dětí, kterou na palubě TWA nečekaně uspořádali. Únosci také svolili, že si cestující mohou protáhnout tělo procházkou pod křídly letadla, avšak ne dále než na délku rozpětí křídel.

Kopilot Majer vyhodil s mechanikem Kiburisem ze dveří boeingu tři nafukovací čluny. U dvou z nich, které se podařilo nafouknout, pak plachty poskytly nejen stín, ale i zábavu pro děti. I přes situaci plnou napětí nikdo z cestujících nepropadl hysterii, u nikoho se neprojevila klaustrofobie.

Když byla 12. září všechna tři letadla prázdná odpálena, jejich posádky byly převezeny do Zarká na velitelství PFLP, kde došlo k bleskovému setkání s novináři. Kapitánu Woodsovi byl umožněn telefonát na americké velvyslanectví a setkání s viceprezidentem TWA Dickem Wilsonem, který do Ammánu dorazil hned na začátku celého únosu.

Zbytky zničených letech na Dawson’s Field v září 1970

Zbytky zničených letech na Dawson’s Field v září 1970

Sestavenou 32člennou skupinu pak únosci převezli do střeženého objektu, kde se spalo na betonové podlaze. Věznitelům se nedala upřít snaha udržet dostatečné zásoby jídla (šlo především o pita chléb, máslo, hovězí maso a cigarety), které se však s intenzitou bojů tenčily. Nakonec došlo i na odpojení vody a elektřiny.

Dehydratace způsobila, že někteří onemocněli. Situace začala být neudržitelná, neboť skupina se v oblasti octla uprostřed těžkých bojů a bez spojení s veliteli. K jejímu přesunu do klidnější čtvrti došlo za denního ostřelování, kdy jen zázrakem nikdo nepřišel o život.

Červenému kříži se je nakonec podařilo převézt všechny do nemocnice a vlastním letounem DC-6 transportovat na Kypr. Na letišti v Nikósii pak sice každý z oslovených mluvil před novináři o strachu, strádání a nudě v zajetí, ale i o slušném zacházení ze strany palestinských věznitelů.

Jak se to mohlo stát?!

Z pohledu dnešních leteckých poměrů se může zdát celá událost neuvěřitelnou. Jak mohli útočníci pronést na palubu tolik zbraní?

V té době však byla praxe zcela jiná. Cestující odcházel na palubu letadla po odbavení, aniž by předtím či potom prošel jakoukoliv bezpečnostní prohlídkou. Jejímu plošnému zavedení se letecké společnosti úporně bránily.

V konkurenčním prostředí byla bezpečnostní kontrola (tisk dokonce psal přímo o „šikaně“) považována za projev nedůvěry k cestujícím, jejichž odlivu se společnosti bály. Samotná letiště pak odmítala participovat na nákladech, které by si nové bezpečnostní prvky vyžádaly. Součástí jejich argumentace bylo i neekonomické prodloužení odbavovacího času.

V 60. a začátkem 70. let na letištích po celém světě neexistoval komplexní systém bezpečnostních opatření. Osobní prohlídky a detektory kovu byly používány jen na základě varovných informací (například od tajných služeb). Kromě specifických informací to byla i řeč těla, kterou měl pracovník odbavení dle svého úsudku zohlednit.

Sporadické prohlídky se zaměřovaly na mezinárodní lety, s ohledem na situaci v té které zemi – destinaci. Vnitrostátních letů se netýkalo žádné omezení. Mezi leteckými společnostmi i letišti nedocházelo k systematickému sdílení informací s povahou bezpečnostního rizika.

Lejla Chálidová ve svých pozdějších rozhovorech nesčetněkrát vysvětlovala, že pronést zbraně na palubu letadla skrze letištní ostrahu bylo v té době snazší, než se s nimi potloukat na nádraží, kde bylo mnohem pravděpodobnější, že je ke kontrole zavazadel vyzve ozbrojená patrola. Chálidová s Argüelem přiletěli „s vybavením“ k únosu každý zvlášť již z Německa a na odbavení do New Yorku čekali jako tranzitní cestující s honduraskými pasy.

Když byli bezpečnostním důstojníkem vyzváni, aby jej následovali k prohlídce zavazadel v přízemí odbavovací budovy, řekli mu, že je může prohlédnout bez jejich přítomnosti. On však trval na tom, aby šli s ním a cestou se jich letmo zeptal, zda umí španělsky. Když mu Chálidová ve španělštině odpověděla, že ano, přešel hned do angličtiny. Sám španělsky neuměl. Když trojice míjela vojáky se samopaly, neváhala se Chálidová zeptat, k čemuže jsou všechna ta mimořádná opatření. Po odpovědi, že je to kvůli dvěma únosům letadel, ke kterým od rána došlo, oběma teroristům zatrnulo.

Prohlídka zavazadel v jejich přítomnosti byla sice důkladná, ale na detektor kovu či tělesnou prohlídku vůbec nedošlo. Chálidová pronesla dva granáty v upravené podprsence a Argüelo měl na svém těle pevně připoutaný granát a pistoli! Pracovník bezpečnosti pak oba „milence“, za které se vydávali (z důvodů konspirace se ovšem potkali až na letišti v Amsterdamu), osobně v letadle usadil do druhé řady ekonomické třídy, tedy v polovině kabiny. Lépe by si místo sami nevybrali!

Chálidová popsala, že její výhodou byla zkušenost z únosu letadla TWA v srpnu 1969 na lince z Říma do Tel Avivu. (Pozn.: události bude v budoucnu věnován samostatný článek). I když byl její obličej z novinových stránek známý, usilovala o nasazení v nové akci. Ve snaze zabránit svému rozpoznání neváhala podstoupit šest plastických zákroků. Paruka a tmavé brýle pak kamufláž dovršily.

Zbytky zničeného Boeingu 747 na káhirském letišti

Zbytky zničeného Boeingu 747 na káhirském letišti

Na obzoru jsou změny

Bezstarostné fungování západního světa na začátku 70. let – historie se v mnohém stále opakuje, jak vidíme – dalo vzniknout fenoménu útoků na leteckou dopravu z politických důvodů. Kromě nezákonného jednání přímo na palubě letadla se jednalo i o bombové útoky, které na rozdíl od nezákonného činu na palubě nedávaly téměř žádnou šanci na přežití. Následující statistika vypovídá o vážnosti situace v letectví v letech 1968 až 1982, které lze z hlediska množství nezákonných činů považovat za významné období:

  • Celkem 48 teroristických skupin uskutečnilo na 684 pokusů o únos letadla.
  • Sedmdesát procent z nich bylo úspěšných, tzn. posádku se podařilo přinutit k odklonu z původní destinace.
  • 108 činů mělo politickou motivaci a teroristé při nich zavraždili na 212 lidí.
  • Dvě třetiny únosů se odehrály v Latinské Americe, na Středním Východě a v Západní Evropě.
  • Nejfrekventovanějším přestupovým bodem teroristických skupin byl Libanon.
  • Nejčastějším důvodem bylo propuštění věrných druhů, kteří si odpykávali tresty ve vězení.
  • Výsledky vyjednávání teroristů s vládami postižených zemí lze pak rozdělit zhruba na třetiny, a to mezi úspěch, kompromis, popřípadě žádnou reakci.

V roce 1970 většina leteckých společností odmítala provádět prohlídku cestujících a při odbavení na vnitrostátních letech nevyžadovala ani předložení dokladu totožnosti. Takřka jediným dokladem byla letenka, která mohla být vystavena na jakékoliv jméno.

Zaměstnanci odbavení byli proškoleni, aby si více všímali řeči těla, zejména pak vyhýbání se očnímu kontaktu nebo nedostatečnému zájmu o zavazadlo. Teprve v případě pojatého podezření byl cestující ohledán detektorem kovů. Ve Spojených státech se tak v roce 1970 stalo v pouhém půl procentu ze všech odbavených cestujících!

Když v druhé polovině šedesátých let ve Spojených státech kulminovaly únosy letadel převážně za účelem finančního vydírání, začal americký Kongres jednat o zavedení širších celoplošných opatření ve snaze nebezpečný trend obrátit. V roce 1972 docházelo k únosu již každý druhý týden. Desátého listopadu 1972 pak došlo k události, po které se daly věci do pohybu.

Toho dne byl ve večerních hodinách unesen letoun společnosti Southern Airways. Linka 49 směřovala z Memfisu do Orlanda s mezipřistáními v Birminghamu a Orlandu. Po startu z Birminghamu unesla letoun DC-9 trojice mužů požadujících výkupné deset milionů dolarů.

Únosci pak během 30 hodin s letounem přistáli na devíti různých místech ve Spojených státech, Kanadě, a nakonec na Kubě. V jednom okamžiku vyhrožovali, že navedou letoun do budovy reaktoru pro jaderný výzkum v Oak Ridge v Tennessee, pokud nedostanou příležitost hovořit s prezidentem Nixonem.

Během letu byl do zad postřelen kopilot, kterému v kabině před cestujícími vyhrožovali exemplární popravou. Rána prý vyšla omylem. Únos skončil přistáním v Havaně, při kterém od podvozku létaly jiskry, neboť agenti FBI, kteří chtěli znemožnit odlet stroje z Orlanda, na podvozek během pojíždění několikrát vystřelili.

Výhrůžka o zásahu jaderné elektrárny letadlem byla právě tím akcentem, který váhající Kongres popohnal k přijetí federálního zákona o fyzických prohlídkách cestujících na všech letištích počínaje 5. lednem 1973. Cestujícím i těm, kteří je doprovázeli k letadlu, se tak navždy změnila svoboda pohybu, na kterou byli dosud na letištích zvyklí.

I přes nově zavedená opatření, která nakonec cestující bez problémů akceptovali, se všechna místa, kterými na palubu dokázalo proniknout zlo, zacelit nepodařilo. Proto se dalším milníkem v bezpečnosti civilního letectví mohly stát tragické události z 11. září 2001.

Epilog

Křehkou dohodu o urovnání konfliktu na území Jordánska, zprostředkovanou egyptským prezidentem Gamálem Násirem, podepsali v Káhiře jordánský král Husajn I. a předseda OOP Jásir Arafat 27. září 1970. Prezident Násir však na druhý den, v závěru schůzky vůdců arabských států, zemřel na infarkt. Palestinské militantní organizace byly nakonec přinuceny boje ukončit a stáhly se do jižního Libanonu.

Problematika ozbrojeného multi-arabského konfliktu, který na přelomu 60. a 70. let probíhal na území Jordánska a přinesl tisíce obětí, je ovšem natolik komplikovaná a kontroverzní, že ji nelze vysvětlit jen v několika rozvitých větách. Posláním třídílného článku bylo seznámit čtenáře s únosy letadel, které svým rozsahem a smělostí v září 1970 ohromily celý svět.

Příběh unesených lidí, jejichž osud plnil po několik týdnů přední stránky novin, komentovala média i v tehdejším Československu. Ani komunistická diktatura, jinak podporující spřátelené palestinské organizace, nemohla únosy letadel oficiálně schvalovat jako nástroj revolučního boje. Proto se socialistická média k celé situaci postavila s typickým dvojsmyslem.

V československém týdeníků č. 41/70, kde byla událostem „Černého září“ věnována tříminutová reportáž, při záběrech na unesené stroje v poušti zaznělo, že předseda OOP Jásir Arafat únosy provedené Lidovou frontou pro osvobození Palestiny odsoudil. Avšak vzápětí následoval komentář k záběrům z inaugurace nových palestinských partyzánů v Ammánu, které se za velkých ovací věrných druhů budoucí nositel Nobelovy ceny míru zúčastnil.

Konec třetího, závěrečného dílu.

První díl najdete zde, druhý pak na této stránce.

Historie zúčastněných letadel

EL AL / Boeing 707

Boeing 707-458, v. č. 18071/216 byl druhým dodaným letounem pro EL AL. Na pravidelných linkách začal létat v červnu 1961 jako 4X-ATB. Od roku 1984 do roku 1986 jej provozovala společnost Arkia. Firma Boeing stroj odkoupila a věnovala jej Západnímu Berlínu u příležitosti oslav 750 let vzniku města. Stroj získal americkou imatrikulaci N130KR, byl opatřen zbarvením Lufthansy 60. let, a jedné noci přeletěl z Frankfurtu do Berlína-Tegelu. Během letu bylo zbarvení zakryto bílými páskami, které byly po přistání sejmuty. A proč ta šaráda?! Německo bylo v roce 1986 rozdělenou zemí a dle mezinárodních dohod měly německé letecké společnosti, stejně jako němečtí piloti, do Západního Berlína zakázáno létat. „Maskovaná“ sedm set sedmička stojí na Tegelu dodnes, pokrytá mechem v travnatém koutě letiště jako D-ABOC „Berlin“, coby vzpomínka na druhý dodaný B-707 A v historii Lufthansy. Společnosti EL AL a Arkia provozovaly v letech 1961 až 1992 typ B-707 a 720 v různých verzích v počtu 10 kusů, a stejný počet si průběžně pronajímaly.

Swissair / Mc Donnel Douglas DC-8

Stroj DC-8-53, HB-IDD, v. č. 45656/91, nesoucí jméno švýcarského kantonu „Nidwalden“, byl do flotily zařazen v roce 1963. Swissair ve své historii do roku 1984 provozoval na 12 strojů DC-8 ve 3 různých verzích.

PANAM / Boeing 747

Boeing 747-121, v. č. 19656/34 byl poprvé zalétán 10. 4. 1970. Jumbo Jet, který byl slavnostně inaugurován jako Clipper Fortune, měl do doby svého zničení nalétáno 1125 hodin. Stejnou imatrikulaci nesl u společnosti PANAM v letech 1957 až 1965 letoun DC-7 C.

BOAC / VC-10

Vickers Super VC-10-1151, v. č. 864 se na nebe v Brooklands na jihozápadním okraji Londýna vznesl poprvé 1. 5. 1968. BOAC jej převzala o šest dní později pod imatrikulací G-ASGN. Jednou z mála zachráněných částí vraku byl horizontální stabilizátor, který po převezu do Británie posloužil při únavových zkouškách a částečně na náhradní díly. Stejně tak byly z pouště převezeny i tři ze čtyřech motorů Rolls-Royce Conway 550. Letoun nebyl komerčně úspěšný. V letech 1962 až 1970 se vyrobilo pouhých 22 letounů verze VC-10 a 32 verze Super VC-10. V druhé polovině 60. let se ČSA zabývaly možností pořídit tento typ letounu. V březnu 1966 přistál Super VC-10 G-ASGD BOAC v rámci předváděcího letu ruzyňském letišti. Kromě tehdejších politických činitelů a představitelů ČSA s ním v kokpitu přiletěl i pilot Jiří Bláha. Z politických důvodů byly nakonec pořízeny ekvivalentní sovětské letouny IL-62.

  • Nejčtenější

Tahák: 20 klávesových zkratek, o nichž jste možná neměli ani potuchy

Uživatelé Windows jistě znají notoricky známé klávesové zkratky jako Alt + F4, Alt + Tab, Windows + E, Windows + C,...

Promoření? Odvážný sen, tragické následky. Stádní imunita funguje jinak

Jak se nejlépe zbavit covidu-19? Už od jara mluvili někteří odborníci o kontroverzní strategii známé jako „promořování“...

Toto umí nově váš Chrome a Firefox. Loučí se s Flashem a jsou rychlejší

Populární internetové prohlížeče Chrome a Firefox byly povýšeny do nových verzí. Pokud jste je ještě neaktualizovali,...

U nás je zeleno, zašpiní se jinde. Pařížská dohoda ignoruje obří problém

Jedním z nejvýraznějších nedostatků Pařížské dohody o klimatu je fakt, že neřeší přesun emisí mezi státy. To, že si...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

TEST televizorů: Nevyznáte se v široké nabídce? Pomůže vám náš velký přehled

Premium Od 3 190 do 62 990 korun. Všechny zobrazovací technologie, všechny televizní operační systémy a jedenáct vybraných...

TEST televizorů: Nevyznáte se v široké nabídce? Pomůže vám náš velký přehled

Premium Od 3 190 do 62 990 korun. Všechny zobrazovací technologie, všechny televizní operační systémy a jedenáct vybraných...

Jak vydržet v ledové vodě? Finta je jednoduchá, popisují otužilci

Premium Klepat se zimou tak, že si nedokážete zavázat ani tkaničky u bot, a přitom se tomu smát? I to dokáže koupání v ledové...

Manažer postavil srub uprostřed chráněné oblasti. Tvrdí, že to je posed

Premium Nejprve tvrdil lidem, že je to seník. Když se o jeho stavbu začaly zajímat úřady, prezentoval ji jako posed. Ve...

  • Další z rubriky

Minuta letu navíc a 4K video. DJI představilo svůj nový nejlevnější dron

Maličký dron DJI Mavic Mini mohl zájemce odradit nižším rozlišením videa, neschopností fotit do formátu RAW nebo...

Hitlerovy „létající vlaky“ ukázaly cestu dalším rychlovlakům

Patří ke světovým železničním legendám a měnily svět železnice stejně jako Orient Express, britská rekordmanka Mallard,...

Čtyřmotorová letadla mizí z nebe, na kahánku mají i špičkové A380

To, že velká letadla mají čtyři motory, bylo normou po mnoho desetiletí. Ale nyní je s tím nejspíš konec. Co a proč se...

Přijde vám elektromobilita odvážná? Letectví čekají větší výzvy

Premium Snadno se mluví, obtížněji koná. Potřeba snížit emise skleníkových plynů a zredukovat znečištění ovzduší se již...

SOUTĚŽ: Vyhrajte balíček 12 skvělých pudingů Dr. Oetker
SOUTĚŽ: Vyhrajte balíček 12 skvělých pudingů Dr. Oetker

Kdo by neměl rád puding? Chutná skvěle samostatně, se šlehačkou a čerstvým ovocem, ale i jako náplň do dortů. Navíc je přirozeně bezlepkový. Nyní...

Svůj nový vztah jsem radši šla ohlásit řediteli, říká zamilovaná Witowská

Premium Její život se letos pořádně otočil. Možná ještě víc, než když předloni bravurně zvládla prezidentskou debatu. Aby měla...

Kapitán je na tahu, bude šach mat, oznámil po líbánkách Pavel své ženě

Psycholožka, terapeut a genetička vybrali na základě testů i DNA mezi více než patnácti sty přihlášenými jednotlivci...

Bahamské úřady zveřejnily příčinu smrti Seana Conneryho

Bahamské úřady zveřejnily oficiální pitevní zprávu k úmrtí herce Seana Conneryho. První a nejdéle sloužící James Bond...

Promoření? Odvážný sen, tragické následky. Stádní imunita funguje jinak

Jak se nejlépe zbavit covidu-19? Už od jara mluvili někteří odborníci o kontroverzní strategii známé jako „promořování“...

Mívám silné sny. A přání se mi plní, říká MOgirl Ria

Chtěla být ajťačkou a díky úsilí si onu profesi i osvojila. „Pak jsem měla ještě malý, druhý sen stát před objektivem...