Jaké byla vaše cesta k modelářství?
Moje modelářské začátky jsou samozřejmě úplně hluboko v dětství, v dobách minulých, kdy – si myslím – od zhruba osmi, devíti let modelařil téměř každý kluk. Potom jsem se obul hlavně do modelů aut. A co mě hodně bavilo – protože před tím, než jsem vstoupil do firmy Pecka modelář, tak jsem se živil zemědělstvím – tak to byly modely zemědělské techniky. No a potom jsem se dal dohromady s panem Peckou, který založil firmu Pecka modelář. Letos v říjnu to už bude 35 let. Ze začátku jsem mu jenom chodil pomáhat, a pak, ze dne na den řekl: „Hele, já tě chci do krámu,“ a už to bylo.
Když se tolik let setkáváte s lidmi, kteří staví modely, co je podle vás na stavbě modelů přitahuje?
Určitě tam je několik věcí. Těch kategorií modelů je strašně moc, ale principiálně, když zůstanu třeba u letadel, tak u některých lidí je to: „Chci si to konkrétní éro postavit, chci ho mít.“ Pak jsou modeláři, kteří k tomu chtějí ten příběh, že si postaví nejen letadlo, ale celou diorámu třeba nějaké konkrétní události. A zároveň je to i o tom, že shánějí podklady, tu historii. Takže je tam určitě i to poznávání nejenom té techniky, ale i toho, co se kolem toho dělo.
S tím souvisí i má další otázka. Lze nějak rozlišit plastikové modeláře?
Dá se říct, že jsou dvě skupiny lidí, což bylo vidět i na soutěži Příběh mého modelu. Jedni si koupí stavebnici a postaví ji z gruntu tak, jak ta stavebnice je, a nemají potřebu už ten model nějak upravovat. Maximálně jenom barevně nějakou patinou, a nestaví tu stavebnici několik měsíců či rok. Mají hotovo třeba za dva, tři večery. Jsou šťastní a jdou stavět další model. Anebo je to modelář, kterých je možná jen asi 5 % proti té mase, který je schopný ten model úplně rozřezat, nakoupí k tomu další díly, z 3D tisku nebo epoxidové, kovové doplňky, spoustu jiných obtisků, ten původní model úplně předělá, nebo je to letadlo třeba v diorámě havarované apod. Ale to je práce na řadu měsíců.
A kterou skupinu preferujete vy?
Já osobně nechci shazovat ani jednu kategorii, a byť hluboce smekám před lidmi, kteří z toho udělají nádherný model a staví to půl roku, mě víc baví, když přijde třeba úplně malý kluk, že toto postavil, má to lehce upatlaný, ale prostě vidíte na něm tu totální radost. Na to byly plastikové modely původně vymyšlené: tady postav spitfira, abys to poznal od migu 15 nebo od wellingtonu. Tak mu to člověk pochválí a vidí, jak ho to těší a jde znovu stavět. A tím se samozřejmě v té stavbě zdokonaluje a nabývá zručnosti.
Alan Tretera Alan Tretera Profesně se v oboru modelářství pohybuje více než 30 let a modelářskému hobby se věnuje již od dětství. Jako vedoucí prodejen PECKA-MODELÁŘ má velký přehled o současných modelářských trendech a také má široké znalosti o historii tohoto tvůrčího koníčku. Vede modelářský klub první Mini-Z Racer ČR a podílí se na organizaci celorepublikových a mezinárodních závodů modelů této kategorie. |
Prošlo modelářství v průběhu posledních desetiletí nějakou recesí?
Rozhodně ano. Obzvlášť v plastikovém modelářství byla v 60., 70. letech ve světě obrovská vlna, kdy bylo totálně na vzestupu. Nebyly žádné elektronické hračky apod., takže lidi se s tím opravdu houfně bavili. To se ve světě nějakým způsobem ustálilo, ale u nás v těch devadesátkách byl šílený hlad. V té době, když jste dovezl jakoukoliv stavebnici a byla na ní americká hvězda nebo trámový kříž, tak vám to lidi rvali z rukou. I když z pohledu dnešní doby ty stavebnice nebyly ani tak kvalitní, jako jsou dneska. Chlapi to nakupovali do skříní úplně ve velkém a ani to nestíhali stavět. Někdy kolem roku 2000 toto vygenerovalo ty top modeláře, o kterých jsem mluvil, že si to rozřežou a staví náročnou stavbu. Současně těch lidí, kteří kupovali „do skříně“ začalo ubývat. K tomu ta populace stárla a najednou byl ve světě pokles prodeje plastikových modelů. Některé i velké firmy zkrachovaly, nebo změnily několikrát majitele. A tak před deseti lety se to zase úplně nastartovalo a plastikové modely jsou celosvětově na vzestupu, protože začali stavět třicátníci, čtyřicátníci a přitáhli k tomu své děti. Což tedy zaplaťpánbůh, že je odtáhli od počítačů a mobilů.
Prošli tito znovu „nastartovaní“ modeláři nějakou proměnou?
Tito lidé začali opravdu stavět, ale takovéto stavění rychle, přitom krásně a čistě. Nestaví model x měsíců, ale chtějí to mít rychle hotové a jít stavět další. Ve světě je vidět, že lidé nakupují spousty barev, lepidel a pomůcek, což ti „skříňáci“ už nedělali. Ta generace současných stavěčů je na tom skvěle, a když vidíte to, co vám nosí ukazovat, je radost se na to koukat, ale přitom to není tak, že by to dělali roky.
Když hodnotíte modely v naší soutěži Příběh mého modelu, z jakého pohledu se na ně koukáte?
Samozřejmě se dívám na to, jak hezky a čistě je ta stavba udělaná. Tady navíc šlo hodnotit i ten příběh, s modelem spojený. Byly tam i takové ty top kusy, ale obecně to všechno byly krásně postavené modely. Ne vše jde ale spolu srovnávat. Když přijdete na soutěž, kde jsou třeba dvanáctiletí kluci a padesátiletí chlapi, kteří staví celý život, tak to prostě nejde hodnotit mezi sebou. Musím si vybrat kategorii a samozřejmě na modelářských soutěžích je toto vždycky rozlišené.
PT-109 – Revell (1:72)
Existuje nějaký nešvar při lepení modelů?
Ani tak nešvarů, ale spíš chyb je spoustu. Na to si ale člověk musí přijít sám, že si to opatlá lepidlem nebo barvami tam, kde by neměl. Ale technologie strašně pokročily. Příklad: dřív namalovat od ruky kabinku nebylo úplně jednoduché. Dneska je spousta výrobců, kteří dělají doplněk tzv. masky a vy si tu kabinu vymaskujete, buď ji stříknete, nebo natřete štětcem, sundají se masky a máte všechno krásně čisté. Nebo nářadí, když si vzpomenu, my jsme to prostě cvakali nůžkami na nehty. Dneska přijdete do modelářského krámu a dají vám vybrat z dvaceti druhů všech možných kleští. Neexistovala žádná tzv. svářecí lepidla, což jsou vyloženě lepidla určená na plastikové modely. Fungují okamžitě, ale není to vteřinové lepidlo. Takže ne nešvary, ale spíš prostě ty lidské chyby.
Je v plastikovém modelářství naopak nějaký majstrštyk?
Na sto procent jsou to určitě figurky. Spoustu lidí vám udělá nádherně tank, stíhačku, bagr, viz nakladač v soutěži atd., ale jakmile tam dáváte toho človíčka, tak to není vůbec jednoduché udělat tak, aby nepůsobil jako robot. Dobře vystihnout tělovou barvu, vystínování atd. Samozřejmě zase, když si kluk natře a posadí figurku do spitfira, tak je šťastný, že tam má panáčka, a tím to vadne. Ale pokud to bude top dioráma, tak když ta figurka bude udělaná blbě, tak tu diorámu je schopná úplně zazdít. Myslím si, že obecně vrchol mezi plastikáři jsou vždycky figury.
„A co je tohle?!“ – různí výrobci (1:35)
Panují určité trendy, kupříkladu že se jeden rok lepí jenom lodě, a pak zase se jenom letadla?
To určitě ne. To je vždy jen nějaký „výkřik“. Třeba v roce – teď si budu vymýšlet – výročí potopení Titaniku firmy vydají model znovu, po dvacáté. Nebo je výročí přistání Apolla 11 na Měsíci. Většinou vždycky, když bylo nějaké kulaté výročí, tak třeba firma Revell k tomu vydávala nosnou raketu apod. Za těch téměř 35 let vždycky, když nám na rozhraní ledna a února v Norimberku na veletrhu představují novinky, tak říkáme, jo, tak to je novinka, kterou vidím po páté, po šesté. Princip je v tom, že ta forma opravdu stojí velké peníze a vy musíte prodat tisíce výlisků, aby se ta forma zaplatila. Proto, když se dělá základní model, tak už se dopředu počítá s tím, že tady změníme třeba motor, kabinu, podvozkové šachty, a doupraví se forma. Vy použijete ten základ, ale rázem prodáváte novou stavebnici.
ANKETA k 2. kolu soutěže Příběh mého modelu ZDE Hlasovat lze do úterý 16. září do 10:00. Po vyhodnocení výsledků oznámíme vítěze druhého kola soutěže a vylosujeme tři výherce ze čtenářů, kteří hlasovali v anketě. |
Jak vznikají modely? Je to z výrobních plánů skutečných strojů apod?
Různými způsoby. Dřív to někdo musel nějakým způsobem postavit z čehosi, to se zaformovalo, udělal se odlitek, a pak se dělala teprve ta skutečná forma. V dobách minulých měly modely tzv. pozitivní rytí. Když si představíte spáru na letadle, tak oni ji neuměli v té formě udělat dovnitř, na tom modelu byla vystouplá ven. Hodně modelářů nechtělo, aby tam byl ten hrb nahoru, ale ta díra dovnitř. Tak ty modely takzvaně přerývali, což byla tedy skutečně šílená práce. Teprve až na konci devadesátých let se začaly dělat takzvaně negativní formy, vytvářené ne frézováním, ale jiskřením. A v současné době spočívá příprava modelů v tzv. 3D modulaci, kdy to někdo namaluje v počítači, rovnou udělá master, zaformuje se to a jde to do kovové formy. Už je to úplně někde jinde, proto ty modely, když jsme byli děti, tak ne úplně pasovaly. Muselo se to hrozně tmelit, brousit atd. Skalní modeláři říkají, no, naopak, ať to děcko vezme ten pilník do ruky a trochu se to naučí. Když to na sebe na tisíc procent pasuje, tak to principiálně postaví i opice. Ono obojí má svoje. Samozřejmě, když je to první stavebnice, tak je hrozně fajn, když to pasuje, protože ten kluk to rovnou postaví a funguje mu to krásně a nemusí se u toho trápit.
Vymezují se mezi sebou skupiny modelářů?
Myslím si, že se to relativně navzájem prolíná, protože spousta lidí začalo s papírem. „Papíráci“ každopádně ohrnují nos nad plastikovými modeláři, protože když je opravdu dobře postavený papírový model – to vždycky hluboce smekám – leckdy nepoznáte, že je z papíru a je to náklaďák nebo traktor. Ale tam se to fakt musí umět, protože papír vám neodpustí vůbec nic. 3D tiskaři to mají zas obráceně úplně jednoduché, co si namalují, to si vytisknou. Tam ta kreativita, si myslím, že je relativně malá, ale zase klobouk dolů před těmi, kteří to malují, protože ono když se to má namalovat opravdu hezky, tak to je taky strašná spousta práce a musí se to umět.
Škoda 706 MTS 24 + KDH 320 P – papírový model vlastní výroby (1:32)
Dá se říct, jaké typy plastikových modelů jsou nejoblíbenější?
V zásadě se opravdu nejvíce staví letadla v měřítku 1/72 a 1/48 a je úplně jedno, jestli jsou z první nebo druhé světové války nebo poválečná a moderní. Prvoválečných je relativně málo, zato druhá světová válka je zastoupena houfně všemi měřítky a v bojové technice jednoznačně vede.
Albatros D.V – Eduard (1:48)
Jsou někteří výrobci vyhlášení nějakou érou nebo nějakými modely?
Rozhodně ano, teď vezmu třeba messerschmitta (letoun Messerschmitt Bf109, pozn. red.), tak vždycky se ví, kdo ho dělá nejlíp. A obecně třeba japonské firmy, to vyndáte z rámečku a ono to na sebe skvěle pasuje. Třeba základní tank Tiger od firmy Tamiya – a teď si budu vymýšlet – bude mít třeba 150 dílů a je to úplně skvělá stavebnice. Stavebnice stejného tanku od firmy Dragon – myslím si, že v této zemi bude tak deset lidí, který ji dokážou postavit – bude mít 1 000 dílů. Ten tank má kompletní interiér, takže se počítá s tím, že věž jde sundat, že jdou sundat motorové kryty. Je to prostě bomba. Tam už je to ale o tom, že lidi nejsou schopní to dobře postavit, protože na to nemají ruce.
Jaký je poměr modeláři a modelářky?
Myslím si, že to je tak 10 % modelářek, možná méně, proti chlapům a klukům. U dětí to je tak, že když tátové stavějí, tak ty holčičky to chtějí taky. Existují třeba plastikové modely dinosaurů, což je zrovna velmi vhodná stavebnice pro děcka, protože to jsou veliké díly, krásně to na sebe pasuje a má to tu výhodu, že jestli ho uděláte tmavě šedivého, zeleného, a když to přeženu, holka si udělá růžového, tak je to vlastně úplně jedno, protože nikdo vám nemůže říct, že to tak určitě nebylo.
Westland Whirlwind – různí výrobci (1:48)
Když už jsme u růžového dinosaura, jsou správně zvolené odstíny barev mezi modeláři velké téma?
Toto je úplná klasika: Přijde člověk a řekne, já potřebuju na německé letadlo z druhé války – třeba na již zmíněného messerschmitta – barvy. Tak mu je nandáte podle tabulek a on je vezme a říká: „No, ale tyhle dvě jsou špatně.“ Já říkám, že podle výrobců ne. „Ne, to je určitě špatně. Já mám tady schovaný plech z letadla a vidíte, že ten odstín je jiný.“ A já říkám: „To je sice fajn, ale vemte si, kolik let je od konce války a určitě jste to neměl zavřené v absolutní tmě a tak, aby k tomu nemohl pořádně vzduch.“ A teď do toho vstoupí tři další modeláři, kteří na tu prodejnu přijdou, a začnou se dohadovat, jestli to má být víc zelené nebo víc šedivé atd. V 90. letech k nám na prodejnu chodíval pán, který za druhé světové války sloužil ve Kbelích jako mechanik. Ten říkával, že toto všechno, i ty německé tabulky jsou vlastně pohádky: „Chlapi, byla válka. My jsme měli natřít mašinu a regulérně se vzalo pět odstínů zelený, nalilo se to do pixly, smíchalo se to a tím se to natřelo, protože nic jinýho nebylo.“ V dnešní době, když se vezme moderní stíhačka, tak ano, to je snadno dohledatelné, jak to má vypadat. Ale když půjdeme do historie…
Messerschmitt Bf 109 E (1:32)
Kam bude podle vás modelářství směřovat v budoucnosti?
Já bych to hrozně rád řekl, ale já to nevím. Samozřejmě 3D tisky do toho silně vstupují, ale ne, že by to byly celé modely, ale vstupují tam jako doplňky. Dneska už vím, že se firmy připravují na to, že třeba kabinu, motor, nebo jiný díl vám do toho konkrétního modelu dají hotový. Nebo různé doplňky. Příklad: koupíte si letadlo, a jeho kolo je klasicky plné, nafouklé, ale když to éro stojí, tak je zploštěné. Takže si koupíte podhuštěnou pneumatiku. A jsou další doplňky jako figury, zvířata, kontejnery na tříděný odpad apod. Nebo cvakátko, které vypadá jak děrovačka a máte v něm šest druhů a šest měřítek listů. Takže vy vezmete suchý list z javoru nebo z dubu a „nacvakáte“ si svoje listí. Další posun bude bezesporu v materiálech. Dneska se běžně používá ve stomatologii tmel, který vám dají na zub, posvítí na něj UV světlem a během dvaceti sekund máte tvrdou plombu. Tak tyto materiály se samozřejmě používají i v modelářství.
