Cesta z Evropy do Ameriky byla až do 30. let 20. století velmi časově náročnou záležitostí. Zaoceánské parníky a později vzducholodě ji zdolávaly v horizontu několika dní až týdne. Na překonání Atlantiku a přepravu cestujících si tedy začaly "brousit zuby" letecké společnosti, které zde tušily obrovský potenciál. Jako první zavedla pravidelnou linku americká letecká společnost Pan American World Airways. První pravidelný komerční let s cestujícími se uskutečnil 28. června 1939.
Charles Lindbergh
S transatlantickými lety experimentovali letečtí průkopníci zhruba od 20. let 20. století. Všeobecně známé jsou první úspěšné sólové lety Charlese Lindbergha (1927, New York - Paříž, letoun Spirit of St. Louis) a Amelie Earhartové (1932, New York - Derry, letoun Lockheed Vega). Nešlo však o první letecké překonání Atlantiku: jako úplně první zdolali oceán už v roce 1919 britští příslušníci RAF John Alcock a Arthur Whitten Brown s bombardérem Vickers Vimy.
Ve 20. a 30. letech se začala prudce rozvíjet letecká doprava na kratší vzdálenosti. Dolety se postupně prodlužovaly a na konci 30. let již bylo možné zdolávat i tratě dlouhé několik tisíc kilometrů. Letecké společnosti se začaly pokoušet o překonání Atlantiku.
Zkáza vzducholodi Hindenburg
Hlavními soupeři na tomto poli byly USA, Británie a Německo. Poslední jmenovaný stát už vzduchu nad Atlantikem vládl v průběhu 30. let díky letům vzducholodí. Katastrofa vzducholodi Hindenburg v roce 1937 však jejich krátkou éru v letecké přepravě cestujících v podstatě ukončila. O rok později sice německá Lufthansa vyslala přes Atlantik první letadlo s cestujícími (FockeWulf FW200 Condor), nešlo však o pravidelnou linku. Lufthansa o jejím zřízení sice uvažovala, jenže v té době začalo mít nacistické Německo jiné proirity a experimenty se zaoceánskými lety vzdalo.
Dva roky zkušebních letů, tři roky čekání na nové letadlo
Nejlépe na situaci zareagovala americká letecká společnost Pan Am. Od roku 1937 zvažovala a zkoušela různé varianty, jak překonat Atlantský oceán. Zprvu se uvažovalo o letech menšími hydroplány a o spolupráci s dalšími "leteckými velmocemi" Británií a Francií. Plány však ztroskotaly a Pan Am nakonec otevřel linku pouze na Bermudy. V témže roce se však povedlo provést i první zkušební let z New Yorku do irského Foynes a pak zpět do kanadského Montrealu.
Zatím šlo jen o menší stroje, které by uvezly maximálně 40 cestujících v denní konfiguraci, kdy cestující mohli sedět. Při nočních letech, kdy se v kabině rozložila lehátka, klesla kapacita zhruba na polovinu. V zájmu leteckých společností bylo tedy pořídit větší letadla, která by pojala více pasažérů a poskytla jim větší pohodlí během dlouhého letu. Bylo jasné, že i tentokrát padne volba na hydroplány. Tak velké a mohutné letadlo s klasickým podvozkem by totiž vyžadovalo dlouhou ranvej, kterými však letiště v té době běžně nedisponovala.
Letoun Boeing 314 Clipper
Pan Am už v roce 1936 zadal poptávku na zcela nové letadlo, které mělo být schopné přes oceán přepravit až ke stovce cestujících. Zakázku získala společnost Boeing s letounem B-314 Clipper. Šlo o čtyřvrtulový hornoplošník, respektive létající člun o délce 32 metrů a rozpětí křídel 46 metrů. Letoun měl cestovní rychlost 300 kilometrů za hodinu a dolet téměř 6 000 km. Posádku tvořilo 12 osob a na palubě mohlo cestovat 74 cestujících v denní konfiguraci, 36 při letech přes noc.
První dodávka letounů byla doručena začátkem roku 1939. V březnu pak první Clipper pod značkou Pan Am zvládl zkušební let z Baltimoru do irského Foynes. V květnu pak začaly clippery létat pravidelné transatlantické poštovní lety. Letadla se osvědčila, a Pan Am tedy přikročil k očekávanému kroku: otevřel první transatlantickou linku i pro přepravu cestujících.
VIDEO: Podívejte se, kam pokročila transatlantická letecká přeprava za 75 let. Dnes nad severním Atlantikem přelétá denně 2 000 - 3 000 letadel.
27. června 2014 |
28. - 30. června 1939, New York - Marseilles
Bylo to 28. června 1939 a na let se vypravil letoun s označením Dixie Clipper pod velením kapitána Roberta Sullivana. Let odstartoval z New Yorku a cílem bylo francouzské Marseilles. Tam letoun přistál o dva dny později, 30. června. Let měl dvě mezipřistání, na Azorských ostrovech a v Lisabonu.
Boeing 314Délka trupu: 32 m Rozpětí křídel: 46 m Výška trupu: 6 m Hmotnost: 22 / 38 tisíc kg (prázdná / vzletová hm.) Pohon: 4x hvězdicový motor Wright R-2600-3 (výkon jednoho 1194 Kw) Rychlost: cestovní 300 km/h, maximální 340 km/h Dolet: 5900 km Dostup: 6000 m Posádka: 12 osob Cestující: 74 / 36 |
Na palubě historického letu bylo 22 cestujících. Šlo o velice dobře situované osoby, pro které byl let především prestižní záležitostí. Jednosměrná letenka tehdy stála 375 dolarů, zpáteční 675. Podle přepočtu na dnešní poměry by to bylo kolem 6 000, respektive 11 000 dolarů (221 000 korun). Za tuto cenu si však mohli užívat nebývalého pohodlí. Letoun byl vybaven rozkládacími lůžky a prostor kabiny byl rozdělen přepážkami na šest oddílů. Letoun měl také specializované prostory, jako byla velká jídelna nebo oddělené šatny pro dámy i pro pány. Jídlo připravovali kuchaři se zkušenostmi z luxusních hotelů. Letušky servírovaly až šestichodová menu na stříbrných jídelních soupravách.
O několik dnů později, 8. července 1939 (podle některých zdrojů až 9. července) zahájil Pan Am také linku mezi New Yorkem a britským Southamptonem. Létalo se zhruba jednou týdně.
Rozvoj osobní letecké dopravy přes Atlantik přerušila až druhá světová válka. Po vstupu USA do války v roce 1941 vyvstala nutnost transportu nákladů přes oceán a zajišťovaly jej právě clippery Pan Amu. Spolehlivá letadla s velmi zkušenými posádkami se osvědčila i během války. Nejlépe o jejich spolehlivosti vypovídá fakt, že z devíti clipperů, které Pan Am provozoval, byl při havárii zničen jenom jeden; ostatní byly postupně rozprodány nebo vyřazeny po skončení 2. světové války. Dodnes jsou clippery někdy označovány za nejspolehlivější hydroplány.
