Dvacátého prosince 1941 se deset japonských bombardérů Ki-21 Sally blížilo k jihočínskému městu Kunming. Nacházíme se sice skoro na počátku druhé světové války z evropského pohledu, ale konflikt mezi Japonskem a Čínou plane již od července 1937. Japonská vzdušná převaha byla nepopiratelná, zastaralé čínské letectvo se tomu japonskému nemohlo rovnat vybavením ani počtem. Čínská města byla nemilosrdně bombardována. Čína se uchýlila ke vzdorovité válce, na což Japonsko reagovalo svou nechvalně známou strategií "Sankō Seisaku" (vše zabít, vše vydrancovat, vše zničit).
Ale 20. prosince, pouhých 12 dnů po napadení americké havajské základny Pearl Harbor, čekalo japonské letce ve vzduchu nepříjemné překvapení. Z mraků se vynořily čtyři letouny pohyblivější, rychlejší a mrštnější, než na jaké byli Japonci u Číny zvyklí. Na japonskou základnu už se bombardérů vrátilo jenom šest. Poprvé se totiž setkali s Létajícími tygry.
Spolupráce s Českou televizíNový dokumentární seriál Letečtí stíhači v boji Česká televize uvádí na obrazovky dokumentární cyklus Letečtí stíhači v boji, který nás coby diváky přenese doprostřed slavných leteckých bitev. Za pomoci počítačových simulací a efektní grafiky před námi ožijí létající stroje. Z úst jejich pilotů uslyšíme vzpomínky na každý detail dramatických střetů a díky přehledné vizualizaci konečně pochopíme některé méně známé nuance leteckých soubojů... Díl "Létající tygři" uvidíte v úterý 20. 1. 2008 od 20:00 na ČT1. |
Jednotka létajících tygrů
Stroje, které Japonské bombardéry zaskočily, byly americké stíhací letouny P-40 Tomahawk. Jejich nesnadná cesta do Číny začala už v roce 1940. Čínský generalissimo Čankajšek tehdy požádal USA o pomoc při letecké obraně proti Japonsku. Protože USA s Japonskem nebyly ve válce, nemohli letadla pilotovat američtí vojáci. S údajným tichým souhlasem presidenta Roosevelta započalo verbování dobrovolníků do velmi dobře placené jednotky stovky pilotů a asi dvou stovek pozemního personálu.
V prosinci 1941 už byla na letišti Kyedaw v Barmě jednotka připravena k akci. Velitelem této unikátní skupiny dobrovolníků (Americká dobrovolnická skupina, zkráceně AVG) byl Claire Lee Chennault. Rozdělil své muže na tři perutě a začal pracovat na jejich primárních cílech: ochránit Barmskou zásobovací cestu. Hned první jejich souboj, 20. prosince, se jim nad očekávání povedl. Čínští novináři je vzápětí překřtili na Létající tygry, kteréžto jméno piloti s hrdostí přijali za vlastní. Dobře korespondovalo s výzdobou přídě jejich letadel, kterou převzali od Australanů.
Následovaly další úspěchy. Den před Vánocemi zaznamenali 11 potvrzených a 5 pravděpodobných sestřelů, 25. prosince dokonce Hirohitovu letku připravili o celých 24 strojů. To vše ale byly obranné akce, jejichž cílem bylo odrazit japonské bombardéry. Zakrátko ale američtí Tygři vzlétli a troufale přenesli vzdušné souboje i nad Japonskem ovládané území.
Letadla P-40B Tomahawk byla vyrobena v New Yorku a původně určena pro Britské královské letectvo (RAF).
Poprvé v bitvě
Pro Davida Lee Hilla přišla jeho první "ostrá" akce 3. ledna 1942. Spolu se třemi kolegy letěli ve svých P-40B ostřelovat japonské letiště v Rahengu v Thajsku. Za úkol měli zaútočit za svítání a zničit nepřátelská letadla na zemi. Jeden z pilotů se kvůli problémům s motorem musel vrátit, takže se tři zbývající přeskupili a pokračovali sami.
Před letištěm zaujali formaci "za sebou", rozestupy asi 300 m, a rychlostí téměř 500 km/h se vrhli směrem k letišti s cílem ostřelovat letadla na zemi. Hill, který je ve formaci druhý, si všímá japonské stíhačky Ki-27 Nate, která ohrožuje jeho právě střílejícího velitele přímo na jeho šesté hodině. On ji ale má na desáté hodině, a má tak skvělou příležitost hned v první akci zachránit svého přítele.
Letci 3. díl
"Každý pátý náboj byl svítící. Při střelbě to vypadalo, jako kdybyste natáhli k cíli dlouhou hadici," líčí David Hill svůj první sestřel. "Sledoval jsem přes sklo, jak moje střely dopadají na místo určení. Japonec přímo přede mnou vybuchl." Hill prolétl ohnivou koulí a oddechl si - jeho střely nepoškodily velitele Jima Howarda, ten provedl odval a je v pořádku. Nad Hillem se ale objevil další nate. Teprve nyní využije Hill předností svého tomahawku.
(údaje o některých charakteristikách a parametrech strojů se zdroj od zdroje mírně různí)
Americký stroj je rychlejší a má výraznou převahu v palebné síle a pancéřování. To jej ale činí těžkým a oproti japonské stíhačce neohrabaným. Jak vysvětluje letecký historik Jeff Duford: "(Cennault) preferoval střemhlavý útok z výšky s využitím získané energie k opětovnému nabrání výšky a k zopakování celého manévru. Výslovně svým pilotům nedoporučoval pouštět se s japonskými letadly do stíhacích soubojů. To by znamenalo jistou smrt."
Hill tedy obrací svůj letoun přímo proti Japoncovu a příď proti přídi na sebe oba pálí ze všech kulometů. Kdo příliš brzy uhne, stává se obvykle snadnou kořistí toho druhého. Tentokrát ale vítězí americký lépe opancéřovaný stroj. Hill zaznamenal svůj druhý sestřel a s poškozeným strojem se vrátil na základnu.
Kázeňské problémy a rozpad jednotky
S každou další úspěšnou akcí získávali Létající tygři na proslulosti. Ovšem jejich zvláštní postavení jim také umožňovalo neuznávat vojenské hodnosti, rituály a disciplínu. "V Rangúnu se projížděli po ulici na buvolovi. Rozstříleli lustry ve své oblíbené nálevně. Dokonce měli ochočeného levharta," vyjmenovává jejich výstřelky Dufford. Chennault prý takové chování toleroval, aby se vojáci mohli odreagovat. Striktní disciplínu od nich vyžadoval jen ve vzduchu. Tím si je získal: "Byl to skvělý velitel. Když jste odváděli svou práci, stál za vámi za všech okolností," vzpomíná John Rossi.
Během šesti měsíců své činnosti zničila hrstka amerických letců 130 japonských letadel. Jedenáct z nich doplatilo na přesné kulomety ji zmíněného Hilla, který se zde ze začátečníka vypracoval na dvojnásobné letecké eso.
Dodnes budí skupina Létajících tygrů obdiv: "Máme zde tuto různorodou skupinu bývalých příslušníků pozemních sil, námořnictva a letectva, která se postavila Japoncům tváří v tvář na dohled od jejich domovských ostrovů a dokázala, že na první pohled neporazitelný nepřítel má své slabiny," uvádí Barrett Tillman, letecký publicista a historik.
Po útoku na Pearl Harbor se USA naplno zapojily do druhé světové války. Ke 4. červenci 1942 proto skončila smlouva mezi Čínou a Americkou dobrovolnickou skupinou, bez ohledu na bojové výsledky. Jméno Létajících tygrů ale přežilo i toto datum.
Logo Létajících tygrů navrhl legendární americký kreslíř Walt Disney
Nebylo to ale jednoduché. Piloti, kteří byli zvyklí na trojnásobek normálního platu, najednou měli podléhat vojenské disciplíně, a dokonce jim hrozili, že pokud nezůstanou dobrovolně, mohou být odvedeni jako vojíni k pěchotě. Jednotka se prakticky rozpadla.
Claireu Chennaultovi, povýšenému do hodnosti generála, se ale nakonec povedlo zachránit bojového ducha, který Létající tygry proslavil. S pomocí 26 původních pilotů během asi dvou týdnů zaškolil nováčky. 29. července pak sice zůstalo jen pět z původních 99 pilotů, ale Létající tygří mohli startovat k novým misím.
- Létající tygři (anglicky)
- Claire Chennault a Létající tygři (anglicky)
- Kronika Létajících tygrů (anglicky)
- Historie Létajících tygrů (anglicky)
- Letoun Curtiss P-40 (anglicky)
