Celá desetiletí sní letečtí konstruktéři o hypersonickém letounu, který by obletěl zeměkouli během pouhých několika málo hodin. Na letadlo podobných parametrů si budeme muset sice ještě nějaký ten pátek počkat (první pilotované prototypy by se měly objevit za 20 až 30 let), přesto se již objevují první výsledky jejich úsilí – hypersonické vojenské rakety dlouhého doletu. Jejich vývoj je totiž jednodušší, protože se vývojáři nemusí zabývat tím, jak je dopravit zpátky na Zem, a navíc jsou oproti letadlům mnohem menší (zhruba desetkrát).
Prozatím drží rychlostní rekord experimentální nepilotovaný stroj NASA X-43A, který roku 2004 dosáhl 9,6 násobku rychlosti zvuku (Mach 9,6). NASA však vzhledem k tomu, že se do budoucna soustředí na lety na Měsíc a na Mars, další práce na tomto projektu zastavila. Otěže tak převzaly americké a australské ozbrojené síly. Společný americko-australský program HIFiRE (Hypersonic International Flight Research Experimentation) zahájí testovací lety už ve druhé polovině tohoto roku. Americké letectvo spolu s vojenskou výzkumnou organizací DARPA pracují na zařízení X-51A, DARPA vedle toho ještě vyvíjí hyperzvukový letoun Falcon.
Poletí již letos
Motor pro vojenské zařízení X-51A vycházející z koncepce X-43A vyvíjí firma Pratt and Whitney.
Testovací lety HIFiRE by měly být zahájeny na raketové základně Woomera v jižní Austrálii koncem tohoto roku, cílem je dosáhnout trvalého letu rychlostí vyšší než Mach 8. Partner projektu HIFiRE firma Boeing dále staví stroj, který bude odpalován přídavným raketovým motorem z bombardéru B-52 ve výšce 10 km. První testy jsou naplánovány na začátek roku 2009.
Projekt hypersonického letounu Falcon organizace DARPA jde ale mnohem dál. Představitelé agentury se netají tím, že chtějí dosáhnout rychlosti Mach 15 - 20, tedy hodnot blížících se první kosmické rychlosti nutné pro dosažení oběžné dráhy kolem Země. První zkušební let je ohlášen na září tohoto roku.
Pohon s velkou budoucností - Scramjet
Všechny uvedené stroje budou využívat speciálního pohonu - nadzvukového náporového tryskového motoru - tzv. scramjetu (supersonic combustion ramjet). Ten proti běžnému proudovému motoru nepotřebuje kompresor (pohyblivá část motoru), který zvyšuje hmotnost a snižuje spolehlivost konstrukce. Potřebného stlačení se totiž dosahuje náporovým působením vzduchu na vstupním hrdle stroje. Navíc si scramjet, na rozdíl od konvenčních raketových motorů, nemusí zásoby kyslíku nést s sebou, palivo se směšuje s kyslíkem získávaným přímo ze vzduchu proudícího motorem, což je jeho další přednost. Scramjet však pracuje až od určité minimální rychlosti potřebné k dostatečnému stlačení plynu, proto je k jeho odpálení třeba raketových jednotek nebo nadzvukových letadel.
Použití supersonického náporového motoru přináší řadu výhod (méně přepravovaného paliva, lehčí a menší, a tím i levnější konstrukce, zvýšení nosnosti a prodloužení doletu, lepší ovládání i bezpečnost), a tak odborníci od jeho nasazení očekávají významný skok v rozvoji letecké techniky. Za zmínku stojí fakt, že využití náporového efektu není žádnou novinkou, za druhé světové války jej totiž uplatnili nacisté při konstrukci střel V-1.
