Tři čtyři měsíce, které musí skupina chilských horníků ještě strávit v podzemí, než se k nim prokopou záchranáři, je poznamenají na celý další život. Ukazují to zkušenosti z kosmonautiky.
Zatím nevíme, jestli se tam mohou pohybovat, jestli tam mohou chodit. |
Když strávili sovětští kosmonauti Andrijan Nikolajev a raketový inženýr Vitalij Sevasťjanov v červnu 1970 na palubě lodi Sojuz 9 osmnáct dnů, museli je z kabiny vynášet. Nejenže nebyli schopni postavit se asi týden
Zavalení horníci v Chile |
Naproti tomu lékař Boris Poljakov, který strávil na palubě stanice Miru bez přerušení přes 14 měsíců, ušel po návratu bez cizí pomoci dvacet kroků. Důvod? Byl disciplinovaný – všechna cvičení, jejichž program spolu s dalšími specialisty předem připravil, absolvoval, nevyhýbal se jim jako někteří jiní kosmonauti. Přesto se i jeho organismus změnil. V kabině stanice ztratil velké množství červených krvinek. Hustota jeho kostí klesla o 15 % a po návratu trvalo šest měsíců, než jich získal 12 % zpátky.
Na horníky bude stále víc doléhat samota, možná i pomyšlení, že je nakonec vůbec nevytáhnou na světlo. A také je bude trápit nicnedělání. |
Tohle je problém, který se plánovači kosmických výprav snaží řešit ještě před vypuštěním. Těžko však budou chilští lékaři, případně další odborní konzultanti, pro ně vymýšlet nějaký program. I proti osamění a strachu z dalšího vývoje budou těžko něco hledat. Možná šachtou, kterou jsou s nimi spojeni, jim spustit nějaký přístroj pro zábavu, pokud tam bude fungovat – třeba rádio. A vytvořit systém pravidelného telefonického spojení s rodinami, které ovšem také musí být pod psychologickým dohledem, aby jejich členové nejančili.
Členové kosmických posádek se mají důkladně poznat a sladit své soužití během několika let příprav na Zemi. Tady to je náhodná skupina horníků. Musí se počítat s tím, že mezi nimi bude vybublávat napětí, že budou procházet krizemi a stavy beznaděje – tak jako v běžném každodenním životě na Zemi.
V malé skupině v podzemí, která nebude mít nic na práci, jenom debaty o záchraně o svých blízkých a o svých plánech, mohou vznikat konflikty. |
To je něco podobného, jako když Sověti dřív vybírali členy posádek, aniž by se příliš radili s psychology, kteří lidé se k sobě hodí. Hodně působila protekce, kamarádství. Na palubě stanice Saljut 5 způsobil tento nesoulad v létě 1976 málem tragédii. Boris Volynov a Vitalij Žolobov se tam pohádali tak ostře, že Volynov vytáhl na kolegu pistoli. Do začátku osmdesátých let totiž dostávali sovětští velitelé zbraň – pro případ, že by vypukla vzpoura. Naštěstí se oba muži nakonec domluvili a požádali o předčasné přistání. Museli však zalhat, proč se chtějí hned vrátit. Nadřízení jim to neodpustili – už nikdy nestartovali.
Horníci naštěstí zbraně nemají. Bude záležet na tom, jestli si nejstarší a nejzkušenější z nich udrží svou autoritu. Ovšem 3–4 měsíce, které je dole čekají, jsou příliš dlouhé. Jakmile se najde jedinec, který začne jeho autoritu podrývat, dosavadní poměrně harmonické soužití se zhroutí.
Kosmonauti s sebou mají příruční lékárničku. V případě vážných potíží některého z nich se mohou předčasně vrátit. |
Horníci v podzemí nemají nic. Záchranné týmy jim mohou spolu s potravinami a vodou posílat rovněž léky, pokud je budou potřebovat. Ale úraz nebo náhlé vážné onemocnění řešit nemohou. Přitom pobyt v podzemí může vážně narušit jejich imunitní systém.
Uvěznění skupiny chilských horníků na několik měsíců v podzemí se stává jedinečným psychologicko-fyziologickým experimentem, který nemá obdoby.