Jiřího Prušu předchází pověst letce, který rád posouvá limity toho, co je v letectví, ale i v jednom lidském životě možné zvládnout. Nyní má za sebou něco, co nikdo jiný nedokázal: let na severní pól v ultralehkém letadle bez mezipřistání. Tedy ve stroji s omezenými možnostmi co do zásob paliva i potřebného vybavení pro přežití v arktických podmínkách.
Než vůbec mohl odstartovat, musel splnit celou řadu podmínek norských úřadů. Ty z velké části zahrnovaly přípravu na přežití v případě ztroskotání. Rozsáhlý rozhovor s Jiřím Prušou jsme rozdělili na dvě části. V této se budeme věnovat celému procesu přípravy na expedici, které sám pilot dával v jistém okamžiku jen 50% pravděpodobnost úspěchu.
Začněme úplně od začátku. Jak vlastně vznikla myšlenka letět ultralightem na severní pól?
Já už asi 10 let létám hodně dálkové lety malými letadly. Před třemi lety jsem pak udělal oficiální světový rekord, ale u oficiálních rekordů máte přesně předepsaná kritéria — musela být dvoučlenná posádka, předem stanovený okruh, u všeho inspektor. Uletěli jsme asi 2 000 kilometrů, všechno je mezinárodně uznané. Jenže mně vadila právě ta omezení: vidíte, že byste mohl letět dál, ale nemůžete, protože trať jste si musel stanovit předem a nesmíte ji už během letu změnit.
 |
Tak jsem si vymyslel vlastní kategorii, říkám tomu freestyle. Letěl jsem ze severního Norska dolů na ostrov Brač — 3 200 kilometrů, čtrnáct hodin. Při tomhle letu jsem taky došel k poznání, že limitem u takové délky letu není už letadlo, ale pilot. Únava, neměnná poloha, komplikovaná látková výměna. Dá se to ale vydržet a chvilku máte radost, že jste to zvládl. No a pak přemýšlíte, co dál. Původně jsem měl myšlenku letět kolem světa, jenže to teď nejde — je tu Rusko ve válce a do Ruska bych v té současné situaci rozhodně ani nechtěl. Nevím, jestli by mě tam pustili, ale určitě bych se obával, že by mě následně zavřeli. A bez Ruska je let kolem světa s takovýmto letadlem téměř nemožný, muselo by se letět přes Írán, Pákistán, Indii, což je vždy komplikované a nyní také sotva možné. Pak přes oceán do Ameriky, kde už se dostáváte k úsekům kolem 3 000 kilometrů nad otevřeným mořem, což je se vším povinným vybavením pro lety nad vodou už prostě moc.
Takže jsem se rozhodl pro severní pól. A pak jsem spíš náhodou zjistil, že letos 12. května uplynulo přesně sto let od letu Roalda Amundsena — to mi v rozhodování pomohlo. S myšlenkou jsem si pohrával celkem asi rok, rok a půl. A řešíte věci, ke kterým nikde nic nenajdete, protože to nikdo neletěl: jak to tam je s navigací, jestli je to v limitu dosahu UL letadla, jak a od koho vlastně dostat povolení, kde získat palivo, no vlastně se vším.
V roce 2008 doletěli na severní pól Petr Bold a Richard Santus. Dalo se z jejich zkušenosti nějak čerpat?
Oni to letěli hodně jinak — větším dvoumotorovým letadlem, L-200 Moravou. A hlavně v té době Rusové na kře asi 150 km od pólu otvírali sezonní letiště Barneo. Vždycky na duben a květen, kdy už byl polární den, ale ještě dost mrzlo. Petr s Richardem doletěli ze Špicberk nad severní pól a při cestě zpět přistáli na Barneu. Tam natankovali a vrátili se na Špicberské ostrovy. Já jsem žádné letiště využít nemohl, protože tam už žádné sezonní letiště několik let nebývá. Dnes mají tedy Špicberky už trvale to nejsevernější letiště na světě, vzdálené od severního pólu asi 1400 km a mezi tím už prostě kromě vody a ker není nic.
A dnes už by cesta přes Barneo nešla?
Už ne. Ty hlavní dva důvody jsou globální politická situace a že to tam prostě kvůli klimatické změně rozmrzá. To jsem viděl já začátkem července: nikde, není pevná souvislá plocha, všechno jsou jen kry, a to až na samotný pól. Neuvěřitelné. Ty kry začínají taky asi až 200 kilometrů severně od Špicberk, zhruba na 82. rovnoběžce. A dřív byly Špicberky úplně zamrzlé — na starých fotografiích tam lidé chodí po ledu. Dnes je tam 200 kilometrů severně normálně otevřená voda. Všechno to mám zaznamenané na fotkách a videích, aby to nebylo jen moje tvrzení.
