Ráno 28. dubna 1986 upozornil alarm pracovníky jaderné elektrárny Forsmark ve Švédsku na zvýšenou radiaci. I další západní země, kde se radiace projevila, požadovaly po SSSR vysvětlení. Sověti však uhýbali a mlžili. Nechtěli přiznat havárii v Černobylu ani skutečnou míru radioaktivity, protože by to znamenalo přiznat také konstrukční nedokonalosti reaktorů RBMK. A to si jako ambiciózní jaderná velmoc nemohli dovolit. Strach z vlastních nadřízených vedl k utajování i na úrovni vedoucích představitelů strany a vlády. Ti pak nebyli připraveni na to, že celá věc přesáhne hranice SSSR.
Reaktor RBMK-1000
Studená válka neznamenala jenom nepřátelství mezi západem a východem. Mocnosti hrály na více frontách, včetně vesmírného programu a jaderné energetiky. S jídlem ovšem rostla chuť po energii, po úspěchu po dalších elektrárnách. Součástí projektu na ovládnutí světového jaderného písečku byly i kanálové reaktory typu RBMK-1000, které umožňovaly velký výkon. V roce 1986 jich bylo v sovětském svazu přes dvacet, ať už v provozu nebo ve výstavbě.
Jak fungoval reaktor RBMK?
|
Jaderná elektrárna postavená nedaleko města Černobyl a věnovaná V. I. Leninovi byla uvedena do provozu jako první jaderná elektrárna na Ukrajině. První blok byl spuštěn již v roce 1977 a poslední, čtvrtý reaktor byl dokončen v prosinci 1983. Přesněji být dokončen měl. K jeho bezpečnému uvedení do provozu však chyběla bezpečnostní zkouška, která měla otestovat nezbytné chlazení reaktoru i v případě výpadku proudu, který by poháněl čerpadla na vodu.
Aby splnili plán výstavby, potvrdili ředitel elektrárny Viktor Brjuchanov a hlavní inženýr Nikolaj Fomin dokončení stavby, přestože zkouška nebyla dokončená. A už nikdy nebude, poslední pokus se odehrál 26. dubna 1986.
Letecký pohled na elektrárnu Černobyl po havárii v roce 1986
Havárie v Černobylu
Sovětské vedení vědělo nejen o výkonnosti reaktorů RBMK, ale považovalo je za natolik bezpečné, že nepřikládalo dostatečný význam některým ochranným prvkům, jako například krycímu „obalu“, tedy budově, která by odolala tlaku a v případě exploze by zabránila úniku radioaktivních látek do okolí. Černobylská jaderná elektrárna, která měla proti jiným elektrárnám s reaktory RBMK malé procento nehod ročně, byla považována za jednu z nejbezpečnějších. Přesto se stala symbolem katastrofy a nespolehlivosti sovětského jaderného programu, který neochránil reaktory ani lidi.
Hlavní slabinou reaktoru RBMK byla jejich samotná konstrukce. Především šlo o:
- Kladný dutinový koeficient, kdy pára zvyšovala reaktivitu, což mohlo vést k nekontrolovatelnému nárůstu výkonu.
- Regulační tyče s grafitovými hroty, které při zasouvání krátkodobě zvyšovaly reaktivitu.
Posledním, a nikoli zanedbatelným, článkem v řetězu katastrofy byl lidský faktor, strach z neuposlechnutí příkazu a politický tlak na výkon. Bezpečnostní zkouška byla naplánována na pátek 25. dubna 1986. Správa energetické sítě v Kyjevě však kvůli vysokým požadavkům na dodávku energie nařídila odložení odstávky reaktoru do pozdních hodin. Navzdory tomu, že reaktor běžel kvůli odkladu zkoušky dlouho na snížený výkon a byl značně nestabilní, rozhodli Brjuchanov, Fomin a Anatolij Ďatlov odpovědný za provoz reaktoru, že test provede noční směna, která na tento úkol nebyla připravena, ani proškolena.
Zatímco tlačit na výkon lidí se dá dlouho a bez přiměřené obranné reakce, jádro se společenským potřebám odmítlo podřídit. 26. dubna v jednu hodinu a 23 minut jádro vybuchlo.
Co se stalo v noci 26. dubna 1986?0:00:00
01:23:04
01:23:44
|
Jak mohlo jádro vybuchnout?
V sovětské odborné veřejnosti panovalo přesvědčení, že jádro reaktoru se může roztavit, ale nikoli vybuchnout. Tento mýtus napáchal v prvních hodinách havárie hodně škody, protože Anatolij Ďatlov, který měl na zkoušku dohlížet, ani vedení elektrárny nechtěli rozsahu katastrofy uvěřit. Jejich sebeklam byl stejně silný jako strach z pravdy a odpovědnosti. Důvěra v „nepotopitelný“ reaktor RBMK, který zkrátka nemůže vybuchnout, vedla k tomu, že nebyly včas učiněny potřebné kroky k ochraně pracovníků, hasičů ani lidí z blízkého okolí. Zamlčování a zkreslování informací pak vedlo ke zpožděné reakci při řešení následků.
Státní komise v čele s Borisem Ščerbinou, místopředsedou vlády SSSR odpovědným za energetiku, měla původně řešit následky havárie, ale postupně se podílela i na objasňování jejích příčin. Valerij Legasov, první náměstek ředitele Kurčatovova institutu pro atomovou energii, vystoupil na červencové schůzi v Moskvě se zprávou, která potvrzovala, že konstrukční nedostatky reaktoru RBMK převažují nad chybami jeho obsluhy, a zdůraznil hlavně kladný dutinový koeficient a grafitové hroty regulačních tyčí.
Valerij Legasov, muž, který „hasil“ Černobyl. Byl to také on, kdo se před havárií podílel na utajování informací ohledně reaktorů RBMK. Deprese, pocit viny a nemoc z ozáření ho dovedly k sebevraždě. Život si vzal 27. dubna 1988, dva roky a den po havárii.
Legasovovi se podařilo rekonstruovat sled událostí vedoucích ke katastrofě:
1. Kladný dutinový koeficient:
- Čím bylo v systému více páry, tím vyšší byla i reaktivita.
- Vypnutí chlazení vedlo k dalšímu přehřívání jádra, většímu množství páry a dalšímu prudkému zvyšování reaktivity.
2. Grafitové hroty:
- Tlačítko AZ-5 mělo reaktor okamžitě odstavit zasunutím všech řídicích tyčí.
- V reaktoru RBMK však měly tyče konce z vysoce reaktivního grafitu.
- Po stisku AZ-5 tak do přehřátého a nestabilního jádra nevstoupil nejdřív bór, který tlumí reakci, ale právě grafit. Místo odstavení tak tlačítko v kritický moment přispělo k výbuchu.
Kontrola vozidel po havárii v Černobylu
Měl být chloubou. Stal se však smrtícím monstrem - Černobyl 1986 |
Následky: „Vnimanje! Vnimanje!“
Pravdu o míře radioaktivity se však nedověděli ani ti, jichž se nejvíc týkala. Po explozi pokryly okolí trosky ze zničeného reaktoru, včetně vysoce radioaktivního grafitu, a do prostředí dál unikalo ionizujícího záření z otevřeného hořícího jádra. Přesto trvalo celý den, než bylo rozhodnuto o evakuaci nejbližšího města Pripjať, kde žilo 50 tisíc lidí, především zaměstnanců elektrárny. K evakuaci nakonec došlo až 27. dubna ve čtyři hodiny odpoledne.
Proč byla radiace po výbuchu tak nebezpečná?Nebezpečnost radiace závisí na výši dávky a době, po kterou je jí člověk vystaven.
|
Ačkoli evakuace proběhla doslova z hodiny na hodinu, podle svědectví přeživších lidé nebyli příliš překvapeni, protože výbuch se nedal přeslechnout a kouř z elektrárny přehlédnout. Všímali si rostoucí nervozity a tušili, že situace je vážnější, než se připouští. Spekulovalo se však hlavně o terorismu nebo sabotáži. Nemocnice se plnily lidmi s intenzivní nevolností, zejména pracovníky elektrárny a hasiči, kteří byli nejvíce postiženi zářením a snažili se své nejbližší v Pripjati varovat. Už 26. dubna večer však byli transportováni na radiační kliniku v Moskvě.
Americký lékař Peter Gale, odborník na transplantace kostní dřeně nabídl Gorbačovovi pomoc při transplantacích, která mohly při rychlém zásahu pomoci zachránit život nejvíce postiženým pacientům, a ten jeho nabídku přijal. Transplantaci se podrobilo dvacet pacientů, přežili však pouze dva.
Oběti černobylské tragédie ještě nejsou sečteny |
Vzhledem k rozsahu katastrofy nejsou a nikdy zřejmě nebudou známé přesné počty obětí:
- Přímo při výbuchu zemřeli pravděpodobně dva lidé: Vladimir Šašenok a Valerij Chodemčuk.
- Dalších 29 úmrtí následovalo v důsledku nemoci z ozáření.
- Spočítat důsledky pro všechny lidi vystavené záření však není možné. Odhady OSN a Greenpeace se pohybují od 4 tisíc až do 90 tisíc úmrtí.
- Mezi oběti se dnes počítají i Alexander Akimov a Leonid Toptunov, kteří tu noc měli na starost reaktor, aniž byli dostatečně informováni o všech rizicích zkoušky. KGB se na ně snažila svalit vinu za havárii, oba však zemřeli dříve, než mohli být obviněni. Za hlavní viníky pak byli označeni ředitel Viktor Brjuchanov, hlavní inženýr Nikolaj Fomin a Anatolij Ďatlov, který zodpovídal za provedení zkoušky. Všichni tři byli ve vykonstruovaném procesu odsouzeni k vysokým trestům v pracovních táborech. Dnes už se ví, že jejich odsouzením se režim snažil odvést pozornost od konstrukčních nedostatků reaktorů typu RBMK.
Zleva Viktor Brjuchanov, Anatolij Ďatlov a Nikolaj Fomin u soudu v černobylském kulturním domě v červenci 1987
Na odstraňování škod přímo v Černobylu a jeho blízkém okolí se podílelo až 600 tisíc lidí:
- Likvidátorů, kteří uklízeli radioaktivní trosky ze střechy třetího reaktoru sousedícího se čtvrtým blokem, aby se snížila úroveň záření.
- Horníků a tunelářů, kteří kopali tunel pro chladicí zařízení pod reaktorem, aby se zabránilo propálení zbylého paliva
- Vojáků, kteří se podíleli na evakuaci a eliminaci zvířat, a kteří byli často mobilizováni bez možnosti se rozloučit se svými blízkými.
- Dělníků, kteří stavěli ochranný kryt.
- Pracovníků elektrárny, kteří i po havárii zůstali a dál dělali svoji práci.
Na Ukrajině byl poté zaznamenán obrovský nárůst rakoviny štítné žlázy, genetická poškození novorozenců, eventuálně případů tzv. mikrosatelitní nestability“, která byla zjištěna dokonce i u potomků lidí, kteří byli záření vystaveni.
Záběry z Černobylu fotografa Igora Kostina: Likvidátoři trosek nesměli být na střeše déle než 90 sekund. Bílé pruhy dokazují intenzitu radiace.
Dobový snímek pořízený po havárii v elektrárně Černobyl: Několik stovek horníků hloubilo tunel pod reaktorem, aby zabránili protavení paliva.
I hmotné důsledky byly obrovské
Snaha o dekontaminaci Pripjati byla zbytečná a město dosud není obyvatelné. Z okolí elektrárny bylo vystěhováno 130 tisíc lidí a v okruhu 2600 km čtverečních byla vytvořena „zakázaná zóna“. Odhaduje se, že přímé náklady na bezpečnostní opatření během prvních let stály několik desítek miliard sovětských rublů. Ukrajina, Bělorusko a Rusko ještě řadu let po katastrofě financovaly následky tragédie.
Černobylská jaderná elektrárna byla definitivně uzavřena 15. prosince 2000, v roce 2017 byl vybudován nový bezpečnější kryt. V elektrárně stále pracuje tým, který se stará o paliva v odstavených reaktorech. Riziko spojené s jadernou energií tedy stále existuje, zejména v souvislosti s probíhající válkou na Ukrajině. Po ruské invazi 24. února 2022 obsadily jednotky i černobylskou „zakázanou zónu“, což vyvolalo obavy o bezpečnost uloženého radioaktivního materiálu. Oblast zůstala pod jejich kontrolou jen do 2. dubna, přičemž vojenská činnost včetně pohybu techniky vedla ke krátkodobému zvýšení radiace.
V Černobylu hrozí zřícení vnitřního pláště, varuje Greenpeace před katastrofou |
