Američan Mike Hughes je profesionálním řidičem a ve volném čase (ze svého platu a především z darů) si postavil malou raketu s reaktivním pohonem, se kterou se tento víkend úspěšně zranil během krátkého letu nad pouští ve státě Arizona (viz naše zpráva).
Jeho stroj se dostal do výšky zhruba 572 metrů, pak se vydal na krátkou, rychlou cestu k zemi. Stroj byl poškozen a 61letý pilot a konstruktér velmi otřesený. Přestože otevřel hlavní i záložní padák, přistání bylo tvrdé. Z místa ho nakonec s pochroumanými zády odnesla záchranka (následující video začíná pár sekund před startem, ale zachycuje i následující deset minut).
Hughes chtěl tím vším prokázat, že Země je plochá, a k tomu použil starou známou technologii horkovodní rakety. To je jednoduché zařízení, které v podstatě tvoří pevná nádrž na horkou vodu (a páru, o tom dále) s ventilem a tryskou na zádi daného stroje.
Motorem je v podstatě „papiňák“, ve kterém je voda pod tak velkým tlakem, že se ne všechna změní v páru. Jde o tzv. sytou páru, tedy v směs vody a páry, ve které jsou obě složky v rovnováze (voda se stejně rychle odpařuje, jako kondenzuje).
Když na jeden konec dáte ventil a vhodně tvarovanou trysku, unikající voda se bude v trysce navíc ještě rychle rozpínat (protože klesne okolní tlak a ona se bude okamžitě měnit v páru), tím pádem bude tlačit na povrchu trysky a tedy i celý motor vpřed. Důležité přitom je, že jak v nádrži klesá tlak, snižuje se i teplota varu vody, a ta se tedy dále rychle odpařuje. Celkově se tedy páry z motoru uvolní více, než ji tam bylo na začátku.
Existuje ovšem řada důvodů, proč horkovodní motor není nijak extra výkonný. Závislost mezi bodem varu a tlakem není úplně lineární: na to, abyste zvýšili teplotu varu vody na 200°C místo běžných 100°C, musíte tlak zvýšit přibližně na 15násobek běžného. Tlakové nádoby, které by mohly udržet sytou páru o nějaké opravdu vysoké teplotě, tedy musí být dosti mohutné a těžké.
Horká voda také neobsahuje příliš mnoho energie - chemické palivo je v tomto ohledu mnohem lepším zdrojem energie, které by mohlo tlačit na trysku. Abychom uvedli nějaké číslo: každý gram vody zchlazené z 200°C na 0°C uvolní zhruba 1000 joulů. Spálení jednoho gramu kerosenu (tedy velmi čistého petroleje, který používají některé orbitální nosiče) uvolní zhruba 50 000 joulů. Kerosen se navíc nemusí skladovat v těžké tlakové nádrži.
Ne že by horkovodní raketa neměla žádné výhody. Například je opravdu neškodná, a tak se Hughes a jemu podobní kutilové nemusí bát možnosti katastrofického výbuchu. Samozřejmě i poškozená tlaková nádoba může nadělat velkou škodu, nebezpečí je přesto opravdu podstatně menší než u chemických raketových motorů.
S autem do zdi
Parní raketa, která složila až do 90. let v Ruzyni Ústavu pro výzkum motorových vozidel při testech bezpečnosti. Označovala se jako FODRŠAMARUPUSOPR, což byla zkratka obsahující počáteční písmena jmen tvůrců a členů celé tehdejší skupiny bezpečnosti vozidel ÚVMV.
Horkovodní rakety si tak našly využití v případech, kdy se hodí reaktivní pohon, ale ten přitom nemusí být nijak silný. Takovým hezkým příkladem, který by možná i Hughes ocenil, je využití při „crash testech“ (tj. zkouškách pasivní bezpečnosti) automobilů, a to i na našem území. Na pražském letišti Ruzyně kvůli tomu vznikla speciální kolejnicová dráha, po které v destrukčních zkouškách poháněla vozy právě horkovodní raketa.
V podstatě šlo o kotel s objemem 260 litrů, ve kterém se voda zahřívala pod tlakem čtyř megapascalů (MPa) na teploty kolem 240°C. Stačilo to zhruba na pětisekundový impulz, který dvoutunový vůz, jako například Tatra 613, mohl rozjet na rychlost až kolem 85 kilometrů za hodinu. Pokud správně počítáme, znamená to, že vodní pára unikala z trysek rychlostí zhruba 150 metrů za sekundu (necelých 550 km/h); pro srovnání, u chemických raketových motorů velkých raket je úniková rychlost zhruba 20krát větší.
Američan Mike Hughes a jeho vlastnoručně vyrobená raketa (6. března 2018)
Tah rakety byl zhruba šest kilonewtonů (kN) při celkové hmotnosti zhruba 600 kilogramů. Bohužel nevíme, zda jde o hmotnost s palivem (vodou), v každém případě nejde zrovna o motor orbitálních parametrů. Kdyby někdo motor postavil „na zadní“, mohl by se maximálně vydat na krátký let do výšky několika desítek metrů. Autoři ale samozřejmě nic takového nepotřebovali, jim stačilo urychlit auto na zhruba 50 km/h.
Hughesovou inspirací ovšem byly spíše americké horkovodní rakety, třeba SkyCykle X-2, se kterým se kaskadér Evel Knievel pokusil překonat kaňon v Idahu. Tehdy byl pokus neúspěšný, ale zhruba o 40 let později už to Knievelovým následovníkům s podobnou raketou vyšlo a stroj na balistické křivce dostal do výšky zhruba 600 metrů a překonal více než kilometrovou vzdálenost.
Obří spiknutí, které nás ničí od dětství. Země je prý placatá"Naše Země není koule. Glóbus je očividný nesmysl, který nám vtloukají do hlavy odmalička. Skrývají nám pravdu o placaté Zemi." Podobná tvrzení nepocházejí ze středověku, ale z populárních „alternativních dokumentů“. Jaké argumenty mají zastánci placatého světa? A proč bychom jim měli věnovat pozornost?  |
Bohužel, o Hughesově raketě nevíme dost, abychom mohli její výkony přesně srovnat. Neznáme žádné technické údaje s výjimkou pracovního tlaku stroje. Ten měl být podle vyjádření jeho kolegy pro agenturu AP zhruba 350 psi, což je 2,5 megapascalu (tedy cca 25násobek běžného atmosférického tlaku). Při startu se ho ovšem udržet nepodařilo a Hughes startoval s tlakem 340 psi. V každém případě teplota syté páry v nádrži byla někde kolem 220°C. Abychom mohli říci více, museli bychom znát hmotnost rakety i množství páry v kotli.
Ale ať už si do Ciolkovského rovnice (vysvětlenou srozumitelně třeba zde), která určuje maximální rychlost raket, dosazujeme jakékoliv z našeho pohledu jen trochu reálné (i hodně nereálné) parametry, Hughes se ani vzdáleně nemůže přiblížit dosažení plánované výšky kolem sta kilometrů. A ani se přiblížit deseti výškovým kilometrům, ze kterých už je dobře vidět zakřivení Země.
Ale to jste zřejmě předpokládali i bez jakéhokoliv výpočtu. Takže podle nás největší nezodpovězenou otázkou je, zda Mike Hughes opravdu věří v plochou Zemi, nebo šlo o „marketingový nástroj“, aby sehnal peníze a „kosmodrom“ (startuje ze soukromého pozemku fanouška, na start ze státního pozemku nemá povolení), a uskutečnil tak svůj letecký sen.
