Je v tom jistá podobnost s přípravou vystoupení symfonického orchestru. Snad s tím rozdílem, že ve vlakovém depu jsme nevytáhli hoboj, abychom si do uší nasadili 440 Hz koncertního A, ale patřičnou ochranu sluchu. Množství příprav bylo ale jinak srovnatelné.
Abychom si totiž mohli poslechnout houkačku lokomotivy řady T 478.4 (754), tedy Brejlovce čtyřky, bylo třeba nastartovat majestátní vznětový dvanáctiválec o zdvihovém objemu válců téměř 130 litrů a pomocí obřího, dvoustupňového pístového kompresoru se třemi válci do W natlakovat 1000litrový vzduchojem na provozní tlak (max. 10 barů). Za ochotu a trpělivost děkujeme spol. Kladenská dopravní a strojní.
 |
Trocha teorie nikoho nezabije
Norma ČSN EN 15153-2 (Železniční aplikace – Vnější výstražná světelná a zvuková zařízení – Část 2: Výstražné houkačky pro železniční vozidla) poměrně jasně definuje, jak má být houkačka testována. Má jít o otevřené a rovinaté místo o dvojnásobku vzdálenosti mikrofonu od čela lokomotivy, nesmí být přítomny zvuk odrážející ani pohlcující povrchy, kupříkladu led či zmrzlý štěrk. Měřicí vzdálenost od čela lokomotivy má být 25 metrů.
Akustické požadavky aktuálně platné normy jsou záměrně voleny tak, aby jasně identifikovaly vlak od jiných vozidel zejména silniční dopravy, popřípadě houkaček v továrnách apod. Co do frekvence nabízí norma širokou paletu případů od jedné do tří houkaček, znějících současně nebo jednotlivě. Stále se však pohybujeme ve spektru od 311 Hz +/- 20 Hz do 660 Hz +/- 20 Hz.
Kombinace hlubokých a vyšších tónů má zajistit, aby se varovný tón nesl nejen v otevřené krajině na delší vzdálenost, ale i v zastavěné aglomeraci měst. Vyšší tón je lidských sluchem obecně lépe slyšitelný s naléhavým efektem, ale odezní rychleji než tón hluboký a snadněji zanikne v zástavbě či vegetaci. Kombinace houkaček je tak jistou zárukou univerzálnosti.
Rozebrali jsme starou houkačku z lokomotivy i tatry. Ohluchlí, ale šťastní |
Hladina akustického tlaku má být při dodržení zkušebních podmínek (tedy ze vzdálenosti 25 m) mezi 101 a 109 dB. (U vnitrostátních spojů Velké Británie je to pouze 86 až 94 dB.) Norma se dále mimo jiné věnuje i zkouškám houkačky za sněhových podmínek, a to do takové míry, že definuje min. dobu sněžení a odpovídající velikost vloček 20 µm. Sníh by neměl utlumit zvuk houkačky o víc než 8 dB.
Naše ambice nebyla potvrdit, zda se naše měření shodují s normou, ale odhalit případné rozdíly u jednotlivých typů lokomotiv. Proto jsme neřešili kalibraci měřicího řetězce v souladu s normou EN 61672-1:2013, ale ze zhruba deseti metrů odhodlaně, skoro jako Harry Potter svoji hůlku na toho, jehož jméno nesmíme vyslovit, namířili na zkoumanou lokomotivu hlukoměr Parkside.
Dvě houkačky na střeše Brejlovce | foto: Aleš Vašíček
O vyhodnocení našeho měření se postaral kolega Václav Nývlt, který si ke kolejím – k radosti svých třmínků i kovadlinek – odskočil od testování hi-endových audio zařízení. V textových boxech najdete jeho komentář:
Václav Nývlt: Normy sice uvádějí, jaký tón má houkačka vydávat, ale jakmile se ho pokusíte změřit, na displeji se frekvenční spektrum poměrně divoce a zajímavě rozjede. Mimo základní tón se totiž graf roztančí i různými neharmonickými složkami. Tedy, některé na první pohled vypadaly skoro jako harmonické (přesné násobky základní frekvence), ale přesnější zkoumání ukázalo, že vždy aspoň o pár hertzů nesedí. To houkačce dodává ten trochu hrubý, pronikavý, naléhavý a dovolili bychom si hodnotit i jako znepokojivý tón. A pak jsou tam složky, které jsou frekvenčně úplně mimo To jsou různé odrazy a deformace od okolních prostor – při akustickém tlaku nad 110 dB, který jsme u všech houkaček naměřili, totiž ochotně zarezonují různé objekty v okolí. Výsledné houkání je proto členitý složený zvuk. |
Přejděme nyní ke konkrétním výsledkům…
